V krajině kolem Velenic byla odedávna zakořeněna láska k Bibli, k Mistru Janu Husovi, k duchovnímu odkazu české reformace a husitskému hnutí, které položilo důraz na Boží slovo jako na jediný základ života a víry křesťana.
Po bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620 a po potlačení protihabsburského povstání se otevřely dveře protireformace v Čechách. Dne 21. června 1621 bylo popraveno 27 českých protestantských pánů na Staroměstském náměstí v Praze a následovala další tvrdá opatření proti evangelíkům v Čechách a na Moravě. Mnozí byli vězněni, někteří uprchli ze země, jiní byli pronásledováni. Pro evangelíky nastala doba temna. Přestože byly české knihy (především Bible Kralická vydaná v letech 1579-93 v šesti dílech) a protestantská víra tvrdě potlačovány, zůstala láska k Bibli v tomto kraji zachována až do vydání tzv. tolerančního patentu císaře Josefa II. dne 13. října 1781. Tímto patentem bylo ukončeno tvrdé pronásledování evangelíků. Neznamenalo svobodu v plném slova smyslu. Až o 10 let později, v roce 1791, zákony Leopolda II. přinesly evangelíkům v Rakousko-Uhersku vydatnější podpory, ale i potom byli stále jen trpěni. Teprve po roce 1848 dosáhli evangelíci v Čechách a na Moravě rovnoprávnosti s katolickou církví.
Přesto byl toleranční patent z roku 1781 výrazným zlomem. Za tři roky od jeho vydání se v Čechách a na Moravě přihlásilo ke své víře 70.000 evangelíků a bylo vytvořeno 75 evangelických sborů. Nemohli se však přihlásit k duchovně nejbližšímu Bratrskému vyznání, ale mohli se hlásit jen k protestantské víře augšpurského vyznání (církve luterské v Německu) nebo helvetského vyznání (církve helvetské ve Švýcarsku, které vychází ze stejných zásad jako církev luterská). Bylo jim dovoleho svobodně vyznávat svoji víru a zřídit si i svoje evangelické sbory. Ty se mohly tvořit jen tam, kde se veřejně přihlásilo k povolenému vyznání nejméně 500 duší nebo 100 rodin.
Tak tomu bylo i ve Velenicích. S nadšením se evangelické rodiny pustily do díla. Vrchnost jim nebyla příliš nakloněna. Povolila jim pouze možnost výstavby kostela v místě, kde byl původně rybníček a prasečí výběh. Jenže již krátce po vydání tolerančního patentu, v roce 1785, stál ve Velenicích evangelický kostel. Byla to sice nenápadná stavba, protože evangelické kostely se mohly stavět bez věží a zvonů, ne na hlavní silnici, ale přesto zajímavá, s půlkruhovou apsidou a s okny půlkruhově uzavřenými. Ztížená situace evangelíkům pomohla k tomu, že se do jejich sborů hlásili lidé opravdoví. A ryzost víry byla vždycky tím základním aspektem, kterým se neslo poselství dalším generacím!
Dnes je evangelický kostel ve Velenicích na seznamu kulturních památek. V současnosti probíhá jeho kompletní rekonstrukce. I když zub času neušetřil ani tuto přes 220 let starou památku připomínající odkaz evangelických předků, uvnitř se nikdy nepřestal vést duchovní zápas o obnovu malého evangelického sboru v naději Božího slova, že Bůh sám je schopen i z kamenů vzbudit nové syny a dcery Abrahamovy! (Matoušovo evanglium 3,9) V této naději, stejně jako v neochvějné víře, že Bůh neopouští své věrné, se scházejí evangelíci i v dnešní postmoderní době, byť většinou v prostorách fary postavené v roce 1830, aby pronesli poselství evangelia i starou evangelickou tradici s důrazem na Písmo jako základ víry a života dnešní doby a předali ho příštím generacím.
