Noc kostelů se u nás konala asi po desáté. Snad ani neuvažujeme o tom, že by se nekonala. Jenom s tím, kdo se zapojí do přípravy, je to občas slabší. Proto se ani moc nepouštíme do nějakých novinek (které by si musel někdo vymyslet a připravit), ale zůstáváme u osvědčených trháků.
Výstavku kronik, archiválií, fotografií jenom vytáhneme ze skříně. Snad největší zajímavostí jsou v tomto bloku programu soutěžní návrhy nikdy nepostaveného kostela z roku 1935 a pak fotografie konfirmandů, kde se návštěvníci hledají a ukazují svým známým. A archivní tisky biblí a zpěvníků, kdy občas zavítavší historikové lomí rukama, cože si to s těmi skvosty dovolujeme.
Již na počátku, kdy nebylo zřejmé, jestli vůbec někdo cizí zavítá, jsme chtěli akci pojmout tak, abychom z ní měli radost my sami, i kdyby snad nikdo cizí nepřišel. Posezení u grilované kýty nám tuto záminku nabídlo a držíme se jí doteď, i když návštěvníků (snad i proto?) chodí poměrně dost. Kýtu už negrilujeme jednu, ale dvě a místo s občerstvením tvoří jakýsi pomyslný střed akce, kde se návštěvníci shlukují a konverzují. Ano, zdá se, že tím středem není ani tak kostel, podle kterého nese akce název, ale spíš společenství, které se kolem něj setkává a které se podle novozákonního vzoru setkává při hostině. Myslím si, že to není špatně. Podle množství spotřebované kýty také orientačně odhadujeme návštěvnost. Letos se snědly obě dvě dlouho před koncem, takže účast byla dobrá.
Oficiální úvod akce zprostředkoval letos menší harfový a flétnový koncert u našeho zahradního altánu Gloriet, při kterém se představilo pár našich sborových hudebníků.
Tradičním bodem programu bývá v poslední době pokus o společné zpívání písní, zpravidla ze zpěvníku Svítá, ale letos jsme přidali také dětské písně Luďka Rejchrta. Máme totiž dvě nadšené skupiny dětí, které rádi zpívají a dokonce se nechaly přesvědčit, že budou zpívat veřejně na mikrofony. Čekal jsem, že při veřejném vystoupení přijde ostych a kníkání, opak byl pravdou – naše děti se vůbec nestydí a zcela nepokrytecky řeknou do mikrofonu vše, co řeknou i off record. Jestli se přidalo publikum, nebylo tedy vlastně slyšet.
Hlavním tahákem programu bývá většinou koncert. Tentokrát jsme pozvali kapelu Svatopluk a byla to dobrá volba. Stejně jako když je zpíval sám Karásek, jsou jeho písně ozvučné i u méně církevního publika, které si i tentokrát na naši zahradu cestu našlo. A jejich bigbeatové podání s nadšeným frontmanem Rosťou Tvrdíkem je zkrátka skvělé a zapadlo do prostoru i času.
Skupinky návštěvníků si v setmělé noci ještě chvíli povídali v různých koutech farní zahrady a pak se odebraly domů nebo do jiných podniků. Díky!