Setníkova víra - Mt 8,5

Slovo má moc. Ježíšovo slovo má moc. Má moc uzdravit. Někteří lidé o moci slova možná pochybují. Mají raději činy. Záleží na okolnostech. Jistě, slovo může být i prázdné, může to být jen fráze, může to být jen žvást. Nakonec i Ježíš říká: „Ne každý, kdož mi říká: Pane, Pane, vejde do království nebeského, ale ten, kdo činí vůli mého Otce, který je v nebesích.“ Slovo, které má moc, musí být pravdivé a musí být v souladu s činem. Tak to bylo u Ježíše: „Učil je jako moc maje, a ne jako zákoníci“, slyšeli jsme i minule (Mt 7.29). Celý Nový Zákon je svědectvím o tom, jak Ježíšovo slovo mělo moc. A evangelista Jan nám to pověděl ještě výrazněji: Ježíš sám je to slovo – Boží Slovo.

Náš dnešní text nás zavedl do oblasti, kde má slovo také velikou moc. Je to oblast armády. Každý, kdo v armádě sloužil, to ví: Armáda nestojí jen na zbraních, ale také na rozkazech. Tedy na moci slova. Jsou tam ti, kteří velí a jsou tam ti, kteří poslouchají. A i ti, kteří velí, jsou sami pod rozkazem. Kdybychom to řekli slovy našeho příběhu v překladu kralických: jsou „pod mocí“. A někde na počátku i tam musí být nakonec důvěra, že ty rozkazy jsou smysluplné. Že jsou to slova, která k něčemu vedou.

Za Ježíšem přichází setník – důstojník římské okupační armády. A prosí ho: „Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí“. Cizinec, pohan, nepřítel. Vojáci jsou zvyklí spíš rozkazovat, než prosit. Překvapuje tedy, že vůbec za Ježíšem přichází a navíc jej o něco prosí. Vkládá do něj své naděje. Nevíme, jak ho vůbec napadlo, že zrovna Ježíš by mu mohl pomoci – ale asi – stejně jako ten malomocný v minulém příběhu – prostě něco slyšel. Setkal se s někým, kdo mu k Ježíši otevřel cestu. Kdo mu o Ježíši řekl. A když ten vojenský velitel zjistí, že je se svou vojenskou mocí v koncích, tak se obrací na Ježíše.

To, s čím Ježíš přichází, zasahuje i ty, kdo ve víře nevyrostli. Není to žádné objevné zjištění – ale člověk je stále znovu překvapen, když vidí, jak lidé víře zdánlivě vzdálení, jí nakonec ukážou víc, než „řadoví“ věřící. Možná ji projevovali už dávno, nebo k ní směřovali – ale ono to nebylo vidět, protože třeba nepoužívali tu naši správnou zbožnou terminologii, mluvili jinak, než my. Nebo o víře prostě nemluvili, jenom v nich uvnitř něco zrálo.

„Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí“ - voják se přimlouvá za svého sluhu. Pro tohohle setníka není jeho sluha jen nahraditelnou živou silou, jak říkávají vojáci, ale prosí za něj. Přimlouvá se. Mluví dokonce o tom, že jeho sluha „hrozně trpí“, jakoby to utrpení bolelo i jeho. Soucítí s ním. A každý, kdo soucítí, kdo pomáhá, nemá ke Kristu daleko, byť to je člověk, který by o sobě neřekl, že je věřící.

Setník přichází kvůli druhému, ne kvůli sobě – tím bychom se mohli inspirovat – ve víře nejde ani tak o nás, jako spíš o ty druhé. Ať už v konkrétní službě – anebo jak nás učí ten setník – v tom, že se za ně můžeme přimlouvat.

A Ježíš na takovou důvěru odpovídá: „Já přijdu a uzdravím ho“. Není tam řečeno, „přijdu hned“, ale „já přijdu a uzdravím“. Dá se na to spolehnout. Je to povzbuzení i pro naše prosby o druhé. Ježíš chce pomoc. I těm, kdo jsou třeba vzdálení jako ten okupační důstojník.

Ten navíc prokáže značnou dávku pokory: „Nezasloužím si, abys přišel pod mou střechu.“ Vím to, že žid nemůže vejít do domu nežida, aby se neznečistil. Vím, že nepatřím do vašeho lidu. Vím, že si to nezasloužím. Nemusíš ke mně ale chodit; stačí, když řekneš slovo a můj sluha bude uzdraven... stačí slovo...

Nežádá po Ježíšovi, než slovo. Funguje to tak v armádě – když nadřízený řekne, tak se začnou dít věci. Proč ne tady. Zní to snad až příliš jednoduše a stroze vojensky, žádná velká filozofie – ale právě v tom to tady je. Prostá vojenská úvaha, vycházející z toho, že tomu, kdo má na rameni víc pecek, stačí říct slovo a věci se dávají do pohybu. Prosté vyjádření toho, že Ježíš je ten, kdo má takovou pravomoc, že pouhé jeho slovo stačí, aby se nemocný sluha uzdravil. Nemusí ani chodit, nemusí být přítomen osobně, stačí jenom slovo. Vždyť je „pod mocí“ svého nebeského Otce.

Nad takovým vyznáním Ježíš užasne: „takovou víru jsem neviděl u nikoho v Izraeli“. Takovéhle prosté, vojenské vyznání u někoho, kdo vlastně vůbec neměl předpoklady – ale přece pochopil to zásadní: nezasloužím si – stačí slovo. Nezasloužím si – stačí slovo. To je víra. Prosté vědomí toho, že žádným svým jednáním, si nemůžu boží přízeň koupit, zasloužit, vydělat. A prosté spolehnutí, že stačí Ježíšovo slovo, aby se věci začaly měnit. Bůh je na naší straně. Vypadá to úplně obyčejně, nemluví se tu o žádném mocném duchovním pohnutí, o žádném vnitřním prožitku, nic velikého – a přece Ježíš řekne, že takovou víru u nikoho v Izraeli neviděl. Jistě je mnoho způsobů, jak prožívat víru, jak o ní mluvit a přemýšlet. Ale někdy si to možná komplikujeme. Někdy by bylo potřeba se vrátit k tomu prostě vojenskému – „nezasloužím si, ale stačí když řekneš slovo“...

„Mnozí od východu i od západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském; ale synové království budou vyvrženi ven do tmy; tam bude pláč a skřípění zubů...“ Hostina; společné stolování, kde je člověku dobře. Dobré jídlo, dobré pití, radostná nálada. A dobrá společnost. Zde Abraham, Izák a Jákob – praotci Izraele. Praotci víry, kteří měli k Pánu Bohu nejblíže. Oni nejlépe věděli, jaký je Bůh. Důvěřovali mu, měli s ním hlubokou životní zkušenost. K Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi se Izraelci hlásili jako ke svým praotcům. Považovali za samozřejmé, že s nimi patří do Božího lidu a že jim jsou připravena místa v království nebeském. A nyní řekne Ježíš takovou provokaci: „přijdou mnozí od východu i od západu.“

Ježíš se setkal s mimořádnou vírou pohanského velitele římské armády. A to využije k tomu, aby připomněl, že nebeská budoucnost s Bohem v jeho království je otevřena všem, kteří věří. Kteří věří jako tento pohan. Ježíš vidí, že takových lidí mimo Izrael (a dnes musíme říci i mimo církev) je mnoho. Na východě i na západě. Tedy ve všech kulturách, ve všech náboženstvích, ve všech společnostech. Ježíš tady otevřel Boží spásu pro všechny, kteří věří.

Jenže Ježíš tu neříká jen slova naděje. Říká také slova soudu. A to na adresu „synů království“. Tedy těch z Božího lidu, z Izraele a z církve. „Synové království budou vyvrženi ven do tmy“. Ti, kteří se k Abrahamovi automaticky hlásí jako ke svému praotci, s ním na té nebeské hostině nakonec vůbec nemusí být. Mohou být vyhozeni ven do temnoty. Ze souvislosti je zřejmé proč: Proto, že nemají víru. Protože nemají víru jako onen pohanský setník.

Živou a upřímnou víru může velmi snadno nahradit pyšná namyšlenost na svůj původ či konfesi nebo povrchní a sebejistá církevní zvykovost. Ale tam, kde chybí opravdová víra, „bude pláč a skřípění zubů.“ Je to ostré Ježíšovo varování. Pro nás křesťany v církvi. (ne pro ty druhé). Bez živé víry, bez opravdové důvěry v Ježíše Krista zůstaneme v temnotě a mimo. Mimo Boha, mimo smysl, mimo spásu, mimo budoucnost.

Ježíš pokorné a živé víře setníkově vyhověl. Řekl slovo, které bylo plné moci: „Jdi a jak jsi uvěřil, tak se ti staň“. Tedy - nechme se inspirovat touto vojenskou vírou římského důstojníka. Věřil v moc Ježíšova slova. Věřil, že má moc uzdravit, zachránit.

I my potřebujeme ve svém životě pomoc. Jsou chvíle, kdy potřebujeme uzdravit, kdy potřebujeme zachránit. (a nemyslíme jenom na choroby těla.) Jsou chvíle, kdy potřebuje uzdravit, zachránit někdo z našich blízkých. A Ježíš je i dnes tím, který uzdravuje a zachraňuje. Ježíš je tím, jehož slovo má moc. Zkusme tomu věřit! A náš život bude mít dobrý základ, bude mít smysl a také budoucnost nebeského království. Amen