Stvořitele nebe i země (Apoštolské vyznání víry)

Modlitba: Hospodine, Stvořiteli světa, děkujeme ti za jeho krásu, za všechno, čím jsme obklopeni, co nám dává radost i sílu. Chválíme tě a žasneme nad důmyslností tvého stvoření, na které se nemůžeme vynadívat. Děkujeme za všechny krásné chvíle, které jsme mohli v uplynulých dnech prožít. Bez tebe by tento svět nebyl ničím, jen nehostinnou beztvarou hroudou. Bez tebe by nic z té krásy nemělo smysl, bez tebe bychom byli ztraceni. A i když všechno nefunguje, jak má, jak bychom si představovali, jak by bylo dobré, ujišťuj nás o tom, že tvé dobré záměry platí a my jsme jejich součástí. I když jsme spolu jen takto na dálku, spojuj nás i tak svým Duchem. Zklidni a umlč naše vnitřní hluky, naše samomluvy a promlouvej k nám ty sám. Tobě patří všechna čest a sláva, nyní i navždy. Amen

Čtení: Gn 1,26-31

Píseň: 438 – Přišli jsme

Kázání: AVV – Stvořitele nebe i země Iz 40,26-31 – přeneseme se o několik tisíc let v čase a prostoru a budu vám vyprávět příběh:

Byl krásný sobotní den, jako stvořený pro pěknou písničku. V jednom babylónském městečku seděly židovské děti v sobotní škole a zpívaly - pan učitel Izajáš je zase učil jednu novou. Zpívalo se v ní: podívej se nahoru na hvězdy - kdopak je stvořil? Neztratí se mu ani jedna! A tak se neboj a zpívej. Ani ty se mu neztratíš. Zvedni hlavu a jdi dál. Nebo leť jako orel, Hospodin ti dá křídla...

Když dozpívali, mladý Samuel se zeptal - „Izajáši, jaktože my si tady tak vesele zpíváme, naši rodiče při bohoslužbách v synagoze taky - a přitom naši sousedi se bojí dneska vystrčit hlavu z domu? Dokonce ani nepracují, i když nevěří v Hospodina a neslaví šabat. Jen se tak válejí doma. Ve škole mi říkali, že jsme blázni. Že v sobotu žádný normální člověk nedělá nic, čím by na sebe mohl upozornit - aby se bohové zase nerozlobili. Natož si zpívat písničky. Ke zpěvu že prý stejně není moc důvodů, peršani dorážej, k tomu zase nějaká krize a všude samý infekce... A že je stejně lepší sedět doma a věnovat se svým věcem...

Izajáš se usměje a odpoví: no, vidíte děti - občas se ptáte, proč vůbec máme věřit v Hospodina, když jsme tady ve vyhnanství a vypadá to, že nás opustil, a k čemu nám to vlastně teda je - tak tady to máte: třeba právě proto, abyste si mohli i tady ve vyhnanství radostně zazpívat. Kdybyste byli jako vaši sousedé, tak sedíte doma a klepete se strachy, nebo jen tak zbůhdarma zahálíte. A to je přece lepší si společně zazpívat, ne? Věříme proto, abychom si mohli zpívat.

Vzpomínáte, jak jsme se to učili zpívat v té písničce o stvoření světa? Co jsme si o tom tenkrát říkali? Několik dětí začalo křičet jedno přes druhé - prostě jako v židovské škole: no byla to machrovina, za šest dní to stihnul... Ano, ano, to se tam zpívá - ale co to znamená? - teď bylo pro změnu ticho jak v hrobě. Izajáš mohl mluvit: já z vás nemůžu. Vy si vždycky zapamatujete jen to méně důležité. Ano, šest dní to trvalo tam zpíváme, a sedmého dne odpočinul. Ale proč sedm? - no protože týden má sedm dní? špitl malý Samuel. Ano týden má sedm dní, to je pravda - s tím to asi trochu souvisí. Týden - to je přece řád. Po pondělí přijde úterý a po středě zase čtvrtek, v sobotu jdeme do synagogy a každou středu máme piknik u Eufratu, ve čtvrtek máte hudebku a v pátek musíte uklízet, aby na šabat bylo doma hezky. To je řád. Víte, co vás v týdnu čeká a nemusíte nad tím moc přemýšlet. Naopak - můžete se těšit na to, co přijde, vždyť víte, kdy to bude a že to nebude jinak. Proto v té písničce zpíváme, že Bůh stvořil svět za sedm dní - zkrátka že to všechno, co stvořil, má řád. Že v tom stvoření Pán Bůh nemá guláš (ten mu v tom děláme až my). Hezky to rozplánoval, určil, kde by mohlo být moře a kde země, a že voda poteče shora dolů a ne naopak a kde budou kaktusy a kde zas pomeranče. Nakonec stvořil člověka, aby se o pomeranče staral a na kaktusy nešahal. A aby tomu člověkovi nebylo smutno, tak nás stvořil víc. A my tu teď jsme spolu. Zkrátka moc dobře to stvořil (to tam taky zpíváme - v refrénu). Má to řád, nemusíme se bát, že bysme najednou začali chodit po hlavě. A můžeme se těšit, co ještě dobrého pro nás přichystal.

A mezi námi - je taky moc zajímavé a dobrodružné zkoumat, proč to všechno kolem nás je tak, jak je - třeba proč vlastně chodíme po dvou a ne po čtyřech anebo - to mě fakt dostalo - tuhle psali v novinách, že v Řecku nějaký chlápek tvrdí, že součet čtverců vytvořených na odvěsnách pravoúhlého trojúhelníku se prý vždycky rovná čtverci vytvořenému na přeponě. Já to počítal a fakt to tak vždycky je. No to je úžasné, ne? A co dalších věcí takhle člověk může zkoumat a žasnout, jak to má Hospodin dobře vymyšlené! A co dalších věcí možná ani nikdy nepochopíme a o dalších ani, děti, vůbec nevíme - my tak můžeme zkoumat, co je tady na zemi a to ještě jen něco - ale on toho stvořil víc - je stvořitelem nebe i země - skoro by se mi chtělo přidat: všeho viditelného i neviditelného, to je výstižnější... Do některých věcí ani nevidíme...

Ale pane Izajáši, vy jste zase někam odběh - skočil mu do řeči trochu přidrzlý Jákob z druhé lavice - Samuel se vás ptal, proč se babylóňani schovávaj dneska doma?

Ale nikam jsem neodběhl, to vám jenom chci ukázat souvislosti, Jákobe. No proč se schovávají doma... Oni si taky zpívají písničku o stvoření. Teda písničku. Spíš je to balada. Taková ponurá, hororová. To se vám prý jednou bohové pohádali, a pak se na sebe vrhli a strašně porvali - a to víte, když se bohové na sebe vrhnou, tak to hned lítají hromy a blesky a pak najednou prásk – a jednomu z nich uletěla hlava - a hele - na obloze se objevil měsíc. A pak cákanec krve a na zemi byly oceány a řeky a tak to prý šlo dál, až tu byl celý svět... No fuj, zabručel Jákob. Ano, to je trochu fuj. Nedivte se, že když si někdo zpívá takovou písničku, tak to se pak bojí chodit na svátek stvoření ven. Co kdyby se zas ti bohové začali prát? A co vůbec bude zítra? Nebude lepší, když se budeme si teď snažit užít co nejvíc? A má vůbec cenu něco dělat? A co vlastně? -  Buďte rádi, že vás učím tu radostnou písničku. Nemusíte se bát, žádní bohové se rvát nebudou, to by jim Hospodin zatrhnul tipec. A my můžeme dneska slavit a děkovat, že ten svět stvořil moc dobře. I když nám tu v zajetí zrovna moc dobře není. A můžeme přemýšlet nad tím, jaký nám stvořil Pán Bůh úkol. Třeba právě v tom našem trápení tu máme něco důležitého udělat.

Ale vždyť to jsou jen písničky, ozvala se znuděně Esterka. To máš pravdu, odpověděl Izajáš. Jsou to písničky. Ale nemyslím, že „jenom“ písničky. Vždyť je přece důležité jaké písničky si zpíváme. A k čemu nás ty písničky vedou. My samozřejmě nevíme, jak Pán Bůh ten svět stvořil. A jak dlouho mu to trvalo. Ale jestli nás ta písnička naučí, že mu můžeme důvěřovat, a že budeme mít radost a budeme umět poděkovat a že se o to jeho stvoření budeme starat a ne ho ničit, tak si myslím, že je to víc než „jenom“ písnička. Je důležité, jaké písničky zpíváme. To už snad víte, proto vás tu všechny ty písničky učím. Aby až přijde pravý čas, vám v hlavičce naskočila ta správná...

No ale stejně, zapochyboval Jákob. Rodiče teď choděj z práce domů celý utahaný. A že už je to prý všechno moc dlouhé. Že je to tu všechno semele a že ten babylón za nic nestojí. A ségra je nemocná, a prý to s ní nevypadá dobře. Tak nevím, jestli to všechno bylo stvořený až tak moc dobře.

No, to víš, že se taky někdy ptám, odpovídá Izajáš. Jak jsem říkal - děláme v tom stvoření my lidé Pánu Bohu trochu guláš a ten někdy není vůbec k jídlu. A často si někdo druhý vypije to, co někdo první nachystal. A některým věcem moc nerozumíme a trápí nás to. Ale právě tehdy si začnu zpívat. Třeba právě tu o těch hvězdách, co se z oblohy nemohou ztratit a o křídlech, která Hospodin dává těm, kdo v něho věří. Abych nezapomněl, kdo mě stvořil. Komu patřím. A že to zlé má svůj vymezený čas. A když stačilo jedno slovo, a celý svět byl najednou tady - tak určitě postačí jedno slovo, a přijde zase něco nového a dobrého. Třeba nějaké nové nebe a nová země, co já vím. A do té doby tu máme písničky, které si můžeme zpívat, i když do zpěvu moc není. A jsme zase na začátku. Nemusíme se schovávat doma a bát se a brblat a myslet jen na sebe a co s námi bude. Můžeme zvednout hlavu a zpívat.

Tak co kdybychom přestali povídat a nějakou zase zazpívali? Amen

Píseň: 178 – Krásná je modrá obloha

Přímluvná modlitba:

Prosíme za celé tvé dobré stvoření, které sténá pod naší panovačností a rozmařilostí – nauč nás žít a chovat se v něm jako tví služebníci, jako pastýři, kteří neničí, ale pečují o to, co jim je svěřeno. K tobě voláme: PSS

Prosíme nauč nás radovat se ze všech darůtvého stvoření, poznávat je a dobře je užívat a tak oslavovat tebe, Stvořitele všeho. K tobě voláme: PSS

Prosíme o naději a povzbuzení ve chvílích, kdy se zdá, že Stvoření jako by se ti vymklo z rukou, když přijdou různé zlé věci, nemoci, epidemie, katastrofy. I tehdy, ať nás neopouští důvěra. K tobě voláme: PSS

Prosíme tě za všechny lidi, kterých se zmocnil smutek, úzkosti a bolest: buď s nimi  a dávej jim sílu do života – a nám, prosíme, pomoz, abychom jim dovedli být nablízku. K tobě voláme: PSS

Prosíme za ty, kterých se zmocnila pýcha, ješitnost, závist nebo zloba: buď s nimi, ať se vymaní ze sobeckého sevření a nejsou zahleděni jen do sebe. K tobě voláme: PSS

A když za všechny takové prosíme, prosíme vlastně i za sebe: vždyť takoví sami býváme. Buď uprostřed nás. K tobě voláme: PSS

Ježíšovými slovy pak k Bohu voláme: Otče náš...

 

Kategorie: