Noe slaví díkůvzdání. Má proč. Bylo to s ním na hraně. (S celým lidstvem to vlastně bylo nahraně.) Jen záchranná vesta Boží milosti ho udržela nad vodou a on to ví. Všude kolem něj byla voda. Všude kolem něj byla nespravedlnost. Všechno směřovalo ke dnu, ale on smí jít dál. Dveře archy se otevřely a on je na suché zemi.

Stalo se (podle staré židovské legendy), že jeden rabín seděl zavřený ve vězení. Považovali ho za podvratný živel. Přišel za ním vězeňský dozorce, asi pohan, takový racionalista, který chce, aby mu všechno sedělo. A ten se rabínovi vysmál – „Říkáte, že je ten váš Pán Bůh vševědoucí, tak proč se toho Adama ptá: „Člověče, kde jsi?“

Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem. Sto roků kopal jsem uhlí. Za sto let v rameni bezmasém svaly mi v železo stuhly... Možná někteří ještě znáte slavnou Berzučovu báseň. A zkuste si představit, že by přišli nějací rozumradové a začali by tvrdit - to je ale nesmysl, přece nemohl ten Bezruč vydržet v podmínkách šachty sto let! Kdo to jakživ slyšel. To je ale hloupá báseň.