v Boha (Apoštolské vyznání víry)

Modlitba: Milostivý Pane, ty k nám přicházíš. Často tak, že tě nezpozorujeme, že si to neuvědomujeme. Přicházíš a oslovuješ nás. Často nás tvé slovo zaskočí. Potká nepřipravené, nerozhodné. Často se zdráháme ho přijmout. Bojíme se, že nezvládneme úkoly, které před nás stavíš. Bojíme se, že nás to bude něco stát.

Dej ať zaslechneme nejenom tvou výzvu k činu, ale ať zaslechneme také ujištění, že na to nejsme sami. Že ty jdeš před námi a s námi. Že cesta s tebou nás vyvádí ze všech otroctví a strachů.

Pane, děkujeme ti, že smíme slyšet tvůj hlas, když slyšíme, jak jsi promlouval k našim otcům – Abrahamovi, Izákovi, Jákobovi, Mojžíšovi. Když jsi k nám promluvil skrze Ježíše Krista. Dej ať ten hlas nikdy neumlká. Ať ho zaslechneme vždy, když na tebe zapomínáme a ztrácíme se. Prosíme dnes promluv ke své církvi, která se po celém světě v nadějném očekávání schází. Pro Ježíše Krista, našeho Pána, prosíme tě, vyslyš nás. Amen

Čtení: Žd 11,29-40

Píseň: 442 Pane dnešek je den chvály

Kázání: Ex 3,1-10.13-14

Spolu se všemi dobrými lidmi, kteří nechtějí svůj život žít jenom sami pro sebe a sami ze sebe a kteří více či méně vyhlížejí někam dál než jen ke své prosté existenci, můžeme vyznávat prostým slovem „věřím“. V apoštolském vyznání ovšem děláme krůček dál. Naše orientace ze sebe ven, dál – má svůj důvod. Svůj protějšek. „Věřím v Boha.“

Není to dnes už samozřejmé vyznání. V době, kdy apoštolské vyznání vznikalo a možná ještě v době našich prapradědů a praprababiček na tomhle vyznání nebylo nic zvláštního. Spíš naopak. Bůh byl samozřejmý doplněk lidského obrazu světa. Někdo (nebo něco), co do toho obrazu světa patří a o čem netřeba pochybovat. Pochyby a rozdíly začaly až tehdy, když se šlo k dalším článkům - kdo je vlastně tento Bůh? Jenže od té doby už nějaký pátek uplynul a tahle samozřejmost víry v Boha dávno vyprchala. A možná je to dobře.

„Bůh je mrtev.“ Pravil s prorockou naléhavostí v předminulém století filozof Friedrich Nietzsche, syn luteránského faráře. A nebyl to jen nějaký hloupý výkřik. „Bůh je mrtev. Bůh zůstane mrtvý. A my ho zabili! Bůh, který viděl vše, i člověka: takový bůh musel zemřít! Člověk nesnese, aby takový svědek žil.“ Takovým drsně znějícím prorockým hlasem Nietzsche odhalil - ne jak je to s Bohem, ale jak je to s námi lidmi. Prorocký hlas zaznívá tam, kde si lidé něco namlouvají. Tady je odhalen člověk, který nad sebou nechce mít nikoho a chce si dělat, co sám chce - ten zabil Boha (přestože slovy se k němu ještě hlásí). Jenže jakého boha? Toho, co se dá přirovnat spíš k vševidoucí průmyslové kameře, která do své paměti nahrává všechno, co vidí a před kterou se člověk musí mít na pozoru? Nebo boha, který slouží jako zdůvodnění čehokoli, co chce člověk sám prosadit? Nebo boha, který je chápán jak samozřejmý doplněk našeho světa a hlásit se k němu patří do stejné přihrádky jako hlásit se k nějaké partaji nebo sportovnímu klubu. Nebuďme pokrytci, křičí Nietzsche, vždyť už tomu sami nevěříme. Bůh je mrtev a je třeba si to uvědomit a dotáhnout do konečných důsledků. Jenže kdo nastoupí na uvolněné místo, které tu zbylo? Nietzche mluví o „nadčlověku“ - nadčlověk, „ubermensch“, člověk osvobozený od zákonů, které by mu někdo dával, člověk osvobozený od špatného svědomí, člověk sebevědomý, člověk který ví o tom, že nad ním už nikdo není - ten se ujme vlády. 20. století ukázalo, co takový ubermensch dokáže.

Na jakousi zeď později někdo napsal „Bůh je mrtev - Nietzche“, ale kdosi k tomu připsal: „Nietzsche je mrtev - Bůh“. I když je to vtip, má to cosi do sebe, vyjadřuje to nadhled, který k tomu vyjádření o smrti Boha můžeme mít, ale myslím, že to nesnižuje naléhavost prvního citátu. Bůh - je mrtev. Bůh - nebo spíš modla, kterou někdo považoval a vydával za Boha. 

Asi nás překvapí, že už první křesťané byli obviňováni z ateismu. Věřit v Boha, který nemá nějaké vypodobení, kterého si nejde nosit v baťůžku na cestu jako sošku či amulet, věřit v Boha, na kterého nelze ukázat či ho alespoň pojmenovat a v případě potřeby zavolat - to bylo ve své době naprosto nepředstavitelné, to bylo chápáno jako bezbožectví - jako ateismus. Skutečně - nevěříme v boha, kterého bychom si mohli strčit do kapsy (byť jen obrazně). Nevěříme v Boha, který je samozřejmou výbavou našeho světonázoru, nevěříme v pánbíčka na obláčku, který se s roztomilým úsměvem nebo klackem v ruce na nás dívá, případně za nás vyřeší, co zrovna potřebujeme. Skutečně nevěříme v Boha, který by se dal dokázat, jako se dá dokázat gravitační síla nebo vypočítat Ludolfovo číslo. Klidně můžeme říct s Nietzschem - bůh je mrtev. Ale ta věta vlastně neříká vůbec nic o Bohu. Ta věta mluví o člověku.

A je nakonec dobře, že takový samozřejmý bůh je mrtev. Když to vezmeme vážně, tak teprve pak se nám třeba dá naleznout Bůh živý, nesamozřejmý. Bůh Abrahama, Izáka a Jákoba. Bůh Ježíše Krista.

Dá se nám naleznout. To je to první. Nevěříme v Boha, kterého bychom si vymysleli, který by byl projekcí našich přání a potřeb (a vždycky znovu si musíme dávat pozor, jestli to, co o něm říkáme, nejsou jen naše slova a přání, které strkáme Pánu Bohu do úst). Věříme v Boha, který nás oslovuje. Zastavuje. Který k nám promlouvá, často tam, kde jsme to nečekali nebo dokonce nechtěli.

Třeba jako k Mojžíšovi - tam na (dalším) počátku Božího příběhu s Izraelským lidem. Mojžíš pase ovce svého tchána. Egyptské princátko, podivně zachráněný syn Izraelců - už je někde úplně pryč, žije si poklidným rodinným životem, na svůj lid v Egyptě už možná zapomněl. Má svůj dobytek. A teď z ničeho nic ho na jeho cestě, v jeho životě něco zastaví. Keř, který hoří a přitom neshoří. To je ta vnější stránka věci - podivný úkaz, úžas nad něčím, co člověka přesahuje („hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně“, řekl zase jiný filosof). Člověk nechápe a chce tomu přijít na kloub - chce to prozkoumat. A tak jde blíž - jenže v tom Mojžíš slyší - „Nepřibližuj se sem. Zuj si opánky, neboť místo na kterém stojíš, je půda svatá.“ - dál to prostě nejde. Mezi člověkem a skutečností, které říkáme „Bůh“, je propast. Nejde tomu přijít na kloub, nejde si to prohlédnout, zaznamenat (zkuste si vyfotit oheň - zaznamenáte plamínky, které už za další vteřinu plápolají jinak). Nejde si sáhnout, nejde dokázat. Zařadit do nějaké kolonky věcí, kterým už člověk rozumí, má je v hrsti a může je třeba i využívat. - Co tedy vlastně vůbec jde? O co jde, když se člověk setkává s Bohem? - Přece o to naslouchat.

První co Mojžíš slyší je oslovení: „Mojžíši, Mojžíši“ - Slyší své jméno, ví, že se tu jedná o něj. Věříme v Boha - v Boha, který nás oslovuje. A neoslovuje předně někoho jiného, druhého, ale oslovuje nás - mě. Zná nás jménem, i když se někam ženeme, jako Mojžíš žene své ovce. Bůh není někdo někde na obláčku, nadsvětná síla, jejíž existenci uznáváme nebo ne. Bůh je ten, který nás osobně oslovuje, mluví k nám, zná nás jménem, stejně jako Mojžíše. Mluvit o Bohu má smysl jen potud, pokud mu chceme naslouchat. Ale co nám říká?

„Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.“ - Bůh se tu nepředstavuje výpisem činností, které dělá a dokáže, nepředstavuje se tu jako nějaký božský zákonodárce, neudává místo pobytu či filosofické vyjádření své podstaty - ale odkazuje na ty, kterým byl Bohem. Tvůj otec, Abraham, Izák, Jákob. Já jsem ten, co byl s nimi. Ten příběh znáš, víš jak jsem je doprovázel, víš, co na své cestě potkávali.

Když máme povědět, co to je za Boha, ve kterého věříme, pak tedy - to je ten, který provázel Abrahama, Izáka a Jákoba. To je ten, který osvobodil Izraelce z otroctví, to je ten, který se dal poznat mnoha dalším, promlouval skrze proroky, to je ten, kterého potkáváme v působení Ježíše z Nazaretu, to je ten, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, to je ten, který drží při životě církev až do dnešních dnů, to je ten, v jehož jménu se na tajných místech scházeli naši předtoleranční předkové a v jehož jménu se tu dnes scházíme my... Odkaz na ty, kterým byl Hospodin Bohem. To stojí v záhlaví boží legitimace.

Proč k nám ale Bůh promlouvá? Proč zastavuje Mojžíše, proč nás zastavuje, když se někam ženeme? „Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti... Nuže pojď, pošlu tě k faraonovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta.“ Jsou tu dvě věci, dvě stránky Božího promluvení. Předně Bůh přichází, aby se zastal toho, kdo je utlačován. Je to Bůh sympatický - totiž „soucítící“, soucitný. Bůh přichází, aby zachránil. Promlouvá, aby dal vědět, že nezapomněl na svůj lid, nezapomíná na ty, kteří trpí, na které ostatní zapomněli. A zároveň promlouvá, aby Mojžíše povolal do služby. Dává mu úkol. To jsou ty dvě stránky Božího promlouvání, dvě stránky jedné a téže mince - radostná zvěst, evangelium o Boží blízkosti a záchraně, zaslíbení - a na druhé straně: výzva k jednání, povolání, úkol.

Někdy se tyto dvě stránky Božího promlouvání nazývají „Evangelium“ a „Zákon“. Ty dvě stránky však  patří k sobě natolik, že od sebe nejdou odtrhnout. Ujištění o záchraně však v Písmu většinou předchází výzvě k činu, který je odpovědí na toto Evangelium. Díky němu člověk k tomu činu získává sílu. „Požehnám tě - staň se požehnáním“, slyší Abraham; „Já jsem tě vyvedl ze země egyptské z domu služby... nebudeš mít jiných bohů přede mnou“ slyší Izraelci na začátku desatera, „Aniž já tě odsuzuji... jdi a už nehřeš“, slyší žena hříšnice. Nejde to oddělit. Tam, kde se jedna stránka toho Božího dvojího promluvení odtrhne, tam se z Boha stává buď jen obyčejná dobromyslná a neškodná figurka, která slibuje všechno možné - anebo naopak jen nemilosrdný zákonodárce, který vyžadující plnění jakýchsi nesmyslných příkazů. 

Věřím v Boha - v Boha, který když promluví, tak přináší světlo do temnot a vyzývá člověka, aby v tom světle chodil. Jestli je tento Bůh mrtev - o tom si nechme povědět od Abrahama s Izákem a Jákobem. Od Mojžíše s Áronem, od všech těch, o kterých nám epištola Židům píše, že svou vírou dobývali království a čekali naplnění Božích slibů. O tom si nechme povědět od těch, kdo tu byli před námi, kdo jdou s námi po cestě víry. A k tomu také my přidejme nějaké to slovo svým dětem či těm, kdo jdou okolo nás. Amen

Píseň: Sv. 273 – Přemýšlej, děkuj a služ

Vyznání vin: Vyznáváme, že až příliš často věříme ledaskomu a ledasčemu. A pak, když už je většinou pozdě, vidíme, že to bylo jenom falešné mámení. Že to nestálo za víru, že to nepomohlo v těžkých situacích, spíš je to jen zhoršilo. Skončili jsme ve slepých uličkách, nevšimli si potřebného bližního. Vyznáváme, že často naletíme falešným prorokům, falešným spasitelům. To když nechceme věřit tobě, Bože a obracíme se k přeludům. Před tebou vyznáváme svá selhání, svůj hřích.                    SaB - vyznejme to hlasitě: VYZNÁVÁME

My se ti ztrácíme, ale ty nás hledáš a z našeho bloudění nás zveš na novou dobrou cestu. Přicházíš za námi, nabízíš odpuštění, zveš do svého královstí. Tvůj syn Ježíš nám ukazuje tvou laskavou tvář a vrací nám důvěru.            BaS, vyznejme svou důvěru hlasitým VĚŘÍME

Protože nás Kristus ukazuje lásku a odpuštění, i my můžeme žít v nových, svobodných vztazích s druhými lidmi. Proto i my druhým odpouštíme to, čím se proti nám provinili.

Vyznejme to hlasitě - pro lásku Kristovu odpouštíme

Slovo milosti: „Hospodin odpouští tobě všechny nepravosti, uzdravuje všechny nemoci tvé, vysvobozuje od zahynutí život tvůj.“ Amen

Píseň: 627 – Má duše Boha velebí

ohlášky

Přímluvy: Pane, děkujeme, že toho tolik dostáváme. Dej ať umíme být vděční. Za tvou lásku a slitování, za obzory, které nám otevíráš svým odpuštěním, za společenství sboru, které nás drží. Prosíme za náš sbor, buď mu nablízku. Dávej nám sílu a odhodlání nést dobré ovoce - všude tam, kde ve svých životech jsme postaveni. K tobě voláme: PSS

Dej ať si nestěžujeme na poměry, ale zkoušíme je proměňovat. Přimlouváme se za všechny, kdo žijí okolo nás a dívají se na nás, na to jak svou víru žijeme. Ať se nenechají odradit tím, jak nedokonale a často špatně vydáváme svědectví o tobě. K tobě voláme: PSS

Přimlouváme se, aby náš sbor byl  společenstvím, ve kterém každý může najít své místo, využít svá obdarování, najít pokoj a blízkost druhých. Aby mohl objevovat tebe, dárce smysluplného života. K tobě voláme: PSS

Přimlouváme se za všechny nemocné a potřebné, blízké i vzdálené. Za lidi v nemocnicích po úrazech, za lidi zotavující se z mrtvice, za lidi s nemocným srdce. Buď jim na blízku a i nás veď k nim, abychom jim byli nablízku. Společně jako tvé děti voláme: Otče náš..