Těla z mrtvých vzkříšení a život věčný (apoštolské vyznání víry)

J 10,27-28 - Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou na věky a nikdo je z mé ruky nevyjme.
Dostali jsme se ke konci apoštolského vyznání víry. Přes výroky o Bohu, o Kristovu dílu a působení Ducha svatého - až k otevření naděje, kterou člověk může mít. Na konci se totiž nemluví o konci, ale otvírá se nám pohled dál... Kam vlastně? Je to nový začátek? Nebo jakési pokračování dosavadní existence? Nebo něco úplně jiného? Jak to tam bude vypadat? Koho se to týká?
Věřím těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. Těch představ, které se nakupily kolem toho, co přijde nebo nepřijde po konci našeho pozemského života je docela dost. Často jsou dost barvité, představivost máme velkou. Hodně lidí na ty barvité představy reaguje skepticky. S pohrdáním. Ty představy prý jen odrážejí naše sny a přání. To, co nám chybí tady, si chceme vynahradit někdy později. A tak jsou prý představy o věčnosti vlastně jen únikem od skutečnosti a života tady a teď. Ale jinak je to nesmysl.
Když za Ježíšem přišli saduceové (kteří na rozdíl od farizeů nevěřili ve vzkříšení), chtějí mu také ukázat nesmyslnost představ o vzkříšení. Staví před něj neřešitelný problém - ke komu vlastně bude po vzkříšení patřit žena, která byla oddána postupně se sedmi bratry? Neřešitelný zamotanec ukazující, že celá ta věc se vzkříšením je nesmysl. Myslím, že dalších takových neřešitelných námitek a zamotanců by se našlo dost a dost. Ale Ježíš do téhle diskuze nechce vstoupit. Odmítá ji hned několika způsoby: neznáte Písma ani moc Boží. Po vzkříšení se lidé nežení ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé - to není jenom další obraz do té mozaiky, jak to může vypadat potom. Tím Ježíš říká, že ta skutečnost po vzkříšení bude úplně jiná, než ty naše obrazy. Že to prostě nebude nějaké automatické pokračování našeho života, tak jak ho známe. Vylepšené a zdokonalené - ale přitom jen pokračování. Naopak - bude to něco nového, o čem nemáme ani páru a všechny naše představy jsou jen spekulacemi.
Nějaké představy o záhrobí bible prostě nepěstuje. Co se však snaží bibličtí svědkové vypěstovat, je důvěra v Boží moc. Ta je podstatná. Vždyť je to Bůh Stvořitel. Důvěra, že Bůh na to stačí, poradí si s naší smrtí a připravuje pro nás ještě něco nového, jiného, nepředstavitelného. „Co oko nevídalo, co ucho neslýchalo...“ Co to bude a jak to bude - to neví vůbec nikdo, to můžeme jen tušit z toho, co poznáváme jako Boží působení a Boží vůli už teď. Totiž, že to bude souviset s láskou, společenstvím a pokojem.
To další, čím Ježíš odmítá námitku saduceů, je citát „Já jsem Bůh Abrahamův, Izáků, Jákobův“ a komentář: „On přece není Bohem mrtvých, ale Bohem živých.“ Jakoby tu opět Ježíš postavil stopku naší touze řešit něco, co je za naším obzorem. O to se nemusíte starat. Bůh je Bohem živých. - Někdy člověk mohl mít skutečně pocit, že křesťané, to jsou ti, které vlastně nezajímá pozemský život, protože oni se zabývají hlavně tím životem po smrti, se všemi těmi spekulativními a neřešitelnými otázkami. A že věřit je hlavně o tom, co jednou bude či snad vulgárně „jak se dostat do nebe“. Ne. Bůh je Bohem živých. Bohu jde o život, o to, co je tady a teď. A jestli se někdy v Bibli vyhlíží za tu hranicí, kam nevidíme - tak je to opět hlavně proto, aby člověk dostal naději a sílu k tomu, co je tady a teď, k vytrvalosti, k věrnosti a lásce.
„Věřím těla z mrtvých vzkříšení.“ Nejen dnes, ale i ve své době to byla velice provokující výpověď. Představa nějakého posmrtného života ve všech dobách a ve všech náboženstvích jakási byla a je. To není nic neobvyklého. Řekové počítali s nesmrtelnou duší. Jakoby v nás bylo něco, co je nesmrtelné - a když se nám konečně jednou podaří osvobodit z toho hloupého těla zavánějícího pozemskostí, pak tady zůstane duše, svobodná a nesmrtelná - božská. I proto se také Pavlovi v Aténách začnou smát, když začne mluvit o vzkříšení - je to pro ně málo duchovní. Vyznávat těla z mrtvých vzkříšení - to bylo takové přízemní. Těla je potřeba se zbavit, osvobodit se od něj. Jenže křesťané jakoby natruc vyznávají, že věří právě vzkříšení těla. Těla, z kterého jednou - dříve nebo později - zbude jen prach. Nic. Smrt je pro nás skutečně konec. Není žádné automatické pokračování života po životě, není v nás schovaná žádná božská jiskra, která přetrvá. Člověk je prach a v prach se obrátí. Ale nad tím prachem - věříme spolu s Jobem - se Hospodin jednou postaví. Zcela nesamozřejmě. Promluví a jeho slovo bude pro nás znamenat život. Nové stvoření. Vzkříšení není přežití smrti, ale dar nového života pro smrtelného člověka. Boží mocí, z Boží milosti.
„Tělo“ - to je také vyjádření právě pro naši přízemnost, zemitost, pro všechno to, v čem se tady na zemi pachtíme a co tu všelijak patláme, co se nám více či méně daří - ale co nějakým způsobem vyjadřuje, kdo vlastně jsme. Nejsme žádní hrdinové z pohádek, ale jsme to my s tím vším, co v nás je, co k nám patří, co se v nás pere a co bývá dost přízemní. Ale to vzkříšení těla se ale bude týkat právě nás. Budeme to my. Celý náš život se vším, co k němu patří, bude Bohem vyzvednut, posouzen a očištěn. O to jde, nemusíme to domýšlet do podrobností, jak to bude a jak se vyřeší různé hádanky - vždyť to vzkříšené tělo bude „oslavené“, píše apoštol Pavel. Nevíme jak - ale Pán Bůh si ho nějak přetvoří, aby víc, než teď odkazovalo k jeho slávě - ale přes to všechno, co s ním udělá - budeme to my.
Ale stejně vlastně až do teď nepadlo to nejdůležitější. Víra ve vzkříšení těla a život věčný - to není otázka nějaké teorie, nebo hypotézy, nebo dogmatu o tom, co jednou bude či nebude, není to otázka přesvědčení. Ale je to otázka vztahu. Otázka důvěry. Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou na věky a nikdo je z mé ruky nevyjme. Říká Ježíš. Slyšíme v tom, co poznali a prožívali ti, kdo se s Ježíšem setkali. Poznávali opravdové společenství a Boží blízkost. Uvěřili, že v Kristu je nám Bůh zvláštním způsobem nablízku, věnuje nám svou péči a starostlivost. Náš život díky Kristu dostává nový rozměr. Nové souvislosti, nové obzory. Poznali, že v Ježíšově blízkosti se jich dotkla věčnost. A stejně tak to prožívala i první církev, když se scházela při večeři Páně - jako něco, při čem se jich dotýká Boží věčnost, Boží království. A stejně tak to, věřím, prožíváme i my. Tam, kde smíme prožívat Boží blízkost - třeba právě při slavení stolu Páně, nebo tam, kde prožíváme opravdové společenství nejen s Bohem, ale i lidmi; kde se zažívá odpuštění; kde se nám díky Kristu otevírá smysl a naplněnost života - všude tam se nás dotýká věčnost - ne až jednou po smrti, ale už teď. Život věčný, který dává Kristus. Spoléháme, že je to právě on, kdo nám tohle umožňuje a spoléháme, že přijde čas, kdy to nebudou jen prchavé okamžiky, ale stane se to skutečností, která naplní všechno a všechny. Spoléháme, protože důvěřujeme Kristu. Držíme se jeho zaslíbení. Víc vědět nepotřebujeme. (A víc vědět stejně nebudeme.) Na ničem jiném nezáleží.
Časnost a věčnost. Rozdíl tu není v délce trvání, jak by se mohlo zdát. Věčnost není opakem smrtelnosti, ani to slovo nechce vyjádřit časově neomezené trvání. Věčnost, život věčný je opakem života bez cíle, opak života odcizeného Bohu. Věčný život je život v plnosti, v Boží blízkosti, život v lásce. Bůh je láska, a proto láska je cílem všeho. Je spojnicí mezi časností a věčností. Je tím jediným, co podle apoštola Pavla přetrvá. Láska Boží - láska, od které nás nic nemůže odloučit, ani život, ani smrt, ani andělé ani mocnosti... láska, kterou ve svých životech máme zkoušet napodobovat.
Je dobré si to připomenout na konci výkladu apoštolského vyznání víry - všechno, co o Bohu vyznáváme a věříme, směřuje právě sem. Víra a naděje nachází završení a smysl v lásce. „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všechno poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem... A tak zůstává víra, naděje a láska - ale největší z té trojice je láska. (1Kor 13)
K tomu na konci apoštolského vyznání říkáme Amen. Totiž - tak věříme. To je spolehlivé. Tomu se dá věřit. Na tom se dá postavit život. Amen