Vstoupil na nebesa - apoštolské vyznání víry
Článek (vyznání) o Ježíšově nanebevstoupení je prý až příliš spjat se starodávnými mytologickými obrazy, kdy se svět rozděloval na podsvětí dole, zemi tady někde a nebe kdesi nahoře. A protože takhle už skutečnost světa jako moderní lidé nevnímáme, nemá nám prý tohle vyznání moc co povědět. Snad svět už vnímáme trochu jinak. Občas ale stejně slyšíme o politicích či jinak význačných osobnostech, že se „vyšplhali až nahoru“, „dostali se nahoru“, nebo dokonce „šel nahoru do Prahy (či do Bruselu)“ - a nějak nám tohle přirovnání nevadí a vůbec si nepředstavujeme, že nějaké ministerstvo je na kopci, a Praha v nebi (i když ti, co se tam „nahoru“ dostanou, si to dost často myslí). „Být nahoře“ nám prostě už odedávna souvisí s tím mít moc, být na tom rozhodujícím místě (a celkem neřešíme, jestli to „nahoře“ je někde v podzemním bunkru nebo v nejvyšším patře nejvyššího mrakodrapu).
Asi to není potřeba řešit ani u toho, kam „nahoru“ „na nebesa“ vystoupil Ježíš. Však také jacísi dva mužové, kteří přijdou za učedníky po té, co se jim Ježíš ztratil kdesi za oblakem, jim povídají: Co tu stojíte a hledíte k nebi? Není tady. Ale přijde a vy jděte do Galileje, jak vám pověděl... Zkrátka neřešte, kde teď je, nemeditujte nad věcmi, které stejně nevymyslíte, nechoďte s hlavou kdesi v oblacích mimo realitu, ale hezky zpátky na zem a dělejte, co vám řekl. A čekejte, že znovu přijde... Jde před vámi, vy ho následujte.
Kde jsou tedy ta „nebesa“, kam Ježíš odešel, to nevíme, ani vědět nepotřebujeme. Stačí, když si udržíme jistotu, že je „nahoře“. Totiž tak nahoře, že už to výš nejde. Tak nahoře, že žádný papaláš, ani kdyby se sebevíc snažil a sebevíc uplácel, se tak vysoko nedostane. Je „nahoře“ - totiž u Boha. A má tedy tu nejvyšší moc.
Když se Jan Hus odvolal ke Kristu, tak už to ani nikdo jiný výš hnát nemohl. A vlastně tím ukázal, co znamená vyznání, že Kristus vstoupil na nebesa: totiž že nám to dává odvahu nebrat smrtelně vážně ostatní malé pány a panáky, co si o sobě myslí, že jsou nejvýš a můžou si dělat, co chtějí. Nejvyšším Pánem je někdo jiný a my máme svobodu se ho držet a na něj odvolávat. Nikdo jiný nad námi nemá poslední moc, na něm jediném záleží všechno.
Epištola Efezským to zpívá ve slavnostní písni: Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím... Ano - jsou síly a mocnosti, které nás deptají a které otravují život. Nemusí to být vždycky jen lidé, může to být i něco, co neumíme dobře popsat, nebo tomu vůbec nerozumíme - někdo to nazývá satanem, někdo zlými silami, epištola tu mluví o mocnostech, silách a panstvech. Nečekaně přicházejí nemoci, nevinní umírají, jindy normální lidé začnou dělat zlé věci, přicházejí katastrofy a plno dalších překvapení, která rozum jen těžko bere. Náhoda, osud, ďábelství? Neumíme to nazvat jinak, než obrazně a chceme tím vyjádřit, že je tu často kolem nás něco, co nás ovládá, ani nevíme jak. Někdy se jen těžko bráníme, často prohráváme - ale epištola Efezským (a nejenom ona) nás ujišťuje - může být, jsou tu kolem různí pánové a mocnosti a ještě jich bude - ale nad nimi je Kristus. Bůh ho přijal k sobě a on je nad tím vším. Může být, že si vás chtějí podrobit různí pánové, nebo přijde nemoc či dokonce smrt - ale buďte si jisti, že nad tím vším je Kristus, toho se držte a nebojte se. Vydržte.
A když už jsme u těch přirovnání - dost dobře víme, že je důležité mít známosti někde nahoře, čím výš, tím líp. Epištola Židům nás nenechává na pochybách, že tam nahoře - tam nejvýš - máme tu nejlepší známost. To, že je Kristus „nahoře“ u Boha, totiž znamená, že tam nahoře máme někoho, kdo se za nás přimlouvá, kdo je tam pro nás. Kristus „nahoře“, to není představa nějakého vzdáleného panovníka, pro kterého jsou poddaní jen úplně malí mravenečci, po kterých šlape, protože je ani nevidí - naopak je to vyjádření blízkosti. Právě proto, že je na těch nejvyšších místech, je nám nejblíž, může nám pomáhat. Navíc tam „nahoře“ podle svědectví Písma i vyznání víry není navěky. Ale „odtamtud přijde“.
Kristus přijde - to byla hnací síla prvních křesťanů, to je mobilizovalo. „Pán je blízko“, tím se křesťané povzbuzovali a povzbuzují k trpělivosti, k dobrému životu. Kniha Zjevení a s ní i celá bible končí voláním církve: Přijď, Pane Ježíši a ujištěním „Amen, přijdu brzy“. Kristus přijde brzy. Právě teď je příhodný čas udělat něco se sebou, se světem kolem mě. Ještě na chvilku se vzchopit, už to nebude trvat dlouho, tak vydržte. Kristus přijde - víra žije výhledem do budoucnosti. Neobracíme se pořád k tomu, co bylo kdysi, jaké to za našich mladých let bylo lepší a jak jde všechno od deseti k pěti - ale naopak - to podstatné je před námi. Kristus, který přijde a s ním jeho království v plnosti. To lepší máme pořád ještě před sebou. Nevíme kdy a jak k tomu dojde - bible o tom mluví různě - možná to bude naráz jako blesk z čistého nebe, možná až po té, co tento svět pomine, možná k tomu dojde tak, že se lidé ke Kristu obrátí - nevíme a není to naše věc - smíme spoléhat, že jednou bude (slovy apoštola) „Kristus všecko ve všem“. Na nás je, abychom do té doby žili jako ti, kdo pracují na straně Božího království a dělají vše proto, aby jeho řády mezi lidmi (nebo alespoň mezi křesťany) platily. Vždyť přece už na sobě zažíváme blízkost a přítomnost Božího království.
Do třetice - Kristus sedí na pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Nějak se až příliš prosadila představa ze středověkých obrazů - totiž představa soudu jako odsouzení viníků, kteří půjdou do pekla a pochválení spravedlivých, kteří půjdou kamsi do nebe (obojí se dobře malovalo). Jenže to je představa trochu zavádějící (víc, než bible se tu myslím ozývá naše touha po takzvané spravedlivé odplatě). Ve Starém zákoně je soudce především ten, kdo se snaží nastolit spravedlnost. Kdo navrací běh světa do těch správných kolejí. A činí tak především tím, že se snaží odhalit, přivést na světlo pravdu. Rozhoduje spory a na základě svědectví svědků rozhoduje o tom, na čí straně je právo a spravedlnost. Podstata asi nejznámějšího starozákonního soudu krále Šalomouna není v tom, že by odsoudil ženu, která zalehla své dítě, ale že rozpoznal a ukázal, na čí straně je pravda, spravedlnost. Které žena je matkou živého dítěte. V tom byla jeho moudrost. Stejně tak v Ježíšově podobenství o kozlech a ovcích nejde v prvé řadě o to, že jedni půjdou tam a druzí onam - to podstatné je, že nám v tom podobenství Ježíš říká, co se ukáže při tom posledním rozhodování o našich životech důležité. Nikoli jestli jsme dobře a zbožně oslovovali Pána, ale jestli jsme si všímali těch, kdo nás potřebovali. U posledního soudu se odhalí, kdo byl vlastně na čí straně. Kdo byl spravedlivý a kdo byl lump. To je důležité. Věci nezůstanou skryté. Nic nebude promlčeno, šikovní advokáti nezahrajou kauzy do autu na základě procesních chyb. Soud bude, „vyjde na světlo myšlení mnohých srdcí“.
Úplně bez představy nějakého odsouzení se pak vyjadřuje apoštol Pavel v tom textu, který jsme na začátku četli: dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm... Soud, který vynese na světlo, za co naše životy stály. Co v nich obstojí i na věčnosti a co shoří jako zbytečné. Není potřeba mluvit o nějakém odsouzení hříšníka - to o co půjde, je posouzení činů. Přestože se tu nehrozí peklem, vůbec to nebude nějaký laciný soud. Utrpíme škodu, projdeme ohněm. Pálí to jak oheň, když člověk najednou vidí, co za sebou nechal za spoušť - a dovedu si představit, že to bude pálit ještě mnohem víc, až nám bude dáno nahlédnout své životy ve všech souvislostech a důsledcích. Ale oheň symbolizuje i očistu. Co projde ohněm, to je ryzejší. Soud, kterým Kristus bude soudit, bude očistný. Ne likvidační. Co je podstatné - víme, kdo bude soudcem. Z jeho života a slov víme, o co mu šlo a co tedy bude měřítkem jeho soudu. Víme, co před ním má naději obstát. A víme, že ten, který sedí na pravici Otce, je soudce milosrdný. Amen
