Svatou církev obecnou - Apoštolské vyznání víry

Čtení: Jan 17,6-19, Marek 3,13-19 (vyvolení dvanácti)  „Svatá církev obecná“. Co to je? Pro většinu současníků asi jakási instituce - a to instituce s hodně špatným renomé (alespoň v českých zemích). V lepším případě jakási organizace na pěstování nábožna, v horším případě totalitní organizace činící si nárok na vládu nad svědomím lidí, ohlupující nevzdělané masy a plná příživníků. Instituce. Asi jsme si my (nebo naši předci) na tenhle obraz hodně zadělali, když jsme se nedrželi a nedržíme evangelia. Možná ale také naši současníci (a někdy i my sami) od církve očekáváme něco jiného, než co skutečně je a co může být. 

Četli jsme jména dvanácti apoštolů. Vlastně v tom můžeme trochu vidět jakousi zakládací listinu té „svaté církve obecné“. Církev – to tady není nějaká anonymní organizace s definicí svého poslání, ani žádná instituce s danou hierarchií – ale je to těch dvanáct jmen – dvanáct příběhů, dvanáct existencí, které se najednou, z nějakého důvodu ocitly vedle sebe. Nutno hned přiznat, že je to mimo jiné dvanáct celkem nedokonalých existencí a nedokonalých příběhů – už tenkrát na počátku.

Svatá církev obecná – to je nejen těch dvanáct jmen na počátku, ale pak také ti další v Jeruzalémě o letnicích, v Antiochii, Damašku, Efezu, v Římě, pak v Tesalonice a odtud směr Velká Morava a pak časem Praha, Tábor, Kunvald. A také Českobratrská církev evangelická, třeba v Poděbradech a v Berouně... Na té listině přibývají jména a nakonec se tu objevují také naše jména a příběhy. Jména a příběhy nás, kteří jsme se z nějakého důvodu ocitli vedle sebe. Církev svatá obecná - to jsme nakonec i my. A dlužno poznamenat, že i tady to jsou jména a existence dosti nedokonalé.

Kde se tu ale ta církev vzala, kde my jsme se tu ocitli - pod jednou kostelní střechou (v jedné virtuální místnosti…)? Asi k tomu došlo různými způsoby - prostě rodinná tradice, nebo náhlé oslovení a obrácení, přátelství, snad životní hledání - nebo člověk poznal společenství, kde se našel... Těch důvodů může být povícero - ale podstatné je to, co je za nimi. Ježíš zavolal k sobě ty, které si vyvolil... Církev je tady, protože si ji Ježíš povolává. My jsme tady, protože si nás Ježíš zavolal - i když ty okolnosti, jak se to stalo, mohly být všelijaké.

Mluvíme-li o církvi, pak tedy nemluvíme o nějakém zájmovém spolku pro trávení volného času, ani o výběrovém klubu pro lepší lidi, už vůbec ne o instituci vládnoucí nad kýmkoli - ale mluvíme o společenství, které vzniká Ježíšovým povoláním. Zavoláním. Bez toho bychom tu nebyli a bez toho by to nebyla církev.

To není teorie, ale má dost závažné souvislosti - třeba pro naše vzájemné vztahy: Nejsme tu proto, že si rozumíme, že máme podobné názory a podobné přesvědčení, nebo že splňujeme nějaká kritéria na věřící lidi... jsme tu jeden každý proto, že nás Ježíš povolal. Že nás sám Kristus vedle sebe postavil. Kdoví proč… Sami od sebe bychom si možná vybrali jinou partu (a do mnoha jiných taky patříme). Ale to je právě ten rozdíl mezi církví a ostatními organizacemi - tady nejde jen o to, co my sami jsme si vybrali. To někdo jiný si vybral nás.

Dovedu si představit, že se prvním učedníkům vůbec nelíbilo, že do té jejich party patří i zrádce Jidáš. Možná řecky vychovanému Filipovi dost vadili venkovani z Galileje Jakub a Jan (nazvaní synové hromu - snad dokonce nějací náboženští radikálové, kteří nemají pro ránu daleko). Někomu asi moc neseděl zbrklý a trochu nechápavý Petr (ještě ke všemu zapře...) Pak je tu pochybovačný Tomáš a další. Už jenom z těch jmen dvanácti apoštolů se dá vyčíst, že to byla dost zvláštně poskládaná skupina. Žádný elitní klub.

Pane faráři, mně se nelíbí, co tam k vám chodí za lidi... svěřují se občas lidé - úplně stejně to ale vyčítali už kdysi Ježíšovi, když viděli, že se kolem něj motají lidé všelijací. A přece - když se sepisovala a vyprávěla evangelia - nikoho ani nenapadlo z kruhu dvanácti vyškrtnout třeba Jidáše. Pán si ho povolal - a to je rozhodující. Proč zrovna takového člověka, jaký to má smysl? – Bůh ví, my ne.

Církev, to je tedy místo, kde se na druhé díváme jako na Kristem povolané. A jestli se nám snad může zdát, že někdo tomu povolání nedělá úplně čest, pak úplně stačí obrátit pohled na sebe a dát si pozor na pokrytectví.

 

Svatá církev obecná - jak je to ale potom s tou svatostí? Vždyť jestli něco můžeme s jistotou konstatovat, tak právě to, že je to společenství velice nesvatých lidí. Jenže slovo „svatý“ v bibli neznamená nějakou mravní kvalitu těch, kteří jsou takto označeni. Slovo „svatý“ znamená především jejich oddělenost, jinakost. Že je církev svatá, to vlastně není odpověď na otázku, jaká církev je, ale PROČ tu je... Je tu proto, aby byla jiná a tou svou jinakostí, aby odkazovala ke svatému - jedinečnému - Bohu. „Budete mi lidem zvláštním“ - slyší Izraelci. A po celou dobu své existence si Židé tuto svoji zvláštnost, jinakost, svatost uvědomují. Vědí, že jako Bohem vyvolený národ tady mají svůj úkol. Že jsou pro ostatní svět znamením, svědectvím odkazujícím k Bohu. A to jednak tím, že se na rozdíl od ostatních snaží držet Božího zákona. Ale také tím, že se na nich (i bez jejich přičinění anebo navzdory jejich přičinění) projevuje Boží záměr se světem. Boží věrnost navzdory jejich selhání. Boží směřování k záchraně, ke spáse. Boží požehnání. Že mohou být znamením dokonce i tehdy, když jsou špatným příkladem.

Možná tím největším svědectvím o Bohu je především to, že tady boží lid vůbec ještě je (ať už církev nebo Izrael). Navzdory všemu, co jsme pokazili, navzdory své ubohosti, navzdory selhání a všelijaké slabosti. Tady si nejvíc uvědomuji, že nějak právě tehdy, když už lidé nemají moc, co ukázat, se teprve může ukázat Bůh - se svou mocí. Jeho svatost nějak zazáří na té naší upatlanosti. Našim úkolem je nebránit tomu. Ukazovat, že když se něco povedlo, není to díky nám. A když se něco nepovedlo, nedělat mrtvého brouka, ale přiznat chybu. Nehrát divadlo a nebýt za pokrytce. Prostě (alespoň sobě) přiznat že jsme Pánu Bohu udělali ostudu, ale že to chceme zkusit znovu. S nadějí, že i Pán Bůh to s námi snad ještě taky zkusí.

Dietrich Bonhoefer to vyjádřil jednoduše - církev je tu proto, aby se „pokusila dát prostor Božímu působení“. Pokusit se dát prostor Božímu působení. To je její svatost a její velikost. Přes všechno, co církev a křesťané pokazili - nikde jinde ve světě není místo, kde by se něco takového dělo (a mohlo dít), kde by někdo mohl poznat a zažít, jak Bůh jedná, co nám Kristus daroval (a že je to především odpuštění, milosrdenství). Nikde jinde se nekáže evangelium a nikde jinde při vysluhování svátostí nepřijímáme odpuštění a naději věčného života.

Církev se má „pokusit“ - tedy má si být vědoma toho, že jsou to někdy jen neumělé pokusy a občas se to nedaří. Ale když už nás Kristus povolal, tak to přece má smysl zkoušet.

Pokusit se „dát prostor Božímu působení“ - jde o to, aby Bůh dostal prostor - aby k nám mohl promlouvat a konat skrze nás své dílo. Zapomenout trochu na sebe, zapřemýšlet, jestli neprosazuju spíš sebe, než abych dával prostor Bohu k jeho dílu. Nestrhnout pozornost na sebe, neprosazovat dokonce ani církev - ta není cílem. Je „jenom“ nosičem, ukazatelem, odkazem, promítacím plátnem... V tom je její smysl.

(A pro konkrétnost si můžeme ten prostor Božího působení spolu s apoštolem Pavlem vymezit třeba slovy: „láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání“ - tomuhle Božímu působení dávat prostor víc než našim hádkám, depresím, nervozitě, pomluvám, beznaději, nadávání, lenosti a nezájmu... )

Tam kde se takto pokoušejí dávat prostor Božímu působení, tam je církev. Církev svatá a obecná - doslova „církev katolická“ (i my evangelíci se tedy hrdě hlásíme k tomu, že jsme katolíky - jenom to moc nevíme, protože neumíme latinsky). Vždycky se našly v křesťanstvu skupiny, které si o sobě myslely, že právě oni jsou těmi jedinými správnými a pravověrnými a ti druzí už ne. Jenže když vyznáváme o církvi, že je  obecná - katolická - tak vyznáváme, že ta pravá církev, kterou si Kristus povolává, se táhne napříč našimi církevními škatulkami. A že ten náš způsob prožívání víry může být už u sousedů za plotem trochu jiný - a přece ne špatný. Že církev, to nejsme jen mi, evangeličtí katolíci, ale i římští katolíci vedle nás a ostatní zase někde jinde... a žádné hranice prostoru ani času tu neplatí. A kdo patří mezi ty povolané - to ví jen ten, kdo si je povolal - a jako pomocné orientační měřítko nám reformátoři dali právě jen ty dvě věci - že církev je tam, kde se káže evangelium a kde se vysluhují svátosti.

Poslední citát. Na počátku minulého století kdosi pověděl: Ježíš kázal Boží království - a přišla církev. Chtěl tím říct, že se to nějak pokazilo a to co přišlo, neodpovídá prvotnímu ideálu. Myslím, že žádný ideál není. Už od počátku to tak Ježíš zamýšlel - když povolával učedníky, když si povolává církev, když si povolává nás. Zvolil si právě tento způsob, jak do světa propašovat Boží království a evangelium. Skrze lidi všelijak pochybné a zklamávající - kteří ovšem smějí na vlastní kůži poznat potřebu odpuštění a možnost nového začátku. A můžou tak spíš, než na svou skvělost, ukazovat na Boha, který je navzdory všemu doprovází svou láskou a dobrotou. To je církev, svatá, obecná. Amen