Společenství svatých (Apoštolské vyznání víry) - Filipským 2,1-5

Věříme svatých obcování - (nejen) děti v pubertě si tu představují ledacos, co asi nebylo záměrem vyznání. Ten novější překlad - „společenství svatých“ - je asi o něco srozumitelnější... Společenství - to je od slova „být spolu“. Nicméně i to staré slovo „obcování“ má něco do sebe. Křesťané spolu tvoří „obec“, a tedy „obecenství“.
Ale to je přece jasné - když jsme minule mluvili o „svaté církvi obecné“ - tak to už snad přece samo o sobě zahrnovalo, že tu jde o nějaké společenství. Že jsou lidé pohromadě. Tak proč ještě jednou? Proč se ještě musí znovu mluvit o tom „svatých obcování“?
Snad že to bytí pospolu je pro církev hodně podstatné. Že to bez toho ani nejde. Že bez toho obcování, bytí pospolu, nemá snad křesťanská víra ani smysl. Je prázdná a planá. Je to jen bezzubá teorie. Nejde jen o nějakou anonymní církev, ale o konkrétní setkávání konkrétních bratří a sester.
A nejde tu o pouhé scházení se - několik jedinců, kteří se sejdou na jednom místě, ještě vůbec nemusí tvořit společenství. Sportovní terminologií - dobré fotbalové mužstvo není tam, kde nakoupili spoustu vynikajících hráčů - individualit, ale tam, kde ti hráči tvoří tým, nahrávají si a spolu za něčím jdou. Církev je tam, kde žijeme vědomím, že jsme takový tým. Kde si nehrajem každý na vlastním písečku, ale víme, že jsme tu spolu, že ti druzí, co tu jsou vedle nás, k nám patří a že je před námi nějaký cíl.
Krásně to slyšíme na mnoha místech u apoštola Pavla - jak posílá pozdravy církvi na tom a tom místě a s vděčností pozdravy přijímá; jak sborům v jiné části římské veleříše vzkazuje, že se za ně modlí - a naopak děkuje za modlitby ostatních bratří a sester, které mu jsou posilou; jak děkuje za dary, které mu posílají do vězení a sám zase organizuje sbírku po maloasijských sborech na pomoc církvi v Jeruzalémě. Ta sbírka má dát najevo především vědomí vzájemného společenství mezi křesťany. Pikantní na tom je, že právě s Jeruzalémským sborem mají řadu sporů ohledně věroučných otázek. Přesto pro něj Pavel organizuje sbírku a o to větší radost pak má.
Raduje se, ne proto, že se podařilo založit nějakou príma partu, ale protože právě v tom vzájemném společenství Ježíšových učedníků se zcela konkrétně naplňuje Kristova vůle - milovat bližního. Církev jako „společenství svatých“ - to je první místo, kde se tahle láska děje a má dít.
„Věřím společenství svatých“ … to nám připomíná, že s vírou si nemůžeme vystačit jen sami. Ale netýká se to jen jednotlivců, kteří by si mohli myslet, že druhé k víře nepotřebují, že to přece jde i bez toho chození do kostela.
Asi to hodně souvisí s dobou, která nás nějak tlačí k tomu starat se jenom o to, co je nám nejbližší - ale tomu bychom se přece i jako křesťané měli snažit vzdorovat. Nežijeme jenom sami sebou, ale jsme částí širšího celku. Radujeme se z toho, co se děje a daří jinde, neseme problémy těch, kterým se naopak nedaří. Zajímáme se o to, jak žijí jinde (nejenom na té naši úrovni sborové, ale i na té úrovni mezisborové, mezicírkevní). I to patří k tomu „společenství svatých“.
A když se vrátíme k Pavlovi, tak u něj vidíme, jak to může být obohacující. Jak je to vědomí vzájemné sounáležitosti posilující - ať už v nemoci nebo ve vězení - anebo v konkrétních potřebách finančních. A jak bylo dobré po toleranci, když k nám přišli kazatelé z Maďarska a ze Slovenska; jak bylo dobré za bolševika, když nám němečtí evangelíci tiskli zpěvníky a jinak nás podporovali. A jak je dobré teď, když do Bohemky na Ukrajině a jinam posíláme zpěvníky nebo kazatele zase my.
Jak je to dobré a obohacující - otevřené a aktivní společenství se vzájemně obohacuje, někam směřuje, žije. Naopak společenství, které se uzavře a stará se jen o sebe, nevytáhne paty z domu, to dříve nebo později ustrne, stane se sterilním.
Věřím společenství svatých - to také znamená společenství napříč generacemi - do toho našeho společenství víry patří i křesťané, kteří již zemřeli a kteří jsou pro nás svědky - příklady víry – nezapomínáme na ně. Krásně o tom mluví epištola Židům: Jsme obklopeni „oblakem svědků“, připomínáme si příběhy těch, kdo v časech biblických - ale i v časech pozdějších i úplně současných žili vírou. V různých dobách a v různých situacích vyznávali, že jejich Pánem je Ježíš Kristus. A nás tohle svědectví nese, posiluje, inspiruje. - Nežijeme ve vzduchoprázdnu, nejsme na světě první a snad ani ne poslední křesťané - ani tady v Poděbradech - jsme součástí velkého společenství všech svatých všech míst a všech generací.
Věřím společenství svatých - opět připomínám, že těmi svatými nejsou míněni nějací mravně dokonalí jedinci, ale jsou to ti, kteří se spoléhají na Kristovu svatost. Ti, kdo se spoléhají, že je Kristus vysvobozuje z marnosti a prázdnoty života, osvobozuje od nadvlády hříchu, zve na cestu následování. Ti, kdo se spoléhají na Kristovu oběť a jeho odpuštění. (To je naše jediná svatost - že se hlásíme ke Kristu.)
Podle jednoho - velmi starého - výkladu apoštolského vyznání se tu vlastně nemluví o společenství svatých (lidí) - ale o společenství „svatých věcí“. „Svátostí“ - tedy zjednodušeně pověděno, jde o společenství těch, kdo se scházejí kolem večeře Páně. Společenství, které vzniká právě tady, kolem chleba a vína. Hostina kolem stolu Páně, to je přece zvláštní místo a zvláštní chvíle, kdy prožíváme, že tu nejsme jenom jako nějaká príma parta kamarádů, ale že nás tu drží pohromadě něco úplně jiného - někdo úplně jiný. Nejsme tu jen proto, že jsme rádi spolu a že chceme vytvářet společenství. Jsme tady především proto, že nás Kristus pozval. Smíme prožívat, co to je odpuštění a co to znamená naděje vzkříšení - a také že se netýká jenom nás, ale že tady stojíme jen jako jedni z mnoha dalších Kristových učedníků po celém světě, ve všech dobách. Právě tady je zdroj, pramen toho společenství, které se tu znovu a znovu vytváří, obnovuje, posiluje. Jsme společenství, které si vytváří Kristus. To si potřebujeme stále znovu uvědomovat.
Na závěr jeden příběh, zdá se mi, že se docela hodí, někteří ho možná už znáte: Jeden starý, kdysi velmi slavný klášter v důsledku těžkých časů upadal. (Převalilo se přes něj osvícenství a sekularismus, ztratil všechny filiálky a) nakonec zůstalo už jen pět mnichů, starších sedmdesáti let. Opat a čtyři další. Bylo jasné, že řád vymírá.
V hlubokých lesích obklopujících klášter byla malá chatrč, kterou čas od času užíval jako poustevnu rabín z blízkého města. Opata, který se trápil nad zkázou řádu, jednou napadlo rabína navštívit a zeptat se na radu. Rabín opata velmi mile přijal, ale projevil mu jen svůj soucit. „Vím jaké to je. Duchovno z lidí odešlo. Ve městě je to stejné, do synagogy už skoro nikdo nechodí.“ A tak starý opat a starý rabín bědovali spolu. Četli společně z tóry, debatovali o filosofických otázkách. Čas ubíhal a opat musel odejít. „To je úžasné, že jsme se po tolika letech dali dohromady. Nemohl bys mi opravdu nic poradit, co by zachránilo můj skomírající řád?:
„Ne, je mi líto,“ odpověděl rabín. „Neporadím ti. Jediné, co ti mohu říci je, že Mesiášem je jeden z vás.“
Když se opat vrátil, mniši se kolem něho shromáždili a vyzvídali: „Tak co řekl rabín?“ - „Nemůže nám pomoci. Jediné, co mi na odchodu řekl, zní velmi tajemně: Mesiášem je prý jeden z nás. Nevím, co tím myslel.“
V následujících týdnech a měsících na to mniši pořád mysleli. Kdo z nás by mohl být Mesiášem? Jistě opat - je naším vůdcem více než jednu generaci. Ale co když myslel na bratra Tomáše? To je jistě svatý muž, muž světla. Jistě nemohl myslet na bratra Elreda. S věkem se stává stále vrtošivějším. Ale když o tom člověk přemýšlí, přestože nám je trnem v oku, nakonec má vlastně vždycky pravdu. Možná rabín myslel na bratra Elreda. Ale jistě ne na bratra Filipa. Je tak pasivní. Opravdová nicka. Jenže má jakýsi nadpřirozený dar být vždycky tam, kde je ho potřeba. Najednou se prostě zázračně objeví po tvém boku. Možná, že Mesiášem je Filip. Samozřejmě, že rabín nemohl myslet na mě. Jsem jen obyčejný člověk. A co když myslel? Copak bych já mohl pro Boha tolik znamenat?
Když tak o tom přemýšleli, na základě možnosti, že by jeden z nich mohl být Mesiášem, začali se staří mniši jeden k druhému i sami k sobě chovat s mimořádným respektem.
Klášter se nacházel v krásné přírodě, a tak se stávalo, že sem občas někdo zavítal, aby se prošel nebo oddal meditaci v chátrající kapli. A tu návštěvníci pocítili onu zvláštní formu mimořádné úcty, která staré mnichy obklopovala, jakoby z nich vyzařovala a prostupovala klima onoho místa. Bylo na tom něco podivně přitažlivého. Aniž návštěvníci věděli proč, začali se do kláštera vracet stále častěji. Přiváděli své přátele, aby jim to zajímavé místo ukázali.
Pak se stávalo, že někteří mluvili se starými mnichy víc a více. Po nějaké době jeden člověk požádal, zda by se k nim nemohl připojit. Potom další a ještě další. Tak se po několika letech stal klášter znovu sídlem vzkvétajícího řádu a díky rabínovu daru mohutným centrem spirituality celé říše...
Je to jen příběh. Kdybychom to chtěli napodobit, možná budeme zklamáni, že to není tak samozřejmé. Ale ten příběh geniálním způsobem vystihuje, co je důležité pro každé společenství Kristovy církve: v pokoře pokládat druhého za přednějšího sebe sama. To musí platit za všech okolností.
Určitě je Mesiáš někde mezi námi. Amen