Když procházel přes Poděbrady, uviděl Kubu, Natalku a Jonáše, jak se zrovna učí na písemku, byli to totiž žáci místního gymnázia. Ježíš jim řekl: „Pojďte za mnou a učiním z vás učitele matematiky života.“ Ihned opustili své sešity a šli za ním. O něco dále potkal Aničku, Igora, Honzu a Fandu. Hned je povolal. Všeho nechali a šli za ním.
A pak to pokračuje. Jak - to nám zatím evangelista nestihl říct a možná to ani ještě neví. Možná to neví ani těch sedm. Vždyť vyšli na cestu a větší část cesty je před nimi a ještě k tomu skrytá za kopcem.
Nevybral jsem dnešní text kázání náhodně. Má nadpisek „Povolání rybářů“ - ale myslím, že stejně tak by se mohl jmenovat: „Povolání konfirmandů“. Co jiného vlastně učedníci jsou? Ježíš je bere na několikaleté – poměrně intenzivní - konfirmační cvičení. A tak je to příběh i o nás – o konfirmandech dříve či později narozených...
Společně jsme také s tímto příběhem pracovali. Zkoušeli jsme se na něj dívat z různých stran. Třeba jak ten příběh prožívali ti povolávaní učedníci. Jak se na to díval asi ten chudák otec Zebedeus, který nakonec zůstal na lodi sám. Co vlastně mohl prožívat Ježíš a jak by to asi viděl nezúčastněný divák, který se třeba za úsvitu procházel na břehu Genezaretského jezera?
Začneme od Ježíše. To on si začal. To on povolává. Má tu troufalost (nebo odvahu?) vyzvat rybáře, aby nechali svou práci a šli za ním. To on oslovuje učedníky, kteří o něm do té doby možná nevěděli nic, nebo jen pár drbů, co se neslo po Galileji. Nebyli to žádní hledači duchovních hodnot, spíš naopak. Potulný kazatel je do té doby asi nezajímal, natož nějaké Boží království. Patlali se v těch svých rybách (a zřejmě to bylo z nich i trochu cítit). Nebyli ani jako naši konfirmandi, kteří se poctivě připravovali a když by za nimi Ježíš přišel řekli by možná – ano Pane, víme do čeho jdeme a jdeme s tebou. Nic takového. Ježíš si rybáře zavolal a pro ně to bylo jako blesk z čistého nebe, nečekané, nepřipravované – vyžadovalo to rozhodnutí.
Co v tu chvíli mohl Ježíš cítit? Možná to mohla být zvědavost, nebo spíš napětí - půjdou se mnou? Co když mne odmítnou? Vždyť mne vůbec neznají! Nevědí do čeho jdou, nevědí, co je čeká. Nevysmějou se mi? Možná, že je to troufalé takhle vkládat Ježíšovi do srdce nějaké pocity – na druhou stranu docela vynikne, že to nejsme pouze my, kdo se vydává na nejistou cestu víry, důvěry. Také Ježíš – a možná v prvé řadě Ježíš se tu vydává všanc – všanc těm, které povolává, které oslovuje – ti ho přece mohou, ale také nemusí – poslechnout. (Možná tahle parta byla už několikátá, se kterou to zkusil, ale teprve tihle ho vzali vážně.) Mohou se mu skutečně vysmát. Koneckonců jeden z nich ho nakonec za 30 stříbrných zradí. Přesto se do toho dobrodružství Ježíš pouští. Stojíme mu za to. Zkouší to s námi. To bychom asi nikdy neměli zapomenout. Věřit znamená dát důvěru tomu, který nás potkává tam, kde právě jsme a sám nám dává důvěru. Jak s tou důvěrou naložíme? Otočíme se zády nebo se jí necháme strhnout? Nic není předem dané, nic naplánované.
Pak jsou tu ti rybáři. Co ti si asi mysleli, když za nimi Ježíš přišel? Možná se ptali - Proč zrovna já bych měl opouštět své sítě? Jak bych se pak živil? Rybami sice nezbohatnu, ale alespoň to! Proč bych se měl lišit od ostatních rybářů. A vůbec - co si o mě budou myslet lidi – nechal sítě a šel pryč! Blázen. Pánbíčkář. Ale protože nakonec šli, tak možná mysleli na něco jiného – třeba, že to vlastně může být pěkná vycházka. Dobrodružství. A že se jim při něm otevře úplně nová možnost života. Že to snad nakonec bude stát za to, naučí se něčemu novému. A že kdyby je Ježíš nezavolal, tak by si toho nového možná ani nevšimli. Nechtěli si v životě vystačit jenom s těma rybama.
A za pár let si třeba řeknou - kdoví kde bychom byli, kdyby si nás tenkrát nezavolal. Pořád u toho samého jezera, ty samé ryby, den co den, stále dokola. Nuda. Bez vyhlídky, jen takové plácání se ve vodě a nekonečné rozhazování sítí. Takhle jsme mohli něco zažít. Nebylo to snadné a něco nás to stálo. Ale stálo to za to.
Pak je tu ten otec Zebedeus, co ho synáčkové opustí a jdou za Ježíšem. Vždycky jsem si myslel, že to je smutná postava, snad i trochu zklamaná – určitě počítal s tím, že děti budou pokračovat v rodinném podnikání, že se ve světě neztratí, přál jim dobrý a úspěšný start do života, aby se nenechali moc otloukat, spíš uměli dávat preventivní rány, drželi si odstup a tu správnou objektivitu, nenechali se nikým napálit – a oni zatím zmizí s nějakým pobudou, co ani nemá trvalé bydliště. Otcové Zebedeové nemusejí být vždycky nadšeni. Ale co když to bylo jinak? Kohosi napadlo, že Zebedeus také klidně mohl svým dětem závidět – proč vlastně Ježíš oslovil je a ne mě? Proč mě nevzali sebou? Já bych přece taky rád šel! Mě taky nebaví pořád se babrat tady v těch sítích, taky chci zažít něco jiného, něco v čem bych cítil naplnění. Proč mi víra neříká tolik, co jim? A snad mohl být Zebedeus vlastně nadšen – no to je príma, že se kluci chytli někoho, kdo je může něco dobrého naučit! Někoho, kdo jim ukáže, co je v životě to podstatné. A nakonec - přece jsem je snad vychovával tak, aby byli samostatní – tak se nemůžu divit, že se rozhodli a šli. Nejsou snad hloupí a vědí, co dělají! Takovýhle Zebedeus s dobrým pocitem (a snad s troškou závisti) zabalí do šátku buchty na posilněnou a pošle potomka na cestu.
Nakonec tu je ten náhodný kolemjdoucí, který to vidí pěkně z nadhledu a zdánlivě neutrálně. Vidí jakési hemžení – za několika pochybnými rybáři kdosi přijde a řekne jim, ať jdou za ním, že jim dá nějaké zvláštní poslání. Asi si říká - Tomu nerozumím. Zrovna po rybářích - jak známo - toho nemůžete moc chtít, natož nějaké vznešené poslání. Ať radši zajde někam do města, na univerzitu, ať si vybere nějaké osobnosti, někoho kdo si to zaslouží. Někoho študovaného a charakterního – ale rybáře z tadytoho maloměsta - to se asi splet. No a stejně, není o co stát – sítě nechali na břehu, opustili rodinný podnik – to bych tak asi chtěl - takhle si komplikovat život. Snad z nich nakonec nechce udělat nějaké morouse, co se neumějí radovat ze života?
Kdyby náhodný kolemjdoucí zbystřil zrak a chvíli je na té jejich cestě sledoval, tak zjistí že rybáři – učedníci – konfirmandi možná na břehu nechali nějaké ty sítě, něčeho se museli vzdát a o něco přišli – ale před nimi je toho mnohem víc. Cesta, která má dobrý smysl a cíl. Cesta na které získají bohatství naděje a radosti. Možnost podívat se na svůj život pravdivě, vidět i svá selhání a přitom vděčně přijímat možnost odpuštění. Cesta na které získají zástupy dalších bratří a sester – třeba někde v Bohemce nebo v partnerském sboru na jiném konci světa...
Ten kdo jim tak najednou vstoupil do života a pozval je na cestu je hned tak někde za zatáčkou neopustí, ale povede je až do cílové rovinky. Chleba a vína na posilněnou bude mít v baťůžku vždycky dost pro každého. Rybáři se dobře rozhodli.
Nutno dodat, že jsou teprve na začátku. A tak nezbývá než přidat přání, aby to byla cesta dobrá a boty aby se jim brzo neošoupaly. To jim přejeme my, co na té cestě nejsme o moc dál – vlastně pořád, stále a znova - všichni společně na začátku... Amen
