Apoštolské vyznání víry

Článek (vyznání) o Ježíšově nanebevstoupení je prý až příliš spjat se starodávnými mytologickými obrazy, kdy se svět rozděloval na podsvětí dole, zemi tady někde a nebe kdesi nahoře. A protože takhle už skutečnost světa jako moderní lidé nevnímáme, nemá nám prý tohle vyznání moc co povědět. Snad svět už vnímáme trochu jinak.

"Není na tom světě nic většího, než odpuštění“ - skončil své kázání na tento článek apoštolského vyznání někdejší synodní senior Viktor Hájek. Já tím začnu. Dalo by se totiž říct - tím všechno začíná. Ztracený syn je opět nalezen (přichází k sobě) ve chvíli, kdy si uvědomí, že v domě jeho otce se snad najde místo i pro něj...

J 10,27-28 - Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou na věky a nikdo je z mé ruky nevyjme.

Věříme svatých obcování - (nejen) děti v pubertě si tu představují ledacos, co asi nebylo záměrem vyznání. Ten novější překlad - „společenství svatých“ - je asi o něco srozumitelnější... Společenství - to je od slova „být spolu“. Nicméně i to staré slovo „obcování“ má něco do sebe. Křesťané spolu tvoří „obec“, a tedy „obecenství“.

Čtení: Jan 17,6-19, Marek 3,13-19 (vyvolení dvanácti)  „Svatá církev obecná“. Co to je? Pro většinu současníků asi jakási instituce - a to instituce s hodně špatným renomé (alespoň v českých zemích). V lepším případě jakási organizace na pěstování nábožna, v horším případě totalitní organizace činící si nárok na vládu nad svědomím lidí, ohlupující nevzdělané masy a plná příživníků.

Modlitba: Bože, patří ti chvála za to, že jsi vždy nacházel lidská slova, abys nás lidi oslovil. Patří ti chvála za to, že jsi nalezl lidskou podobu, slovo se stalo tělem a tvůj milý Syn žil mezi námi a pro nás. Zaháněl strach a vzbuzoval radost, obdarovával svým pokojem, nadějí. Obětoval se a otevřel nám cestu k opravdovému životu.

Modlitba: Pane, jsi pramenem, světlem, posilou i útočištěm, k tobě přicházíme se svými nadějemi, se svými sny i se vším, co tíží. Přicházíme se svými díky i s radostí za všechny dobré chvíle. U tebe smíme také odložit, co nás tíží; tobě se smíme svěřit a vypovídat. Někdy máme pocit, že jsme ti silní, co všechno zvládnou a nikoho nepotřebují, snad ani tebe, Bože, ne.

Modlitba: Milostivý Pane, ty k nám přicházíš. Často tak, že tě nezpozorujeme, že si to neuvědomujeme. Přicházíš a oslovuješ nás. Často nás tvé slovo zaskočí. Potká nepřipravené, nerozhodné. Často se zdráháme ho přijmout. Bojíme se, že nezvládneme úkoly, které před nás stavíš. Bojíme se, že nás to bude něco stát.