Pozdravte se pozdravením pokoje

Přicházím s možná malicherným tématem, které vzbudí jen údiv. Nicméně opět prezentuji pouze svůj názor, nenutím nikoho, aby s ním souhlasil. To skutečně není nutné. Přináším jenom téma, a pokud nikoho nezajímá, bylo by hezké, kdyby přinesl třeba nějaké jiné, klidně o čemkoli.

Jednoho dne se mě můj sedmnáctiletý syn zeptal, jestli má při pozdravení pokoje tykat, nebo vykat. Řekl jsem mu, že si myslím, že by měl tykat. Tak tykat, nebo vykat? A je to vůbec důležité? V této souvislosti mě napadla otázka, co to pozdravení pokoje vlastně je. Jestli je to liturgický pozdrav, nebo spíše nějaké občanské vyjádření přání všeho dobrého. Jelikož se pozdravením pokoje zdravíme v rámci bohoslužeb, řekl bych, že je to liturgický pozdrav a měl by mít tudíž danou jednotnou formu. Nemyslím si, že bychom v okamžiku pozdravení pokoje vyjadřovali nějaký osobní vztah ve smyslu: Soused napravo - Pokoj tobě, Maruško (pamatuješ na základce, to byly časy), soused nalevo – Pokoj Vám, paní Nováková, tak Vám přeci nebudu tykat, vím, co je dobré vychování. Vzpomínám si, jak nám Jordan Tomeš vyprávěl o tom, jak probíhá pozdravení pokoje v baptistickém sboru v Americe. Jak se všichni rozeběhnou po kostele, zdraví se a zvou na oběd. Jakkoli mi jsou baptistické bohoslužby sympatické svojí spontánností a především zpěvem gospelů, tak tohle pro mě pozdravením pokoje není. To spíše pozdravením nepokoje.

Nicméně si myslím, že pozdravení pokoje osobní vztah vyjadřuje. Osobní vztah sdílené víry, odkazující na Jan 14,27. Přirovnal bych ho k pozdravení poutníků Buen camino, dobrá cesta. Upokoj se, jsi na dobré cestě. V této chvíli i mně,  notorickému vykači, přijde patřičné tykat. Odkládám tím pocit, že by pozdravení pokoje mělo platit někomu méně, někomu více, někomu méně uctivě a někomu více uctivě.

A na konec jeden zážitek. Před časem jsem se zúčastnil pohřbu spisovatele Jiřího Stránského. Na závěr pohřební bohoslužby jsme se měli pozdravit pozdravením pokoje. Vedle mě stál známý astrofyzik Jiří Grygar. Nikdy před tím jsem se s ním osobně nesetkal a možná už ani nesetkám. Podal mi ruku a řekl: Pokoj tobě. Rozhodně to pro mě nebyl důvod k tomu, abych za ním po skončení pohřebního shromáždění běžel a zeptal se ho: Tak co Jirko, jak se máš?

Tak pokoj vám(Vám)