Boží stavba - 1Kor 3,9-17

 Boží pole, Boží staveniště. Tak se má na sebe a svoji existenci dívat sbor křesťanů (asi nejenom) v Korintě. Něco, co je v pohybu: v růstu, ve výstavbě. Stále se něco děje, žije to tu – není to jen přešlapávání na místě – je to směřování, má to nějakou vizi, nějaký záměr. Ze začátku toho člověk moc nevidí, ale najednou se před ním začne objevovat hrubá stavba, časem se objeví střecha, okna, možná se začne přemýšlet nad vybavením nebo barvou fasády, nad záclonkami do oken. Co ve sboru nesmí chybět, bez čeho se neobejde a co je jen doplňkem? Na staveništi pobíhá mnoho dělníků, každý s jiným úkolem, každý s jinou praxí; dělníci si navzájem více nebo méně rozumějí, více či méně spolupracují. Někdo je nezbytný, někdo se možná jenom trochu veze – ale každý tam má své místo. Práce je dost, tady nezaměstnanost nehrozí.

Hrozí ovšem jiné nebezpečí – a právě v Korintě se to projevovalo: že se ztratí smysl toho stavění – to si pak každý ze stavbyvedoucích začne vymýšlet vlastní přístavby a přestavby, někdo si bude chtít udělat jméno a hezky se ukázat, jak krásně umí stavět. Každý projektant si tam bude chtít prosadit svůj osobitý styl – jak už to tak bývá, tak každý projektant bude chtít mít úplně jiný osobitý styl. Pak se najdou příznivci prvního projektanta a začnou se hádat s příznivci toho druhého. To už pak ale není budování sboru, ale stavba Babylonské věže. Jeden si s druhým přestává rozumět a ze započaté stavby se stane nepřehledná skládka všeho možného – a jak často už se církve takovou skládkou staly (a stávají). Ze sboru se stává znesvářená banda, kde si každý chce prosadit tu svou – ukázat, že ten jeho projekt je ten nejlepší, že právě na něm se dá nejlépe stavět. Odtud už bude jen kousíček k dalšímu rozdělení a štěpení či dokonce vznikání nových církví a církviček. Aby mi náhodou ten můj projekt někdo nenarušoval. Jenže sbor Kristovy církve je přece o něčem jiném – tam si přece mají všichni znovu porozumět, i když třeba mluví jinými jazyky – i když je každý příznivcem jiné architektury, i když i tu víru vyjadřuje jiným způsobem.

Takže to tedy ne, milí Korintští, píše Pavel. My jsme spolupracovníci na Božím díle. Možná, že každý máme nějaké představy a nápady, jak by se dal ten domeček vylepšit - to je hezké - ale domeček sboru a církve nakonec stejně nepatří nám. My všichni jsme byli přizváni k už započaté stavbě (a to včetně mně, který jsem ten váš korintský sbor kdysi založil). Základní plány a určení jsou už dávno dány. Přesněji řečeno, je dán základ – Ježíš Kristus. Na něm všechno ostatní stojí. On udává základní obrysy budovy. Ne projektanti, které si najal. Co to konkrétně znamená – to se dočtete v evangeliích. Jak tam Ježíš budoval – vztahy, lásku, hezky cihlu k cihle. Občas nějakou zeď zbořil, když překážela - třeba zeď přetvářky nebo lži, samospravedlnosti. Každému přál, aby měl střechu nad hlavou – přestože on sám si ji moc neužil. Je toho tam dost, co se od něj dá naučit.

Na nás je, abychom na těchto základech stavěli dál. To nejpodstatnější už stojí. O to se můžete opřít. A pokud všechno ostatní budete stavět na tom (tedy na Kristu), tak i z toho vašeho sboru něco bude. Stane se přístřeším.

Jste spolupracovníci, ne konkurenti. Každý má nějaké jiné obdarování. Každý může tu stavbu přikrášlit něčím jiným – a přitom to bude stále ta samá stavba. Můžete se rozhodnout pro různý materiál – někdo dá přednost něčemu vzácnému, pevnému – jako třeba zlato, stříbro, drahé kamení... Co třeba pečlivě formulovaná víra prověřená generacemi předků, vysoký mravní standard křesťanského chování, vytrvalost a houževnatost – to je stavební materiál, který má svou váhu – kterého ovšem není nikdy nazbyt. Z toho se nepostaví sídliště, spíš jenom menší vilka. Na druhou stranu se dá stavět i ze dřeva, trávy a slámy – ze všeho co je po ruce ve velkém a dá se to snadno zpracovat – nabídnout hromadnou noclehárnu pro každého, nabídnout pár zjednodušených hesel a pouček, těm, kdo nechtějí moc přemýšlet, zorientovat se v tom, co právě frčí ve společnosti a na stejné vlně nabídnout evangelium. I to se dá a nemusí to být vždycky špatné. Anebo nabídnout zážitek společenství, místo, kde člověk pocítí, že je přijímán. Aby to bylo složitější – ono se na první pohled vždycky nepozná, jaké kvality je ten materiál, co z něj stavíme. Hlavně, když se ale staví na Kristu. Když nejde v prvé řadě o materiál, ale o to co je v základech, co je východiskem. To ať si uvědomí všichni, kdo by si chtěli myslet, že jenom oni staví z toho nejlepšího a nejvzácnějšího, že jedině tak, jak to dělají oni, je to správně.

Špatný materiál se ukáže, když přijde do tuhého. Až přijde zkouška – pak možná ledacos chatrného shoří. Už teď může někdy člověk vidět, co obstálo v průběhu dějin. Přiživit se na národní vlně mělo v první chvíli sice ohromný úspěch, ale kde jsou nyní ty naše ohromné přestupové sbory... Jenže Pavel mluví o té poslední zkoušce, kterou všechno naše úsilí změří Bůh. Tehdy se ukáže, co je který materiál zač a jestli něco vydrží. Možná, že ledacos z toho, co se nám zdálo být slámou, bylo ve skutečnosti ze zlata a obstálo i v té nejtěžší zkoušce a naopak, co se nám zdálo být výstavní, na čem jsme si zakládali – se ropadne v prach.

Zajímavé je, že tu přesto Pavel tolik nestraší. Ano, je důležité, jak na tom základu stavíte. Vaše dílo projde ohněm zatěžkávací zkoušky. Možná že vám shoří a utrpíte škodu (uříznete si ostudu, budete pro smích) – ale vy sami budete zachráněni. Není to nakonec otázka života a smrti.

Snad se to dá chápat jako naděje a povzbuzení – aby se člověk ani při té sborové práci nemusel stále strachovat, jestli to, co dělá je vždycky to nejlepší, aby nemusel žít v křeči, jestli to co dělá, obstojí, nebo ne. To by asi někdy raději nedělal vůbec nic, aby mu to neshořelo. Dejte si pozor, ale odvážně stavte. Jen když stavíte na Kristu a ne na vlastních plánech a zájmech. Vždyť základ nejpevnější už je dán. To může být osvobozující. Nebrat sebe a tu svoji část staveniště tak smrtelně vážně. I to pomůže ke spolupráci, k souhře s jinými spolustaviteli, k růstu. Stavitelé nemusí být v křeči, ale jejich práce může být radostná a uvolněná – a tím i třeba přitažlivá pro kolemjdoucí.

Nakonec přijde možná překvapující otázka: Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? Vy sice něco stavíte – ale přitom jste to vy, kdo je chrámem, kdo je tou stavbou. To důležité už se odehrává během toho stavění – už teď, ne až jednou bude ta boží stavba dostavena. Jste chrám a chrám je od toho, aby byl místem, kde se člověk setkává s Bohem, kde nachází své místo v životě, kde nachází domov. Všechna ta sborová výstavba má sloužit právě tomu. Aby tam toto mohl člověk nalézt. Vy jste materiálem, který si k tomu Bůh používá. Někdy snad zlato a drahé kamení, jindy spíš dřevo a sláma. Ale v tom to není. To podstatné je v Kristově přítomnosti, na kterou se můžeme spolehnout, ve kterou smíme věřit, kterou ale můžeme také zatemňovat. Když ale na ten nejdůležitější základ nezapomeneme, tak nás možná i napadne, kde je potřeba v té stavbě něco trochu přistavět nebo zbourat, aby tu skutečně mohl každý slyšet slovo, které pomáhá a léčí, které vede k dobrému životu. Zkrátka, aby došlo k setkání, bez kterého by náš život byl prázdný. Aby se stavěl domov, kde každý může najít své místo - v životě i před Bohem. Amen