Nedávno jsme si tu s dětmi vyprávěli o tom, jak to podle svědectví knihy skutků vypadalo v první církvi. Děti ty příběhy probírají na nedělce a my dnes s nimi.

 Boží pole, Boží staveniště. Tak se má na sebe a svoji existenci dívat sbor křesťanů (asi nejenom) v Korintě. Něco, co je v pohybu: v růstu, ve výstavbě. Stále se něco děje, žije to tu – není to jen přešlapávání na místě – je to směřování, má to nějakou vizi, nějaký záměr.

Apoštol Pavel to neměl jednoduché. Založil v Korintě sbor – ale ten se mu příliš neodvděčil. V Korintě se po čase začali dívat na Pavla pěkně svrchu. Nezdál se jim moc nóbl, ani duchovně nějak zvlášť na výši – mluvil stále o nějakém Kristově kříži a oni raději poslouchali spíš to o jeho vítězství a slávě vzkříšení.

Zase jedno pěkné Ježíšovo podobenství ze života. O stavění a padání domů. O potopách, které na ně mohou přijít. Každý si stavíme nějaký svůj domeček – ať už honosnou vilku s bazénem nebo jenom obyčejnou chajdičku. Někdo jenom přestavuje, někdo je v nájmu. Každý si hledáme něco útulného, kde bychom byli doma.