Na počátku - Gn 1

Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem. Sto roků kopal jsem uhlí. Za sto let v rameni bezmasém svaly mi v železo stuhly... Možná někteří ještě znáte slavnou Berzučovu báseň. A zkuste si představit, že by přišli nějací rozumradové a začali by tvrdit - to je ale nesmysl, přece nemohl ten Bezruč vydržet v podmínkách šachty sto let! Kdo to jakživ slyšel. To je ale hloupá báseň. To je výmysl. A pak by přišli jiní, kterých by se tato řeč dotkla a snažili by se těch sto let zuby nehty obhájit. Proč by to nebylo možné, třeba už v útlém dětství rubal uhlí, třeba se dožil velmi vysokého věku! A vzhledem k tomu, že se Bezruč ve skutečnosti jmenoval Vašek, mohlo dojít k nesrovnalostem - kdoví, v kolika letech vlastně umřel...

Vidíme jasně, že oba tyto přístupy k textu básně jsou nepřiměřené. Neodpovídají podstatě věci a proto báseň vlastně ani vůbec nepochopili. A daly by se najít i jiné příklady, na kterých by vysvitlo, jak je hloupé a zmatečné, když některé biblické texty začneme poměřovat měřítky, které neodpovídají jejich žánru. Jako kdybychom v básni chtěli čerpat biologické a historické poznatky a v učebnici matematiky zase hledali útěchu a naději, (natož třeba v článku bulvárních novin pravdu). 

Stejně tak je to s prvními kapitolami Bible. Kdo je čte jako historicko vědecké pojednání o vzniku vesmíru a člověka, ten se míjí s tím podstatným. Ostatně to platí u celé Bible. Bible není naučná kniha o historii, etice, biologii či antropologii. Je vyznáním, svědectvím. Zaujatým svědectvím, do kterého svědkové víry všemožným způsobem vtělili to, co sami pro sebe zažívali jako podstatné, oslovující a pokusili se oslovit další. Někdy básní, podobenstvím, jindy vyprávěním o hrdinských činech, jindy připomenutím slov mudrců. Někdy hrozivým apokalyptickým obrazem, jindy nadějným snem o budoucím pokoji. Nebo v tomto dnešním případě písní o stvoření v sedmi dnech.

Biblické vyprávění o stvoření (a myslím, že je to skutečně spíš píseň nebo báseň) je sice na začátku bible, ale svým vznikem patří spíš k mladším částem bible. Koneckonců o svůj rodokmen se také začínáme zajímat většinou až na starší kolena. Něco už jsme zažili, život plynul rychle a hekticky - a najednou je tu okamžik, kdy si chceme a potřebujeme vyjasnit, jak to s námi vlastně je. Odkud jsme a kam jdeme.

Tou klíčovou dobou, kdy si Izrael začíná vyprávět o stvoření světa, je období babylonského vyhnanství. Období, které pro Izraelský národ vypadá jako konečná stanice, protože tou dobou už o všechno přišel. A hlavně přišel o to nejcennější - o zaslíbenou zemi, která pro něj byla hmatatelným znamením všech Božích darů. Také přišel o chrám, ve kterém přebýval Hospodin a byl tak znamením jeho blízkosti. Teď je Izrael ve vyhnanství a jediné, co mu zůstalo, jsou slova a příběhy, které může vyprávět. Písně, které může zpívat. A bránit se tak proti ztrátě důvěry. Bránit se tak proti okolnímu modlářství a pověrám (které mohou být svůdné). Hledat naději.

A tak si zpívá: Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi... Co je na počátku? Kdo je na počátku - a nejen tenkrát, ale i dnes. Co je pro tebe na počátku všech věcí? Z čeho odvozuješ svůj život a jeho smysl? Co je základem, na kterém stojíš? Kde hledáš jistotu, zakotvení. Z čeho odečítáš závažnost, štěstí nebo pravdu? Jsi to ty, tvoje štěstí? Tvůj úspěch? Nebo rodina, druhý člověk nebo nějaká jiná autorita? Řád, zákon, osud, mravnost... Je toho mnoho, na co člověk může zavěsit svůj život, o co se může opřít, ale v téhle písničce se zpívá, že na počátku všech věcí tu byl Bůh a stvořil nebe a zemi. Jistě v tom někdo může slyšet nárok, odpovědnost - jestli je tu stvořitel, tak jsem mu odpovědný. Jenže ta situace, do které tohle vyznání zní, je jiná - tahle píseň zni do situace, kdy si na mě dělají nárok ledasjaké jiné mocnosti a mocipáni, modly a modličky - a věta o tom, že na počátku je Bůh, který všechno tvoří, je osvobozující. Není nic jiného, čemu bych musel být podřízen a čeho bych se musel s poslední platností bát. Nic není božské, nic nemusím uctívat a ničemu sloužit.

Země byla pustá a prázdná (doslova by se dalo přeložit „pustá a hnusná“, nebo „spoušť a houšť“, kraličtí mají „nesličná a pustá“) - ano, kolem nás toho bývá hodně pustého a hnusného a nemusí přitom být člověk jenom vyhnanec kdesi v Babylóně. Věci někdy jako by nebyly na svém místě, nebo byly nějak pomíchané, černá se smíchala s bílou a člověk už nerozezná co je pravda a co je klam. Špatně se v tom někdy orientuje - A do toho ta tma kolem... Jenže to není konec, nýbrž začátek, vždyť nad tou tmou, pustotou a spouští se vznášel Duch Boží. Je to situace, do které zaznívá slovo:

Budiž světlo. I řekl Bůh... „Budiž světlo“. A bylo světlo. Na rozdíl od příběhů, které Izraelci slyšeli ve svém okolí a kde byl svět důsledkem krvavého a nevyzpytatelného zápasu různých bohů, tady stačí slovo. Hospodin je naprosto svrchovaný. Když řekne, tak se stane. (Ne jako my, že něco řekneme a skutek utek.)  Všechno ho poslouchá (s jednou výjimkou, ke které se časem dostanem a která bude dělat problémy až do konce). V místnosti se rozsvítilo a můžeme se dát do díla.

Bůh oddělil světlo od tmy - to dílo, které tu Bůh začíná, je dílo oddělení - oddělil světlo od tmy, nebe a zemi, moře a souš. Do toho chaosu a zmatku vnáší řád, všemu určuje své místo, připravuje prostor, aby ho posléze mohlo obydlit všelijaké stvoření - a zase každé dostává své místo. Je dobré, když má všechno své místo, v takovém světě se pak dobře žije. Trochu to tvoření může připomínat stavbu útulného domečku - pěkně základy, jedno patro druhé patro, oddělit místnosti a pak je naplnit vybavením.

Dokonce nám to může připomenout jeruzalémský chrám - když se mluví o jeho stavbě, tak tam má taky všechno své místo, svůj jasný účel, každá místnost, každý předmět; k podstatě chrámové a kněžské služby také patří - oddělovat - čisté od nečistého. A tak není náhodou, že velkou část tohoto příběhu, téhle písničky o stvoření, má na svědomí snad právě skupina kněží. Kněží, kterým se po zničení chrámu a odvlečení do Babylóna vlastně mohl úplně rozpadnout svět - jak teď můžou sloužit Hospodinu? Kde přinášet oběti? Jak je Hospodin přítomen, když chrám už není a zaslíbená země kdoví kde. Odpověď , která je zakódována v tom příběhu o stvoření zní: celý svět, celé stvoření je Božím chrámem, místem kde Bůh přebývá. Příběh o Stvoření je nádherným vyprávěním o přípravě tohoto chrámu. Bůh není omezen na nějakou stavbu, není limitován tím kde a zda-li vůbec mu přinášíme oběti - Bůh není limitován vůbec ničím, vždyť celé stvoření je jeho chrámem.

Každý stvořitelský den končí jako písnička refrénem „a byl večer a bylo jitro“ - ne obráceně - aby bylo jasné, že temnoty nevítězí nad světlem. Ačkoli se střídá den s nocí, nejdřív je noc a potom den. Jitro vítězí nad nocí, nové začátky Ducha vítězí nad tmou. Život vítězí nad smrtí.

I viděl Bůh, že to bylo dobré. To nejsou slova sebechvály, ale jedno z nejhlubších vyznání jakého je člověk schopen - že totiž svět není náhodný a nesmyslný experiment, že stvoření není jen podivný přírodní proces v němž silnější požírá slabšího a nikde není pomoci. Náš svět - to je domov, kde šumí stromy, voní květiny, zpívají ptáci a i v noci na cestu svítí hvězdy. To si zpívají Izraelci v babylonském zajetí, své situaci navzdory. (A nevím, jestli píseň o velkém třesku by to dovedla vyjádřit lépe.)

Když věřím, že Hospodin stvořil tento svět, pak věřím, že všechno, co je, má dobrý smysl. Tomu je někdy uvěřit těžší, než tomu, že svět vznikl v sedmi dnech. Ale právě to je podstatou písně o stvoření.  Všechno existuje z dobrého záměru a směřuje k dobrému cíli. Bohu díky. Amen