Kdo za to může?... hledáme viníka, když se něco pokazí, nepovede, nevyjde. Když se práce nedaří, když se manželství rozpadá, když to ve společnosti za nic nestojí. A řešení míváme: Buď za to může ten druhý, anebo nepříznivé okolnosti, které jsme nemohli ovlivnit - špatná doba, nedostatek prostředků, schopností. Zkrátka, my jsme za to nemohli, a když - tak jen trošinku.

Myslím, že pro popis majetkových transakcí, o kterých jsme slyšeli v podobenství, existuje jedno moderní slovo českého původu: tunelování.

Nedávno jsme si tu s dětmi vyprávěli o tom, jak to podle svědectví knihy skutků vypadalo v první církvi. Děti ty příběhy probírají na nedělce a my dnes s nimi.

 Boží pole, Boží staveniště. Tak se má na sebe a svoji existenci dívat sbor křesťanů (asi nejenom) v Korintě. Něco, co je v pohybu: v růstu, ve výstavbě. Stále se něco děje, žije to tu – není to jen přešlapávání na místě – je to směřování, má to nějakou vizi, nějaký záměr.

Apoštol Pavel to neměl jednoduché. Založil v Korintě sbor – ale ten se mu příliš neodvděčil. V Korintě se po čase začali dívat na Pavla pěkně svrchu. Nezdál se jim moc nóbl, ani duchovně nějak zvlášť na výši – mluvil stále o nějakém Kristově kříži a oni raději poslouchali spíš to o jeho vítězství a slávě vzkříšení.