Pronajatá vinice - Mt 21,33-43

Jeden hospodář vysadil vinici, obehnal ji zdí, vykopal v ní lis a vystavil strážní věž; potom vinici pronajal vinařům a odcestoval.

Opět se tu setkáváme s obrazem vinice - když jsme o tom Izajášově podobenství mluvili posledně při sborovém shromáždění, tak bylo v centru to, jestli vinice přinese nějaký užitek. A vinice, to je obraz pro Boží lid, pro církev, pro sbor - zkrátka pro nás všechny, kdo zaslechli Boží pozvání - a teď mají nějak ve světě zrcadlit Boží lásku, kterou jsme sami přijali. Otázkou bylo, jestli ta naše existence ve světě taky něco zrcadlí, něco přináší, nejen nám, ale i druhým. Vždyť jsme toho přece tolik dostali. Ježíš ale tohle podobenství těsně před velikonocemi trochu posune. V tom jeho podobenství o vinařích na vinici nejde o úrodu, o výkon, o výnosy - ale vlastně jde jen a pouze o vztah. Když to čteme pozorně, tak vlastně stejně veškerou podstatnou práci tady odvedl ten hospodář - vysadil vinici, obehnal zdí, vykopal lis, vystavil strážní věž... a pronajal. A o to jde. Ano, jsme nájemci. Nejsme tady ve vlastním. O to tady půjde. Jestli si tohle vědomí zachováme. Jestli dovedem žít s vědomím, že nám to tady nepatří. To neznamená být jenom nějakými utlačovanými nádeníky. Nájemce měl k vinici téměř veškerá práva - až na to, že nebyla jeho a že jednou za čas musel odvést část úrody. Ale zbytek jeho byl, mohl z výnosů žít, vydělávat, rozvíjet... Je to pěkný obraz - Bůh nám dává náš život, i naše povolání k víře - smíme s ním nakládat, jak chceme a jak umíme - s jediným omezením - nezapomenout, že máme jen pronajato. My nejsme posledními pány. Být nájemcem znamená být odpovědným. Odpovídat tomu, od koho pochází to, co mám.

Hospodář odcestoval, pokračuje podobenství. Hospodář odcestoval - neslyšíme to poprvé v podobenstvích - Hospodář - Bůh je vzdálen, není přímým správcem, ale svěřuje ten úkol lidem. Ti dostávají příležitost se osvědčit. Dobře hospodařit. Je to koneckonců v jejich zájmu. Oni mají z úrody také užitek.

Vzdálenost hospodáře ovšem může budit dojem, že se třeba už nevrátí, že nemůže zasahovat. Boží skrytost, stáhnutí ze světa také může budit dojem, že Bůh vlastně není, a když už, tak se stejně chová, jako kdyby nebyl. To nám správcům dává na jedné straně prostor ke svobodnému životu, (nemusíme se každou chvíli ohlížet, jestli nás hospodář Hospodin někde nešpehuje jako oko Velkého Bratra) - ale zároveň je v tom velké pokušení - nebrat Boha vážně. Udělat se sami pro sebe. Zapomenout na ten vztah odpovědnosti.

Když se přiblížil čas vinobraní, poslal své služebníky k vinařům, aby převzali úrodu. I když se tak snad může zdát, hospodář na svou vinici nezapomíná. Čas od času pošle někoho, aby převzal úrodu, aby se ujistil, že vinice žije a je o ní dobře postaráno. Čas od času se nám stane, že máme odevzdat úrodu, vydat počet z toho, jak na Boží vinici hospodaříme. A pak se ukáže jak to s námi je.

Vinaři se ale jeho služebníků zmocnili a některého zbili, jiného zabili, po dalším házeli kamení. Podivná situace - nájemci se rozhodli, že úrodu neodevzdají. Ne že by nebyla, nebo že by byla špatná, ale oni si řekli, že budou hospodařit pro sebe. Že si přivlastní to, co jim bylo jen pronajato. Člověk, který se chce udělat pro sebe - nechat Boha v cizině, nebrat vážně jeho nárok a zapomenout na to, že vinice - svět - je jeho. Z člověka - nájemce a správce se stává uzurpátor a násilník. - V tomhle podobenství se našli tehdejší farizeové a vůdcové izraelského lidu - měli být božími prostředníky - kazateli, správci Božího lidu - ale nějak se z nich stali spíš majetníci. Vlastníci pravdy a jediného správného názoru. Protlačovaného často i za pomoci státní moci. A bylo to tak vždycky, že když přijde někdo, kdo právě takovéhle vlastnictví pravdy a moci zpochybňuje, tak to s ním dopadne špatně. S proroky to dopadalo skoro vždycky špatně.

Poslal ještě více nových služebníků, ale jednali s nimi stejně. Hospodář to ale překvapivě zkouší znovu a znovu - dává šanci. Chce se domluvit a obnovit kontakt. Nechce vtrhnout na vinici s vojskem - chce přece z vinice dostat víno, nikoli krev. Bůh, který to s člověkem zkouší znovu. V našem chápání snad zbytečně moc šancí - dokud ovšem nezjistíme, že těmi vinaři jsme my a bez těch šancí bychom na tom byli zle.

Leč vinaři se ani napodruhé nenechají přemluvit. Přece jen ten hospodářův přístup je až příliš nenásilný a snad i u vinařů budí dojem, že hospodář sám nemůže přijít a vybrat úrodu, že nemá na to, aby prosadil svou vůli. Či snad dokonce že by byl mrtev? Proč toho tedy nevyužít. Bůh, který nevtrhne do světa, aby si vynutil poslušnost, ale posílá své služebníky aby přemlouvali a přesvědčovali. Není to trochu slabošský Bůh?

Nakonec k nim poslal svého syna. Řekl si: Na mého syna přece budou mít ohled! - Ale když vinaři uviděli syna, řekli si: Tohle je dědic. Pojďte ho zabít a dědictví bude naše. Bratři a sestry, myslím že tady je vrchol podobenství. I důvod, proč ho čteme zrovna na Velký pátek. Dvě přímé řeči nám objasňují smýšlení hlavních aktérů. Hospodář si myslí, že na vinaře zapůsobí tím, když pošle svého syna. Že je dojme svou otevřeností, trpělivostí a nenásilím. Že se nakonec přece jen dají přemluvit. Že se zastydí. Vkládá do nich příliš velké naděje? Vkládá Bůh do nás příliš velké naděje? Může člověka zblbnutého příběhy plnými násilí a prosazování spravedlnosti silou - může takového člověka ještě dojmout a oslovit cesta trpícího služebníka? Cesta sebeobětování? Není to čirá naivita, nepochopení toho, jak svět funguje? Jsme schopni ještě na něco takového reagovat? Jsme schopni vnímat Boží trpělivost, nenásilí, sebeodevzdání? Třeba jako balzám na naši omlácenou duši? Oslovují nás víc hrdinové laciných krváků, kteří nakonec zachrání svět, poté co všechny nepřátele zmlátí či vystřílí - anebo spíš ti, kdo válčí beze zbraní a většinou to odnesou a skončí v zapomnění? Poznáváme v Kristu - Božím synu a trpícím služebníku - komu skutečně patří svět? Pro koho pracujeme a máme pracovat? Přesvědčí nás hospodářova - Hospodinova trpělivost? O to tu běží, o to běží ve velikonočním příběhu. O to se hraje na velký pátek. Hospodář Hospodin si myslí, že nám Kristus otevře oči a skrze něj zahlédneme, komu patří svět. Komu jsme odpovědní. (Nějaký úroda pak přijde sama od sebe).

Vinaři z podobenství se oslovit nenechávají - naopak - hospodářova trpělivost a sebeodevzdání jim dává možnost projevit se. Nechtějí být nájemci, chtějí být vlastníky - a využijí příležitost, kterou jim hospodář dal: Pojďte ho zabít a dědictví bude naše. Zabít toho, kdo nám připomíná, že nejsme vlastníci. Ježíš celým svým životem provokoval a narušoval pořádky, které jsme si na vinici života udělali. Narušoval předsudky, do kterých si někteří uzavřeli Pána Boha, aby jim moc nemluvil do života, aby zůstal jen v pozadí a oni se tu mohli rozšoupnout podle svého. Ukazoval, že Bůh je jiný, než si ho ve svých zbožných představách vytváříme.

Zmocnili se ho, odvlekli pryč z vinice a zabili. To je odpověď na Boží výzvu. Zbavit se jí, nenechat proniknout přes naše hradby a když už se tam dostane, tak rychle s ní pryč. Jakoby to, že ji zahodíme, odvlečeme někam za plot znamenalo, že se nás netýká. Jakobychom se nemuseli odpovídat. Jakoby se nás netýkalo, co se děje za naším plotem, za našimi hranicemi.

Ježíšovo ukřižování - celý jeho proces nám ukazuje v plné nahotě, jak to s námi je. Jak je to s naším správcovstvím a odpovědností - v tom velikonočním příběhu to vidíme na mnoha místech - najdeme tam osobní selhání jednotlivců, kteří nenajdou odvahu být pravdiví, či dokonce pro osobní výhodu zradí; máme tam dav, který se nechává strhnout k nenávisti; máme tam představitele náboženské světa, kteří si ze svého úkolu udělali dobrý byznys a místo pastýřů se z nich stali vlci; je tam představitel politického zřízení, který rezignuje na svůj úkol soudit podle práva a pro klid ve městě si raději nad justiční vraždou umyje ruce. To jsme my. To je stručný výčet našich situací, ve kterých křižujeme Božího syna. Ve kterých chceme žít bez Boha, jednat tak jako by nebyl a vlastně na něm nezáleželo. Jednat bez odpovědnosti. Ježíšovo ukřižování nám tu otevírá oči. Ukazuje nás v celé naší nahotě.

Co s takovými vinaři? Posluchači navrhují: zlé bez milosti zahubit a vinici pronajmout jiným, kteří budou odvádět výnos v určitý čas. Tak bychom si to jistě zasloužili. Ale Ježíš přidá starozákonní slovo: Kámen, který zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným. Bůh se nenechá naším zlem vyprovokovat k ještě většímu zlu, nezmasakruje ty, kdo zmasakrovali jeho služebníky a jeho Syna. Ale z toho, co mohlo vypadat jako naprostá prohra, se stane jeho vítězství. A z toho, kdo dopadl jako naprostý ztroskotanec, se stane ten, kým bude nadále poměřován každý život. A my dostáváme další naději - snad se necháme přesvědčit. Amen