Člověče, kde jsi? - Gn 2,15-17; 3,1-21

Stalo se (podle staré židovské legendy), že jeden rabín seděl zavřený ve vězení. Považovali ho za podvratný živel. Přišel za ním vězeňský dozorce, asi pohan, takový racionalista, který chce, aby mu všechno sedělo. A ten se rabínovi vysmál – „Říkáte, že je ten váš Pán Bůh vševědoucí, tak proč se toho Adama ptá: „Člověče, kde jsi?“

Rabín mu na to ale odpověděl - „Bůh to myslel jinak, než si myslíš. Adamovi bylo tehdy právě dvaačtyřicet let. Bůh se ho vlastně ptal – je ti dvaačtyřicet, ale kde jsi ve svém životě? Kam si v něm za tu dobu došel?“

A tu se ten dozorce vyděsil. Bylo mu totiž právě dvaačtyřicet let.

Člověče, kde jsi? Ať už je ti čtyřicetdva, nebo padesát nebo patnáct. O to tu jde. Ne o nějaký příběh z doby dávno minulé. Historku ze starých časů. Kde jsi - ty a teď. Kam ses to poděl za ty roky života, které máš za sebou, kam tě život zavál? Před čím vším se skrýváš a před kým vším se skrýváš? Za co za všechno se schováváš, za koho se skrýváš, abys zakryl svou nahotu před Bohem. Před svým bližním.

Kam se poděly – kam se ztrácejí - ty krásné časy, kdy nebylo třeba nic skrývat, kdy člověk mohl před člověkem stát, aniž by si uvědomoval, že ho nic nechrání. Kdy měl srdce na dlani. Jaktože se člověk snaží a země vydává jen trní a bodláčí, jaktože tolik bolí rodit děti (a jejich výchova ještě víc?). Jaktože se zlem zápasíme a ono přitom odkudsi z hlubin přichází znovu a znovu? To jsou otázky, na které chce hledat odpověď ten dnešní příběh. O lidském pádu. Přesněji: O lidském upadání. Není to příběh historický, ale příběh existenciální – týká se prožívání naší existence, našeho života – tak jako všechny příběhy bible. A jedině, když ho zaslechneme tak, že všechny ty promluvy se vztahují k nám a vycházejí od nás, tak ho uvidíme z té správné strany a snad zaslechneme jeho svědectví.

Na počátku bylo dobré Boží stvoření. Všechno funguje tak, jak má a jak tomu Hospodin dal za úkol. Člověk se o to stará a čas od času si s Hospodinem posedí a popovídá. Jako staří přátelé. Je důležité vědět, co je na počátku, co je ideálem: Ničím nerušené společenství mezi Bohem a člověkem. Člověk si nepotřebuje nasazovat žádnou masku, aby alespoň navenek vypadal jinak, nebo zakryl to, co před nikým nechce ukázat. Ničím nenarušený vztah důvěry. Člověk přijímá své místo ve stvoření a přijímá svou stvořenost. Je vrcholem stvoření. Ale stále je pouze stvoření. Nad člověkem je ještě Bůh.

Člověk je postaven do zahrady – všechno je mu dáno k dispozici, všeho smí užívat. Téměř všeho. Jen ze stromu poznání dobrého a zlého nesmí ochutnat. Ne proto, že by se Pán Bůh vyžíval v tom, jak člověka omezit, jak mu něco zakazovat. Ani proto, že by ho chtěl zkoušet. Ale ten strom tam stojí především jako upozornění, vymezení rolí. Všechno je tvoje, všechny úžasné výdobytky civilizace, všechny možnosti vědy a techniky, s tím nakládej podle svého nejlepšího vědomí a svědomí – ale tady už je to Hospodinovo. Poznání dobrého a zlého – to je na Hospodinu. Ty sám člověče nebudeš rozhodovat o tom, co je dobré a zlé. Nemůžeš, nestačíš na to. Poznání dobrého a zlého – to v tom biblickém jazyce znamená – mít moc rozhodovat, vzít tuto pravomoc do vlastních rukou. Ne, že by člověk nesměl rozlišovat mezi dobrem a zlem – to je možná jeho největší úkol – ale nikdy se nesmí stát rozhodčím, soudcem dobra a zla. To je role, která připadá Hospodinu. Člověk není Bůh. A víme, k jakým zvěrstvům došly státy a společenská zřízení, která chtěla vzít absolutní moc nad lidským svědomím do svých rukou.

A ještě něco důležitého nám může připomínat ten strom uprostřed zahrady. Je stále na očích, není někde schovaný, nebo alespoň za plotem, aby k němu člověk nemohl. Ničím neomezená lidská svoboda a ničím neomezená Boží důvěra v člověka. K tomu dobrodružství, na které se Bůh vydal, když stvořil člověka, patří i to, že člověk má možnost zneužít svou svobodu. Má možnost překročit hranice, které jsou mu vymezeny. Kdyby tuto možnost neměl, nebyl by božím obrazem, ale boží loutkou, či robotem, který dělá jen to, co mu programátor poručí. To je krása lidství a také jeho největší nebezpečí. Bůh dává člověku důvěru, že ho nezklame. Strom uprostřed zahrady je takovým pomníkem lidské svobody a Boží důvěry.

Jenže do toho téměř rajského vztahu se najednou vloudí cosi podloudného. V podobě hada. Stvoření odedávna spojované s podsvětím, v trávě či ve větvích není moc vidět, ale přitom dovede být nebezpečný. Kde se vzal? Vždyť všechno, co učinil Bůh, bylo dobré! Kde se bere tedy zlo, pokušení? Odkud na člověka přichází? Had byl nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou učinil Hospodin Bůh. Pole – či spíše step – to je místo neudržované. Je mimo zahradu, o kterou se člověk měl starat. Snad abychom věděli, že tam, kde se člověk nestará, kde neplní úkol zvelebovat Boží zahradu, tam může přijít něco, co ničí a boří. Důvěru, vtahy, život. Ale had, to ještě není Zlo. Had pouze dává možnost. Nabízí, pokouší, lže. Až tam, kde mu člověk podlehne, tam vzniká zlo. Je plně v člověčí kompetenci vpustit do světa zlo – nebo ho odmítnout.

Jak ten had působí? Jak se zlo dostává do našich vztahů a do vztahu mezi lidmi a Bohem? Had zasívá nedůvěru. Jeho zbraní není vyložená lež (ta by byla rozpoznatelná) – ale polopravda, pololež: Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě? Ten váš stvořitel vám nic nedovolí? Vy jste vlastně chudáci, kteří nic nesmějí!“ To přece není pravda – Bůh dal člověku všechno k užívání, pouze jíst ze stromu poznání dobrého a zlého mu zakázal. I to bylo pro jeho dobro. Ale ten chytrák had dobře ví, co je to lidská ješitnost, touha nemít žádné omezení. A jak je pro člověka těžké a pracné najít ve snůšce polopravd to pravdivé, vyznat se vtom, co se na nás odevšad valí a odpálkovat všechno, co se nás snaží pouze zmást a zviklat.

A tak místo toho, aby ho Eva poslala hada pryč, zaplétá se – odpovídá – Ze všech stromů jíst smíme, jenom toho jednoho se nesmíme dotknout. To také není pravda, špatně cituje Boží slovo – o dotýkání se nebyla ani řeč. Eva Pánu Bohu podsouvá víc zákazů, než jich vydal – často jí v tom věrně napodobujeme. Je v tom dost velký kus nejistoty a nesvobody – ze strachu, abychom něco neporušili, si vymyslíme ještě spoustu dalších nesmyslných zákazů. A když had vidí, že si není jistá v kramflecích, že si možná i v koutku duše myslí, že jim Hospodin zakazuje zbytečně moc – tak zaútočí přímo: Nikoli, nezemřete. Ale otevřou se vám oči a budete jako Bůh. Konečně se člověče emancipuješ, už ti nikdo nebude mluvit do života, roztočíš to ve velkém. Nebudeš se přece na nikoho spoléhat, teď budeš ty Pánembohem – nad svým životem i nad životy ostatních. Eva viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Člověk, to bude znít konečně hrdě. Dáme všemu směr, všechno správně zhodnotíme, všechno budeme vědět. Naplánujeme. Předurčíme. Kdo bude víc?

Člověk, který chce být Bohem, přestává být člověkem. Stává se nelidským.

A tak jedli. A otevřeli se jim oči – ale to jediné co zjistili, že jsou nazí. Že jsou nechránění jeden před druhým, že je jim vidět až o duše. Jenže člověk, který chce být pánem, ten nemůže druhé nechat hledět do své duše. Ten se musí před druhým zahalit. A taky kam by schoval zbraň, kdyby ji musel proti němu použít. Pán Bůh, ten se už vůbec nemá dívat, cože to v duši skrývám, to je jen moje věc. A tak se zahalili do nějakého listí a schovali do křoví. Hle – vševědoucí člověk, který se schovává. Tatam je důvěra. Tatam je svoboda. To je situace člověka, který poslal Boha na vedlejší kolej. To bývá naše situace.

Do toho zní ta otázka: Kde jsi člověče? Kam jsi se poděl? Kam jsi dal svou povinnost pečovat o svěřený svět. Kam jsi dal svůj úkol být ve stvoření božím obrazem? (obrazem, nikoli originálem!) A člověk musí odpovědět – zapřel jsem tě, zradil jsem své poslání a proto se bojím. Proto se před tebou nechci raději ani ukázat.

A pak přichází nám známý koloběh výmluv, kdo za to může – to žena mi dala jíst. To had mne navedl. Jako děti se vymlouvají a svádějí vinu jeden na druhého. Místo aby se postavili ke svému selhání čelem, místo aby jeden druhému byli pomocí, jak to mělo být – tak jeden druhého osočují.

Možná měl v tuto chvíli Hospodin s tím svým experimentem „Člověk“ skončit. Ušetřil by si spoustu starostí. Nebo uložit alespoň nějaký pořádný trest. Když odskočíme do řeckých bájí a pověstí, tak tam slyšíme o Prométheovi, který pro lidi ukradl oheň – a postavil je tak na roveň bohům. Bohové ho za trest přikovali ke skále a každý den k němu přiletěl orel (či co) a vykloval mu játra. A další dny znovu a znovu. Věčný trest pro toho, kdo se pokusil o něco tak strašného jako postavit člověka na roveň bohů.

Nic takového ale v našem příběhu neslyšíme. Snad jenom konstatování toho, jak to s člověkem bude. Budeš rodit v bolestech, muž nad tebou bude vládnout. Chleba budeš jíst v potu tváře, země vydá jen trní a bodláčí. To není trest, to je jen konstatování toho, kam vede lidská snaha po bohorovnosti. Jeden nad druhým se povyšuje, druhého ponižuje a znásilňuje, všechno je člověku málo, všeho chce víc, a proto mu žádná činnost nepřináší pokoj a uspokojení. Tak to je a to jsou plody toho, když se chceme udělat sami pro sebe. Povýšit se nad Boha (a zapomenout na úkol, který nám byl dán.)

Kdyby to tak mělo zůstat, bylo by to dost tragické. Jenže když už jsme u těch starých legend – jedna židovská zase říká: Když Bůh říkal mužovi – „v potu tváře budeš jíst svůj chléb“ – tak se naklonil ke své ženě a radostně jí řekl: Ženo slyšíš? Budeme mít alespoň chléb! A když Bůh říkal ženě – „v bolestech budeš rodit děti“ – řekla svému muži: Slyšíš muži? Budeme mít děti! Už ta otázka „Člověče, kde jsi?“ je nadějná. Znamená, že Bůh se na člověka obrací, nepouští ho k vodě, nenechá ho, aby se utopil v tom, co si sám nadrobil. Navazuje zpřetrhaný vztah.

Bůh sám na konci toho příběhu člověka oblékne. Dá mu něco, za co bude moci skrýt své špatné svědomí, své provinění. Svou slabost. Už tady na začátku čteme o odpuštění. O novém začátku. Už od počátku slyšíme v Bibli evangelium. Ať už je ti Adame patnáct, čtyřicetdva nebo šedesát – tam kde jsi, tam tě Bůh nenechává, ale dává ti koženou suknici, aby ses před ním nemusel schovávat. Stále znova ti dává důvěru a svobodu. Posílá tě do světa. Škraloupy na tvé duši nechce počítat. Amen