Věřím (Apoštolské vyznání víry)

Modlitba: Hospodine, náš Pane, tobě patří naše chvála a vděčnost. S úžasem si smíme uvědomovat, že ti patříme a co to pro nás znamená. S vděčností smíme přijímat tvou ruku, která nás drží, když padáme, ukazuje směr, když bloudíme, popostrkuje, když ztrácíme odvahu nebo se ti chceme někam ztratit.

Děkujeme, že jsi nám daroval víru a přizval na cestu tvého království. Prosíme, dej, ať na ní vydržíme chodit až do konce života. Děkujeme, že nám otevíráš oči i pro věci, kterých bychom si jinak nevšimli. Děkujeme, že smíme vidět a zažívat sílu odpuštění a oběti. Děkujeme za Krista, který nám to ukázal. Prosíme buď přítomen svým Duchem nyní u nás i ve všech shromážděních tvé církve. Tobě patří čest a sláva i moc, nyní i na věky. Amen

Čtení: Žd 11,1-5.7-10 (kral)

Píseň: 368 – Ó tvůrce, Duchu svatý přijď

Kázání: Mk 9,20-24

V některých švýcarských vesnicích prý mají zvláštní slavnost. Vždycky jednou za rok obcházejí vesničané hranice své obce a kontrolují, jestli se mezníky neposunuly nebo nezarostly. Připomínají si, kam až sahá jejich obec, obhlížejí pozemky, které po předcích zdědili (nebo koupili) a které patří do jejich péče. A pak svou radost nad svěřeným dědictvím projeví při slavnostním shromáždění. Zkusíme v následujících měsících věnovat sérii kázání Apoštolskému vyznání víry. Apoštolské vyznání víry - základní shrnutí křesťanské víry. Při křtu se jím k víře přiznáváme. Také je to dědictví, které jsme po otcích zdědili nebo ho přijali za své. Základní vymezení prostoru, kde se pohybuje křesťanská víra. Velmi staré mezníky, možná někdy hodně zarostlé, možná už někdy ani netušíme, kde přesně jsou - a tak stojí za to čas od času si kolem nich udělat procházku.

Takže „Věřím“ - první slovo kréda. Ale jde to vůbec - mluvit jen o tom prvním slovu? - Anebo bychom to snad měli vykládat pohromadě s tím druhým, tedy „Věřím v Boha“? Jde mluvit o víře bez určení „v koho“, „komu“ nebo „v co“ člověk věří?

Úvodní verš jedenácté kapitoly Židům, stejně jako ten snad zoufalý výkřik otce z Markova evangelia nám myslím dovolují, abychom mluvili i o víře jako takové. O víře, která není hned jasně zaměřená na nějaký předmět. Na to „komu“, nebo „v koho“. Můžeme mluvit o „víře“ jakožto životním postoji, životním nasměrování.

Ekumenický překlad asi v nějaké snaze být zbožnější nebo jasnější, než sám biblický text, ten první verš z jedenácté kapitoly Židům překládá „věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme a být si jist tím, co nevidíme“ - ale slovo Bůh tam vůbec není - kraličtí jsou přesnější a překládají: „Víra je nadějných věcí podstata a důvod neviditelných...“ Jsou věci, které nám jinak než vírou přístupné nejsou. Třeba naděje. Třeba Bůh. Ale vlastně ani láska, ani přátelství. Zkuste si to bez víry, bez důvěry. Podobně jako bez klíče nám není přístupný zámek u dveří, tak také naděje, tak také Bůh a mnoho dalších věcí nám není přístupných bez víry. Víra jakoby tu byla nástrojem, způsobem, jak se můžeme dívat na svět, jak můžeme přistupovat k tomu, co je okolo nás. Víra jako klíč, kterým se otevírají dveře k tomu, co je jinak nedosažitelné. Co není vidět. Víra je možnost, jak ve svém životním nasměrování vycházet z toho, co není vidět.

O pár veršů dál se píše o Abrahamovi, který uvěřil a šel do země, kterou měl dostat - vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde. Země (o které nevěděl vůbec nic) a slib, který mu byl dán, se mu stali důvodem, proč se vydal na cestu. Můžeme si Abraham představit, jak žije v uzavřené místnosti - a to v místnosti celkem luxusně vybavené, skoro nic mu tam neschází - jenže najednou ho napadne, jestli ta místnost třeba nemá dveře a jestli za těmi dveřmi není něco lepšího - a kvůli tomu, co je tam venku za dveřmi (a o čem vůbec neví) se zvedne a jde. To byla víra, klíč, který mu otevřel dveře a on se vydal na cestu. „Nevěděl, kam jde“, jen věřil, že směr je dobrý, že má smysl jít za tím, co není vidět. Nedal na to, co viděl - nedal na to, že se má dobře; nedal na to, že mohl v klidu zůstat doma a užívat si zaslouženého odpočinku - ve víře tohle všechno vyměnil za putování s cílem v nedohlednu. A pak ve svém životě ještě několikrát. Šťavnaté zelené pastviny nechal Lotovi a sám se vydal do hor; pak zase svůj klídeček vyměnil za nebezpečnou pomoc Lotovi v nouzi; nezabýval se jen sebou, ale přimlouval se i za druhé. Neviditelné pro něj bylo základem jeho směřování a jednání. To byla víra. Klíč k životu. Epištola Židům podává celý dlouhý seznam těch, kteří takto věřili a vyměnili své jisté za nejistotu s očekáváním něčeho lepšího - a někteří se dokonce ničeho lepšího ani nedočkali - přece však věřili, přece šli a otevírali tak dveře - nejen sobě, ale i druhým.

Epištola Židům také přidává dlouhý seznam, co všechno ti, kdo věřili, dokázali. Jakoby tu chtěl autor dodat příklady k Ježíšovu výroku o tom, že víra přenáší hory. Že víra není žádným opiem, které má ukonejšit vykořisťovaný lid. Naopak - víra je síla, která dovede proměňovat - ať už svět okolo sebe, tak člověka samotného (a ono změnit sebe je možná těžší, než změnit společnost). Víra se nedá porazit nepříznivými okolnostmi, nesnaží se před nimi schovat do závětří. Je otázkou, jestli se setkáváme s vírou tam, kde chybí tahle hybná síla změny. Kde člověk nemění k lepšímu ani sebe ani svět kolem. Víra - tak jak jí v Písmu poznáváme - je opakem rezignace, opakem skládání rukou v klín, opakem snahy vyhnout se problémům. Může působit různě, může působit modlitbou, může působit pomocnou rukou nebo trpělivou poctivou prací, ale vždycky působí tak, aby došla cíle, který jí byl ukázán a ke kterému jde. Jeden teolog a kazatel minulého století pověděl: Věříme-li v nové nebe a novou zemi, které přijdou, tak už teď musíme udělat všechno, co můžeme, aby přišly. To přece není žádné opium.

Víra a nevíra - to jsou dva základní lidské postoje. Věřit - tedy dát ve svém životě prostor tomu, co ještě není, učinit to základem svého života. Použít to jako klíč k životu. Anebo nevěřit - tedy přijímat věci jako dané, neměnné, zůstat zavřený v tom, co jsem, co mám, co chci. Přijímat jenom to, co se dá vidět, co je jednoduché, na co si můžu sáhnout. Nečekat nic víc, nehledat nic víc. To je rozdíl mezi vírou a nevírou. A myslím, že hranice mezi věřícími a nevěřícími lidmi se táhne napříč našimi náboženskými škatulkami. Jsou lidé, kteří sice výslovně neuznávají žádného boha, a přece mohou být v tomto smyslu věřícími, protože jejich život je orientován na něčem, co je přesahuje. Drží v ruce klíč a chtějí otevřít dveře, které jsou před nimi. Jdou za něčím, hledají něco víc, než jen, co je kolem nich. A s tímto výhledem kolem sebe šíří dobro a naději. Možná se nám to jako křesťanům zdá až příliš obecné, my na tom klíči chceme vidět nějakou visačku, třeba „Kristus“ - ale myslím, že tu jsme na jedné lodi - a nadějně tu můžeme číst z epištoly židům - „k takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím“. A možná na konci věků nám Kristus odhalí, že i když to nevěděli, šířili ve světě jeho dílo. Nasytili ho, oblékli, navštívili. Aniž to věděli. Je to zkrátka postoj, který má zaslíbení. Na rozdíl od toho druhého postoje - který hledat nechce, ani čekat, ani důvěřovat. Jenom zpochybňovat či nadávat. Tady si člověk uzavírá cestu, zavírá se před nadějí, před druhými i před Bohem. A i takové můžeme najít mezi „nábožensky“ založenými lidmi, kteří by o sobě řekli, že jsou věřící. Jen se jim ta víra scvrkla na seznam položek, ke kterým je potřeba přitakat a přestala být klíčem, kterým by se vztahovali k životu, k Bohu, k tomu co ještě není. Scvrklá víra, která od Boha neočekává nic, než aby člověka moc nepřekvapoval, pokud možno, aby zůstal zavřený někde na nebesích a nechal nás v klidu. Scvrklá víra, která si Pána Boha plete se slepým osudem, proti kterému se nelze nijak postavit a jen ho trpně přijímat.

Hranice mezi vírou a nevírou je ovšem úzká. A než jí hledat mezi různými lidmi, měli bychom ji hledat především v sobě. Kdy věřím? Kdy se snažím otevřít dveře, strčit klíč do klíčové dírky života, ke kterému  nás Bůh zve - a kdy už jsem všechno vzdal?

Hranice mezi vírou a nevírou je úzká a víra je myslím vždycky křehká věc. Mít pevnou víru, to je snad protimluv - vždyť spolehnout se na to, co nevidím, vyžaduje stále nové rozhodování. Proto mi přijde sympatické a výstižné to zvolání otce z Markova evangelia, který chce po Ježíši, aby mu uzdravil syna: „Věřím, pomoz mé nedověře“ - je to zvolání víry, která ví o té své křekhosti. Jak snadno může víru člověk ztratit - když ho přemůže tlak okolností, když je život zlý, když se něco děje mým blízkým, když se dějou takové věci, že už v nic neviditelného doufat snad ani nelze a člověk se už jen stará o to, jak se dočkat druhého dne. Anebo naopak, když se daří tak moc dobře, že už ani člověk nic nového čekat nechce. Věřím, pomoz mé nedověře.

Ale tady zároveň přecházíme pomaloučku k tomu druhému slovu apostolika. K tomu, že víra ve smyslu křesťanském je také (a snad především) důvěrou. A to důvěrou, která má svého adresáta. Naše víra se k někomu vztahuje. Věřím, ale pomoz mé nedověře - obrací se zoufalý otec ke Kristu. Věříme, ale věříme v, věříme někomu - často to sice chápeme jako měřítko, kterým se lišíme od těch, kteří věří v někoho jiného, nebo kteří věří jen tak, v „něco“ - ale o to tu přece nejde. Vyznání víry neříkáme „proti někomu“ ale „pro sebe“. Jde tu především o to, že tu sami sobě připomínáme, že se máme kam obracet. Že naše víra je sice křehká, ale smí se chytit někoho silnějšího. Nemusí zůstat sama v nějaké hrdinské opuštěnosti, ale smí volat, prosit, smí zpívat a radovat se spolu s tím, ke komu je nasměrována.

Jsme na lodi se všemi, kdo věří, kdo se jakýmkoli způsobem rozhodli ve svém životě abrahamovsky vyjít z toho co je, a směřovat k něčemu lepšímu, k něčemu neviditelnému. Ale jako posilu smíme navíc přijímat pokračování: věříme ... v Boha Otce, v Ježíše Krista, v Ducha svatého. Naše cesta víry má své konkrétní obrysy, a hlavně svůj protějšek. Víme, kdo v nás víru probouzí a posiluje, ke komu se můžeme obracet. Nejdeme po té cestě sami. Amen

Píseň: Sv. 372 – Víru nám dej… (Chleby 425 – Skloň se k nám svou milostí

ohlášky

Přímluvy: Dobrý Bože, vyznáváme, že nám bývá někdy zatěžko dát tvému povolání přednost před vším ostatním. Hledáme si záminky, co všechno je důležitější a potřebnější. Co všechno musíme stihnout. Co všechno bychom mohli ztratit. Tvé pozvání odkládáme do kouta. K tobě voláme: Pane sm se

Dej ať umíme poznat chvíle, kdy je třeba jasného rozhodnutí. Kdy si nesmíme nic nalhávat, kdy musíme všeho nechat a jít za tebou, jít za úkolem, který před námi je. K tobě voláme: Pane, smiluj se

Myslíme na všechno tvorstvo trpící lidským hříchem. Na oběti nesmyslných atentátů, na oběti válek, na oběti lidské nesnášenlivosti. Na oběti lidské nezodpovědnosti. K tobě voláme: Pane, smiluj se

Přimlouváme se za všechny, kdo s nadějí vyhlížejí k tobě, protože k ničemu a nikomu jinému už vyhlížet nemohou. Za všechny smutné a zkroušené, za všechny, kdo potřebují tvé milosrdenství a naši pomoc. K tobě voláme: Pane, smiluj se

V důvěře tvých dětí, k tobě skrze Krista a jeho slovy voláme: Otče náš...

Kategorie: