Setba i žen, chlad i žár - Gn 8,15-22, Díkčinění

Noe slaví díkůvzdání. Má proč. Bylo to s ním na hraně. (S celým lidstvem to vlastně bylo nahraně.) Jen záchranná vesta Boží milosti ho udržela nad vodou a on to ví. Všude kolem něj byla voda. Všude kolem něj byla nespravedlnost. Všechno směřovalo ke dnu, ale on smí jít dál. Dveře archy se otevřely a on je na suché zemi.

Noe přináší oběť – děkuje. Ne proto, aby si od Pánaboha něco vyprosil, případně aby si ho udobřil. Nic takového není potřeba – vždyť už je zachráněn, loď šťastně dorazila na souš, Noe dostal požehnání. Smí se rozplodit, jeho potomstvo se má hemžit po zemi, má ji naplnit. Noe obětuje z vděčnosti, snad s radostí. Vděčnost je prvním plodem víry. Když člověk pozná, že je na zemi z pouhé milosti. Když poznává, že víc bere, než sám dává či může dávat.

Na díkůvzdání se asi nejvíc myslí, když si člověk projde situací, ve které je to s ním na krajíčku. Když vodami nějaké potopy proleze jen tak tak s odřenýma ušima. V tu chvíli si nejvíc uvědomuje, proč vlastně má děkovat – vždyť nemuselo být. Noe nemusel být zachráněn, holubice nemusela najít olivovou větvičku, země mohla zůstat pustá a prázdná, indiáni nemuseli prvním američanům přinést kukuřici (a dýně). Nemusel jsem se uzdravit ze zákeřné choroby. Nemuseli jsme se dožít pádu komunismu, nemuseli jsme mít okolo sebe rodinu, přátele, společenství sboru. Nemuseli jsme uvěřit, poznat dobrou cestu, najít smysl života. Nic nemuselo být. Přesto je.

Když je příliš dobře a dlouho dobře, tak člověk zapomíná. To že má dostatek, se mu stává samozřejmostí. O to víc si pak většinou stěžuje na poměry. Bez ustání mluví o malicherných problémech. Reptání je stále v módě (a bylo to vždycky). Všeho je málo, o všechno se musí člověk tvrdě porvat. Co si nezařídím, to nemám…

Snad bychom pochopili, kdyby Noe reptal. Vždyť vlastně: Co je před ním? Jaká budoucnost? Všechno je spláchnuté vodou a tak to musí zase od začátku vybudovat, vypěstovat, postavit. Té energie, co bude muset vynaložit – možná zbytečně. I tak by se určitě na tu situaci dalo dívat. Jenže záleží na úhlu pohledu. Pohled Noeho je pohled vděčnosti. Vidět spíš to, co smím přijímat, než to, co mi chybí.

Ne že by si člověk musel nasadit růžové brýle mámení a vždycky vidět jenom to dobré, díkůvzdání hodné – to asi ani nejde, ale je potřeba prohlédnout k tomu základnímu. K tomu, co člověka nese, co je za vším jeho životem, jako podloží, základ pro všechny životní okolnosti (ať už dobré či zlé) – co může být nosné v dobrých i špatných dobách. A že něco takového máme a že je to dobré a nadějné, za to můžeme děkovat. A díky tomu vidět i to ostatní v jiném světle.

Alespoň jednu neděli v roce si připomínáme, že máme (můžeme?) děkovat (a to každý den). Abychom nezapomněli, že nemuselo být. A jestliže je, tak to je dar. Spolu s Noem smíme prožívat tu chvíli, kdy vyjdeme ven z korábu, (který po 40 dnech potopy mohl spíš připomínat rakev, či vězení), rozhlédneme se kolem sebe a zjistíme, že se smíme volně nadechnout. Zase smíme mít pevnou půdu pod nohama. Vyjít do života a zkusit znovu něco postavit. Zasít nebo sklidit. Neohlížet se po tom, co zůstalo v ruinách (a co možná ani za nic nestálo) – ale postavit dům na lepších základech. Postavit život na pevnějších základech. Vděčnost je tím správným vykročením.

O té pevné půdě to je. Snad především. Setba i žeň, chlad i žár, léto i zima a den a noc nikdy nepřestanou po všechny dny země. To není příslib, že vždycky bude dobře. Že se vždycky urodí dost, že nebudou povodně a katastrofy, že se nezmění klimatické podmínky země. Že se nám všecko podaří, že nebudeme třít bídu s nouzí, platy neklesnou a nezaměstnanost se nezvětší. Ale je to příslib trvalosti. Příslib Boží věrnosti stvoření. Vždycky bude prostor k životu. Vždycky znovu se otevřou dvířka nějaké Noemovy archy a bude se moci vykročit dál. To je jisté, jako že po noci přijde den, po létu zima, po setbě sklizeň. Až do konce dnů. Život jako takový má zaslíbení, má budoucnost – a my v něm vždy znovu smíme pokračovat dál – třebas zrovna kolem nás zuří kdejaká povodeň. Ale ten prostor, tu možnost jít dál, vidí a zažívají pouze ti, kdo dovedou děkovat, být vděční. Ti ostatní, ti kdo si všechno chtějí nárokovat a zasloužit, odpracovat, ti si toho jen těžko mohou všimnout.

A tak Noe obětuje. To znamená, že se něčeho vzdává. A nemůžeme ho podezírat, že by dával z nadbytku. Naopak. Ta obětovaná zvířata mu budou určitě chybět, s větším počtem by se mu lépe šlechtilo. S většími prostředky se vždycky dá udělat víc věcí. Jenže tohle člověka vděčného nedovede odradit. Obětovat přece znamená vzdát se něčeho – až tak, že mne to může bolet. Proto se mělo obětovávat ze zvířat to nejlepší, bez vady, prvorozené. Proto také nejvíc dala chudá vdova. Nedala něco málo ze svého nadbytku, ale dala z nedostatku. V jejím rozpočtu jí to bude chybět. Mohla si za to koupit alespoň lepší plášť nebo si vyrazit na výlet, snad i do zahraničí. Mohla se mít lépe. Ale ona dala dar. To je oběť. Vím, že to, co mám, jsem dostal darem – a proto se toho mohu vzdát (anebo alespoň podstatné části).

Když apoštol Pavel organizuje sbírku pro chudé v Jeruzalémě, tak ji nazývá „darem vděčnosti“. Vděčnost myslí na druhé. Na ty, kdo toho třeba tolik nemají, kdo jsou na tom ještě hůř než já. A nejen peněz či majetku se člověk může vzdát. Jsou i jiné oběti – zdá se, že dneska tím nejcennějším, co člověk může obětovat, je čas. Vzdát se kousíčku svého času jako oběť – díkůvzdání, protože jsem dostal darem mnohem víc – a protože vím, že ten čas tedy nepatří pouze mně. Najít si čas – pro druhého, pro bližního, pro sbor. Možná mnozí skutečně nemohou dávat desátky, nebo alespoň těch pět procent z příjmů (které církev od svých členů očekává a potřebuje) – ale dát svůj čas – pět – deset procent času (pár hodin týdně) - jako dar vděčnosti – to přece možné je. Ne jako povinnost, ale jako dík.

Noe je vděčný. Obětuje – a jakoby v tu chvíli, když slaví díkčinění – Bůh mění názor. Na začátku příběhu o potopě viděl lidskou zvrácenost a litoval, že učinil člověka. Rozhodl se zlikvidovat nevydařené stvoření se vším zlem, které vyprodukovalo. Nyní cítí libou vůni oběti – jistě ne pach škvařeného masa – ale vůni Noeho vděčnosti za darovaný život. A v tu chvíli Hospodin zase mění názor a dává si předsevzetí: Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, protože (každý výtvor) myšlení lidského srdce je od mládí zlý. Tahle věta mne často překvapovala. Nebudu zlořečit – protože jeho myšlení je zlé. Ono to zdánlivě moc nedává smysl, proto ekumenický překlad říká „už nikdy nebudu zlořečit – přestože každý výtvor lidského srdce je zlý“. To je srozumitelné a také hezké – Bůh se už nikdy nepostaví proti člověku, i když (přestože) je mu jasné, že všechno dobré dovede obrátit v nic, že jeho schopnosti ničit budou čím dál větší. Přesto to nějak vydrží, bude to snášet. Bude shovívavý. Jenže on je asi přesnější překlad tou spojka protože (i kralicky). Už nikdy nebudu zemi zlořečit – PROTOŽE každý výtvor lidského srdce je zlý. Jakoby chtěl Bůh říct: Člověk produkuje zlo a stále se jím ničí. A právě proto už k tomu já Hospodin nebudu přidávat nic zlého. Na to si vystačí člověk sám, toho má dost a dost. Já to zkusím obráceně. Místo, abych to jeho zlo spláchnul nějakým ještě silnějším zlem, nějakou celosvětovou povodní, katastrofou nebo jakým trestem, tak já mu budu stále ukazovat, že to jde i jinak. Že proti těm zlým výplodům lidských srdcí a myšlenek se dá postavit odpuštění, dobrá vůle, nenásilí, oběť. Protože když každý výtvor jeho srdce je zlý, tak by člověk ani jinak tuhle kladnou Boží vůli k životu nemohl poznat. Proto už nikdy nebudu zemi zlořečit kvůli člověku. Co by mu to taky pomohlo?

Noeho oběť – libá vůně jeho vděčnosti, jakoby by byla světlým bodem v tom zatopeném světě. Svědectvím o tom, že Boží záměr zkusit to po dobrém, pouhou milostí, funguje a má naději. Je tu někdo, kdo si uvědomí, že mu byl darován život, víra, šance jít dál. Kdo si vzpomene na svého Stvořitele, na svou darovanost. Když tohle člověk dovede, tak má šanci. Tak máme šanci. Díky Noemu, díky Bohu. Buďme vděční. Amen