Otce (Apoštolské vyznání víry)

Modlitba: Pane, jsi pramenem, světlem, posilou i útočištěm, k tobě přicházíme se svými nadějemi, se svými sny i se vším, co tíží. Přicházíme se svými díky i s radostí za všechny dobré chvíle. U tebe smíme také odložit, co nás tíží; tobě se smíme svěřit a vypovídat. Někdy máme pocit, že jsme ti silní, co všechno zvládnou a nikoho nepotřebují, snad ani tebe, Bože, ne. Přesto prosíme, nenech nás opuštěné. Někdy se cítíme docela slabí a nemáme sílu udělat ani to nejdůležitější. Připadá nám těžké i volat k tobě o pomoc. Prosíme, nenech nás napospas naší slabosti. Prosíme, dávej nám poznat, jak blízko nás stojíš. Vždyť jsi náš Otec. Tobě jedinému ať je vzdávána všechna čest a sláva. Nyní i navždy. Amen

Čtení: Lk 15,11-32

Píseň:  688 – Odpusť (Sv. 233)

Kázání: J 14,8-10 + (J10,27-30)

„Věřím v Boha Otce“ - pokračuje apoštolské vyznání víry. Slyšíme tu první upřesnění toho, kdo je vlastně tento Bůh - Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův. Je to Otec. Možná by tu mohlo být třeba Bůh - Nejvyšší jsoucno. Nebo První hybatel. Nebo Bůh - Absolutno, Nekonečno, Věčnost, Pravda, Hlubina bytí. Samé vznešené pojmy. A možná by na takové pojmy přitakalo mnoho lidí, kteří uznávají existenci nějaké té nadsvětné bytosti nebo síly. A možná ty pojmy svým způsobem vyjadřují něco z toho neuchopitelného Božího tajemství. Jenže apoštolské vyznání z té plejády možností vybralo „Věřím v Boha - Otce“. A ten obraz v prvé řadě vyjadřuje vztah. Bůh, ve kterého věříme, není nějakým nejvyšším pojmem, či neosobní idejí - ale je někým, ke komu můžeme mít vztah, kdo vytváří vztah k nám, kdo k nám mluví a ke komu smíme mít vztah a mluvit my. Není to „něco“ nad námi. Ale někdo. A ne jen tak někdo, ale Otec.

Je to samozřejmě obraz. Jinak než v obrazech o Bohu mluvit neumíme a nemůžeme. Jak taky mluvit o někom, kdo přesahuje všechny naše představy a všechny výrazové prostředky. Je to obraz a my můžeme hledat významy, který v sobě ten obraz může nést a o čem chce vypovídat. Ale také máme vědět, že ani ten nejlepší lidský obraz nemůže vystihnout o Bohu všechno a mluví jen zčásti. Proto nás snad nemusí tolik trápit, že se nemluví o Bohu jako Matce, ani zneklidňovat, když někteří naopak k Bohu jako k Matce mluví (dokonce v jedné současné německé bohoslužebné knize jsou i modlitby, které Boha jako matku oslovují). V bibli koneckonců najdeme i obrazy, které přirovnávají Boha k matce, která utěšuje své děti. Výpověď, že věříme v Boha - Otce - ale není výpovědí o tom, jakého je Bůh pohlaví. Ani zdůvodněním nějakých dobově a místně podmíněných společenských řádů.

I tento obraz Boha - Otce může být špatně pochopen. Třeba, když Pánu Bohu připíšeme vlastnosti despotického otce, se kterým se nediskutuje, ostatní členové rodiny mohou tak maximálně mlčet (anebo dostat řemenem). Někteří si tu odvodili, že je-li Bůh Otcem, mužem - tedy i otcové pozemští požívají stejné autority vůči dětem a ženám. Obojí se různě dálo a děje. Jenže to určitě není smyslem výroku ani v apoštolském vyznání, ani v bibli. A není se co divit, že takový obraz Boha může být odmítán či zpochybňován. Na druhou stranu, ani všeobecná krize autority, nebo špatné zkušenosti s různými pozemskými otci nás nemusí vést k tomu, tento bod vyznání dávat stranou.

Jak o Bohu jako Otci mluví bible? Ve Starém zákoně není sice časté nazývat Boha Otcem, ale ta myšlenka tam je. Bůh je předně Otcem vyvoleného lidu: „Tys náš Otec a my jsme hlína, tys náš tvůrce a my všichni jsme dílo tvých rukou. Nebuď už tak rozlícen, Hospodine, naši nepravost už nikdy nepřipomínej. Prosíme, hleď, všichni jsme tvůj lid“ (Iz 64,1-9) anebo jinde: „Jsi přece náš Otec! Abraham nás nezná, Izrael ten o nás neví. Hospodine, tys náš Otec, náš vykupitel odedávna, to je tvé jméno.“ Není to Bůh, který by si tu kladl na Izrael nějaké nároky otcovské autority, ale Izrael se tu hlásí ke svému Bohu jako ke svému otci. Ke svému původci a svrchovanému Pánu. Jsme hlína, prach - ale přece ti patříme, jsme tvoji se vším všudy, i s těmi vinami a nepravostmi, které na nás doléhají. - Překvapivě z toho vztahu Otec - dítě  přichází k řeči nejvíc to, že se dítě smí na otce spolehnout, odvažuje se spolehnout na to, že ho otec nenechá být, smí se k němu hlásit. A je to celkem odvážné volání - ale tuhle odvahu smí Izraelský národ mít. Smí se odvážit připomínat Hospodinu, že tu má nějaké - sice nezdárné - ale přece děti.

A ještě jeden důraz se objevuje u Malachijáše, ten se ptá: „Což nemáme my všichni jednoho Otce? Což nás nestvořil jediný Bůh? Proč jsme vůči sobě věrolomní a znesvěcujeme smlouvu svých otců?“ Vědomí toho, že patříme k jednomu Otci, znamená také něco zásadního pro vztahy uvnitř společenství. Boží lid si musí připomínat, že přes všechny vnitřní odlišnosti je zavázán k lásce a vzájemné odpovědnosti, protože vyšel z jednoho Otce. Evangelium nám umožňuje, abychom tady slyšeli ještě víc. Náš Otec nemá za své jenom nás, ale je Otcem všech lidí, ať už mu věří nebo ne. To je pro nás přece ten nejhlubší důvod úcty ke každému člověku. (Základ lidských práv.) Máme stejného Otce, jsme bratři a sestry. Stvořil nás stejný Bůh, jsme jeho dílo, ať už máme takovou či onakou barvu kůže, takový či onaký světonázor, ať už se nám ten druhý líbí nebo nikoli. Připustit si tu Malachiášovu otázku nebo prostě jen brát vážně Apoštolské vyznání znamená otevřít srdce k druhému, bez ohledu na to, kdo to je.

A tím jsme vlastně pozvolna přešli do Nového zákona. A jestli AV mluví o Bohu jako Otci a jestliže my se k Bohu jako svému Otci hlásíme a modlíme se k němu - tak je to jedině proto, že nás tomu naučil Ježíš, že nám to umožnil. To on především Boha oslovoval jako svého Otce a mluvil o něm jako o svém i našem Otci, o nebeském Otci. A bylo to pro něj tak příznačné (a pro ostatní natolik nové), že se v biblickém textu dokonce zachovalo aramejské slovo, kterým tak činil - Abba (Abba, Otče). V Ježíšově vztahu k Bohu - Otci byla spojena důvěra, odevzdanost, vědomí blízkosti.

Věřím v Boha Otce - to je v prvé řadě vyznání, že Bůh je Otcem Ježíše Krista. A jestli chceme vědět, co takový vztah Otce a Syna znamená, jaký je Bůh Otec - pak to nehledáme v žádné psychologické literatuře nebo v špatných či dobrých příkladech rodičovských vztahů okolo sebe, ale předně v tom, co nám o tomto vztahu ukázal a řekl Ježíš. „Pane, ukaž nám Otce a víc nepotřebujeme!“, říká Filip - asi by chtěl překonat tu propast, která mezi člověkem a Bohem je, vidět Boha a dostat do ruky jasnou a konečnou odpověď na tíživé otázky, které na nás doléhají a při kterých se zdá, jakoby se Bůh někam ztratil. Ale Filip je odkázán na Krista, Božího syna. Syn je tím, kdo zastupuje otce. Ježíš je tím, kdo nám ukazuje, o co jeho Otci jde, kdo je to vlastně Bůh. Je mu natolik blízko, že mluví a jedná za něj.

Vyznáváme-li Boha Otce, pak je to Otec Ježíše Krista. Modlíme-li se k Otci, pak předně k Otci Ježíše Krista.

Ježíš ovšem tento vztah otevřel i nám. Celé jeho dílo nakonec spočívá právě v tom, aby nás do tohoto svého vztahu k nebeskému Otci pozval. V mnoha podobenstvích a výrocích ukazuje, jak je možné se na Otce v nebesích spolehnout a očekávat od něj dobré věci; ukazuje Boha jako Otce všech lidí - i našich nepřátel; jako Otce, ke kterému smíme volat s nadějí na vyslyšení. Jako Otce, který přijímá každého, i celníky a nevěstky - tedy hříšníky. Tenhle obraz Boha jako milosrdného Otce Ježíš ukazoval a dával druhým zažít tím, jak sám k druhým přistupoval. V jeho stolování s hříšníky i spravedlivými, v jeho odpouštění, uzdravování i kázání se lidé setkávali s tímto milosrdným Bohem - Otcem, který neváhá pro záchranu svých dětí jít dokonce až na kříž.

Nemůžeme pominout ústřední podobenství, které zpravidla nazýváme o marnotratném či ztraceném synu. Jenže to podobenství daleko víc pojednává právě o milosrdném otci. Je to otec, který hned na počátku - zcela překvapivě - dává mladšímu synu možnost seberealizace, možnost odejít. Nejen že ho nechá, ale dá mu prostředky, se kterými může nakládat. Není to otec, který přikazuje synovi, co se smí a co nesmí, ale otec, který dává svobodu. A přestože syn tu svobodu promrhá, vůbec nic to nemění na tom, že ho otec stále vyhlíží, má pro něj naději. Vyhlíží, a když ho v dálce konečně spatří, vyběhne mu naproti. Otec, který vyhlíží zdálky své nezdárné děti a běží jim naproti - to je obraz, který naprosto vybočuje ze všech starověkých (a možná i novověkých) představ o důstojnosti otce. A tedy, tenhle obraz Boha naprosto vybočuje ze zaběhaných představ o Bohu a jeho důstojnosti. Ukazuje se, že otci vůbec nejde o nějakou důstojnost, ale o radost z toho, že syn se vrací domů. A je tam i ta druhá část, kdy se ten druhý, zdárný syn pro změnu nechce vrátit domů, protože se mu zdá, že otec je až příliš a nepřiměřeně milosrdný - ale i za ním otec vychází a zve ho k radosti. Podobenství o Otci - tedy o Bohu, který neustále vychází za svými dětmi, aby je zval domů.

Jestli nás prorok Malachijáš zval ke spravedlnosti a odpovědnosti za všechny, kdo jsou Božími dětmi, tak Ježíš nás tu zve k radosti. K radosti z návratu těch, kdo se ztratili a zase nalezli cestu domů. K radosti z každého, kdo patří do velké Boží rodiny.

Věřím v Boha Otce - v Otce, který k nám ve svém synu Ježíši zcela nedůstojně vybíhá naproti a raduje se z našeho návratu. V Boha, kterého smíme díky Kristu nazývat Otcem - a volat k němu „Otče náš“. Amen

Píseň: 694 – V království Božím

ohlášky

Přímluvy: Pane náš a Otče náš, prosíme tě za všechny, kteří bloudí a hledají tě, aby tě našli. Prosíme za ty, kteří si myslí, že tě mají, aby tě hledali. K tobě voláme: PSS

Za všechny, kteří mají strach před budoucností, prosíme, aby měli důvěru a naději. Za všechny, kteří ztroskotali, aby dostali novou šanci. Za všechny, kteří pochybují, aby nezoufali. Prosíme za všechny, kteří ztraceni bloudí, aby našli domov. K tobě voláme: PSS

Za osamělé, aby potkali člověka. Prosíme za všechny, kteří trpí tělesným i duchovním hladem, aby byli nasyceni. Za ty, kteří jsou sytí, aby věděli, co je to hlad. Prosíme za ty, kteří se mají dobře, aby byli milosrdní. Za mocné, aby si uvědomovali svou zranitelnost. K tobě voláme: PSS

Za všechny, kteří žijí v tomto světě mezi nadějí a strachem, a za nás samotné se k tobě modlíme: osvobozuj nás od strachu a od falešných jistot, a dávej nám všem co je pro nás dobré skrze Ježíše Krista, našeho Pána...

Ve jménu tvého Syna a našeho bratra Ježíše, k tobě společně voláme: