Ž 139 - Zkoumáš mě a znáš mě

Kdybych měl sestavovat hitparádu nejdůležitějších a nejkrásnějších biblických míst, asi bych zařadil 139.žalm na jedno z předních míst. Je to jeden z textů, kde se podle mě ozývají ty hlavní biblické motivy.

Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě - kraličtí "ty jsi mne zkusil (vyzkoušel) a seznal". Francouzsky - "sonduješ mně" - jdeš ve mně do hloubky. Anglicky - "prohledals mne". Všechna ta slovesa vyjadřují téměř vědeckou či detektivní aktivitu. Trochu zvláštní - Hospodin by o nás přece měl vědět všechno pouhým mrknutím oka. Alespoň tak nějak si lidé vševědoucího Pána Boha představují. Tady se ale mluví o nějakém zkoumání, bádání, prohledávání. Možná jsme si tu na Pána Boha tak trochu přenesli to, jak my se díváme na lidi okolo sebe. Mrknutím oka si je ohodnotíme a rozškatulkujeme a máme v nich jasno. Všechno umíme rychle zhodnotit. Ne tak Hospodin. Ten si dává práci s tím, aby viděl až do nás, aby odhalil, co je v nás, jaké jsou nejhlubší příčiny a motivy našich rozhodnutí, dává si práci s tím, aby nás pochopil, poznal. Chce nás prosondovat až do nejhlubších a nejskrytějších zákoutí duše. Hospodine, zkoumáš mne. Není to jednorázový a provždy platný úsudek - Hospodin stále zkoumá, počítá s tím, že se třeba změníme, že se něco v nás změní - že my se změníme.

Zkoumáš mě a znáš mě. Jsme ve věku informací. Neznámí nemají šanci. Kdo není na internetu, skoro jako by nebyl. O kom se nepíše jakoby neexistoval, je druhořadý. Má-li mít někdo šanci stát se osobností, musí se o něm vědět co nejvíc (co kde snědl a vypil, v čem byl oblečený a s kým se sešel či rozešel). Někomu to dělá dobře. A když už nejsem známý já, tak alespoň když se znám s někým, kdo je známý.

Potřeba být znám, uznáván, přijímán patří k těm nejzákladnějším lidským potřebám. Už malé děti to prožívají a když cítí, že tato potřeba není naplněna, dají to většinou dost nahlas najevo. Nejvíc si samozřejmě všimneme, jak o sobě dávají vědět dospívající. Jak o sobě dávají vědět dospělí?

Přestože ale naše jméno může být třeba na titulní stránce novin i s barevnou fotografií a na facebooku mám 305 přátel, ještě vůbec to vůbec neznamená, že mě někdo skutečně zná. Dřív nebo později zjistíme, že poznání je něco víc. Souvisí se vztahem, s důvěrnou blízkostí. Však taky v bibli se o poznání člověka mluví mimo jiné v souvislosti s tou nejužší manželskou (- partnerskou) láskou - ... i poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila syna... I poznal Kain svou ženu, ta otěhotněla a porodila... Pravé poznání je věcí vztahu, dlouhého a nikdy nekončícího zkoumání, sondování, prohledávání, snahy pochopit, vstoupit do myšlení a prožívání toho druhého. Hospodine prozkoumal jsi mne a poznal. Jestli se na něco máme a můžeme spolehnout v našem světě, pak právě na toto. I kdyby mě nikdo jiný nechápal, neznal, netušil, co ve mně je - tak alespoň Jeden o mě ví, snaží se mne pochopit a poznat. Nemusíme se snažit všelijak křečovitě dávat o sobě vědět, upozorňovat na sebe - nemáme toho zapotřebí, vždyť už jsme známi, ví se o nás.

Víš o mě ať sedím nebo vstanu. Zdálky je ti jasné, co chci dělat. Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy. Zná a poznává nás nejen ve chvíli, kdy si uděláme čas a dobře se naštelujeme na rodinnou fotografii s křečovitým úsměvem na rtech. Nejen ve chvíli, kdy se zdá, že v horším světle už se ukázat nemůžeme. Nejen, když se v životě o něco snažíme, nejen, když jsme si dali pohov a všechno v životě už chceme zabalit. Nejen, když jsme upadli do deprese a nechceme dál, nejen, když jsme právě na vrcholu aktivity a myslíme si, že nás nic nezastaví. Když se rozhodujeme, i když nerozhodně bloumáme sem a tam. Tehdy i tehdy jsme sledováni, zkoumáni, sondováni, poznáváni poznáním dokonalým, všezahrnujícím, spravedlivým a milosrdným.

Není to sledování voyera ani vševidoucího oko Velkého bratra v podobě KGB, STB či CIA. Není to pohled toho, kdo nás chce kontrolovat, špehovat, usvědčovat - je to pohled, který pomáhá, je shovívavě milosrdný.

Ještě nemám slovo na jazyku a ty, Hospodine víš už všechno. Někdy jen ztěžka ze sebe soukáme slova, kterými bychom vyjádřili před druhými to, co cítíme a prožíváme, to oč nám právě jde. Někdy to ani nedovedeme. Někdy se bojíme říct nahlas to, co je v nás. Někdy snad ani nemůžeme. Někdy jen v rozpacích mlčíme a nevíme ani, co Pánu Bohu povědět. Jindy se sami v sobě se nevyznáme. - ale ty, Hospodine, víš už všechno. Občas se nám stane, že si s někým blízkým dovedeme číst myšlenky, porozumět si i beze slov. S úlevou přijímáme, když za nás někdo vyjádří právě to, co z nás samotných nejde ven. Jakoby nám tím otevřel cestu, ulehčil naše vlastní vykročení a promluvení.

Na úplně první místo v pomyslné hitparádě biblických příběhů, bych hlasoval pro podobenství o ztraceném synu (nebo spíš o nalezeném synu). Snad nejsilnější moment v v tom podobenství je okamžik, kdy se ztracený a zdeptaný syn vrací domů. Se strachem a nejistotou, v hlavě si snaží sesumírovat, co asi řekne na svou omluvu - a najednou je tu otec, který běží naproti a dřív, než ze sebe nezdárný syn cokoli vykoktá, už ho objímá a zve domů. Jakoby už věděl - a snad už o tom ani nechce mluvit. Hlavně že je kluk zase doma. A v tu chvíli syn může v klidu říci proslov, který si se strachem připravil. Už se nemusí bát, že by byl odmítnut. Otec - Hospodin je vždycky o krok před námi. Sleduje a předjímá naše jednání, naše mluvení. A tím nám odlehčuje. Do žádné situace nevstupujeme osamoceni a nikdy nejdeme do neznáma (i když si to často myslíme). Nový zákon dokonce svědčí o tom, že i ve smrti je Hospodin o krůček před námi. Nejdeme tam první, ale v Kristových stopách.

Tím směrem míří nakonec i ten další obraz: Sevřel jsi mne zezadu i zpředu, svou dlaň jsi položil na mě... Zase - to není svěrací kazajka toho, kdo nám nechce povolit jakýkoli pohyb - ale obraz ochrany a péče. Jsou chvíle, kdy má člověk pocit, že balancuje někde nad propastí, pohybujeme na hraně, všechny možné zkoušek, průšvihy a bolestí - jen jen spadnout, někam se propadnout. Jenže ono jakoby ani nebylo kam. Žalmista se vidí doslova „obklíčen“, sevřen opatrující a doprovázející Boží rukou, která padající zachytává a chrání. To jen my odmítáme tu ochranou ruku vidět, nebo před ní chceme dokonce utéct. Jenže kam?

Kam odejdu před tvým Duchem? Kam uprchnu před tvou tváří? Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si v podsvětí ustelu - také tam budeš. I kdybych na křídlech jitřní záře vzlétl, chtěl přebývat při najzazším moři, doprovodí mne tam tvoje ruka, pravice tvá se mne chopí. - Člověk se snaží vymezit Bohu prostor - tady mi můžeš ještě mluvit do života - tady už je to moje věc. Tady ještě něco zmůžeš a tady už ne, tady si musím poradit sám. Tady si chci poradit sám, tady mi nemáš co radit. Žalmista to vidí jako pošetilost.

Chtít se někam schovat před Bohem, před odpovědností - o tom by mohl ledacos vyprávět prorok Jonáš - anebo i ten ztracený syn, který chtěl odejít co nejdál, osamostatnit se od svého otce - a zatím jenom všechno prošustroval. Došel až na dno. Jenže v obou případech byli oba aktéři nalezeni. Ani to, že byli na samém dně, je nemohlo odstavit od Boží blízkosti. I když si ustelu v podsvětí - v pekle. I kdybych se dostal tam, kde už pro mě nikdo nevidí nějakou možnost, naději a východisko. I kdybych se dostal až tam, kde já sám pro sebe nevidím východisko a

se vším končím - tam také budeš. I kdybych řekl: snad mě přikryje tma - snad se někam schovám, uteču, zhasnu za sebou - i noc kolem mne se stane světlem. Protože Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo.

Možná ne pro nás - my často žijeme ve tmě a nevidíme na krok. Víra přece ale znamená také nechat se vést. V té tmě se spolehnout na toho, kdo nás vede, kdo vidí dál a nenechá nás nadobro se ztratit. Tak jako slepec musí důvěřovat tomu, kdo ho vede přes silnici. Žalmista žasne, protože nakonec všude vidí tu ruku, která ho doprovází - i tam, kde on sám se snažil utéct, odpoutat se. Tam kde se ztratil. A tak se nakonec z konstatování stává prosba:

Bože, zkoumej mne - ty znáš mé srdce. Zkoušej mě, ty znáš můj neklid. Tenhle Boží pohled mi dává jistotu. Pohled a známost toho, kdo do mě vidí, ví že to se mnou není nic moc - a přece mě neodmítá. Kdo zná mé trable a je v nich se mnou. Na dosah, na zavolání. Pohled, před kterým se nemusím nijak šminkovat (ani to nemá cenu). Pohled, před kterým mohu být sám sebou. Vidět se pravdivě - a přitom beze strachu a mindráků. Pohled, ve kterém nakonec můžu vidět lépe svou cestu a nechat si ukázat třeba nějakou lepší.

Hleď zda jsem nesešel na cestu trápení - a po cestě věčnosti mě veď. Amen