O tunelování Božího království - Lk 16,1-9

Myslím, že pro popis majetkových transakcí, o kterých jsme slyšeli v podobenství, existuje jedno moderní slovo českého původu: tunelování.

Ježíš vypráví příběh o tuneláři. Správce podniku – vydává zboží na (zřejmě nekryté) směnky, na faktury. A když vidí, že jeho správcování se chýlí ke konci, tak místo aby z dlužníků dostal peníze, tak jim na úkor svého zaměstnavatele dluhy odepíše. A aby snad nevznikla mýlka – nedělá to proto, že by chtěl z nedobytných pohledávek získat alespoň něco – dělá to proto, aby si u dotyčných udělal dobré očko a měl dobrou startovní pozici v dalším životě.

Co však překvapí, je to, že pán, který tu příchází na buben, svého správce chválí. Chválí jeho prozíravost. To je trochu silná káva. A Ježíš navrch přidá zvláštní poučku, že i nespravedlivým mamonem můžeme získat přátele. No tak, kde to jsme? To už i v bibli dostávaj tuneláři amnestii?

Ale je to podobenství. A už jsme snad postřehli, že Ježíš v podobenstvích často provokuje. Ta provokace nás má trochu nadzvednout ze židle, ale tím nás také zároveň přimět k tomu o věcech zapřemýšlet a třeba něco zahlédnout v novém světle. Kdo o takovou provokaci nestojí, ten samozřejmě může tohle podobenství přeskočit, pohoršit se nad ním. Snad ovšem tušíme, že podobenství není návodem, podle kterého by se měli chovat účetní a hospodáři. Podobenství nějak souvisí s Božím královstvím. S jeho řády a působením ve světě.

Takže ještě jednou od začátku. Na scéně se objevuje jakýsi bohatý člověk a jeho správce. Bohatý člověk, pán – asi je zřetelné, že to je role, která v podobenstvích náleží Bohu. A správce – to budeme my. Lidé. Přesněji snad církev, křesťané. Správci je svěřen majetek, se kterým hospodaří. V jiných podobenstvích jsou to třeba hřivny, talenty, vinice, hopodářství. Význam je stejný: Jsme správci (po kralicku: šafáři) Božího světa. Dostali jsme do vínku různá nadání, příležitosti, schopnosti, možnosti. Dostali jsem dům a místo, kde žijeme... Situace ve kterých se ocitáme, bližní, které potkáváme... a máme s tím nakládat odpovědně - aby se v tom všem nějak osvědčilo, že k životu přistupujeme s vírou. Hospodář se třeba jednou zeptá, jak jsme s tím svěřeným naložili a my budeme muset odpovědět. Slovy podobenství – předložit účty. Vypsat a porovnat položky: Má dáti – dal.

Důležité je právě to, že všechno, co máme, je jen svěřené. Nežijeme na vlastním. Nenakládáme se svým vlastním. Jsme správci Božího světa, Božích darů, mezilidských vztahů. Snažíme se se svěřeným nakládat všelijak. Možná se poctivě snažíme, dbáme, abychom nepromarnili ani korunu. Možná až tak poctiví nejsme. Možná se snažíme, ale víme, že nám sem tam něco uteče, něco nezvládnem. Šafářujeme všelijak.

Zápletka začíná obviněním, že správce zachází s majetkem špatně. Přesněji tu stojí, že je pomluven – v řečtině je použito slovo, které souvisí se slovem ďábel – ďábel je totiž přesně přeloženo „pomlouvač“, žalobníček, práskač, bonzák. Ten, kdo chce druhého před někým očernit, ukázat na něj prstem, znemožnit ho – a způsobit tak, aby byl odsouzen. Tenhle ďábel tady pomlouvá před Bohem nás správce. Prý s tím Božím majetkem zacházíme špatně. Utíká nám prý mezi prsty. Co tedy s námi jiného, než nás zbavit správcovství? - Je to jen nechutná pomluva anebo je na tom něco pravdy? Jak je to s našimi životy? Je ta pomluva oprávněná nebo ne? Na začátku podobenství to není zřejmé. A tak si majitel zavolá správce (šafáře) a říká: Co to o tobě slyším? Slož účty ze svého správcovství, protože dál už nemůžeš být správcem!

Prekérní situace. A jak to zpočátku mohlo vypadat, že třeba jde jen o pomluvu, která se po předložení účtů vyvrátí, tak najednou to začíná vypadat, že to nebyla jen pomluva. Náš milý šafář místo aby se pustil do prokazování své neviny, nebo vymáhání dluhů, napravování chyb – tak udělá úplný opak. Případné manko, které mohl mít, ještě zvětší. Jakoby mu bylo jasné, že to, co bylo, skončilo (ať už kontrola účtů dopadne jakkoli) – a teď je potřeba myslet na budoucnost. Obrátit se od toho, co bylo a vyhlédnout dopředu. O to teď jde. Nemá smysl se ospravedlňovat, svádět vinu na okolnosti, na nepřízeň doby, na špatnou platební morálku. Nemá smysl odpovídat na pomluvu jinou pomluvou, nemá smysl se tvářit jakoby se nic nedělo. Jediné, co pro něj smysl má, je najít cestu k budoucnosti. Dívat se dopředu a hned začít dělat něco, co bude mít v budoucnosti šanci obstát.

Jeho uvažování začíná úžasnou větou: Co budu dělat? Pracovat neumím a žebrat se stydím. Kopat neumím... Ano, někdy k tomu člověk dojde. Někdy to naše šafářování v Bohem svěřeném světě za moc nestojí. Výsledky nic moc. Ať už se podíváme do života osobního, nebo třeba toho církevního. Společenského... Pracovního... Mezi položkami „má dáti“ se najde spousta promarněných příležitostí, lenosti a nezájmu. Nakonec to, co hospodáři – Bohu – odevzdáváme, není zdaleka takové, jaké by být mohlo. Někdy to možná nestojí úplně za zahození. Někdy jo. Někdy je to naše životní hospodaření spíš taková žebrota s hubenými výsledky, za které se stydíme. Snad právě proto náš správce vůbec neuvažuje o tom, že by se mohl (a měl) nějak hájit. Ty položky na jedné a druhé straně mu nemůžou nikdy vycházet do černých čísel...(do plusu)

„Na práci nejsem, žebrat se stydím“ – ta věta stojí na místě, kde v jiných příbězích slyšíme „Pane, nezasloužím si, abys vešel pod mou střechu!“ , „Pane smiluj se nademnou hříšným“ - anebo na místě, kde před několika verši ztracený syn (poté co svěřený majetek rozfofruje) rozpozná: „Otče, zhřešil jsem vůči nebi i vůči tobě. Nejsem hoden nazývat se tvým synem.“ Věta smutná. Pro někoho pesimistická. Ale v biblickém vidění světa věta vždycky nadějná. Věta, která je vždycky počátkem něčeho dobrého.

Po takové větě vždycky přichází obrat. Uzdravení. Odpuštění. Nová šance. Uvědomit si svou situaci neúspěšných správců svěřeného majetku, uvědomit si své manko, svá selhání, svou nedostatečnost, které máme při správě Bohem stvořeného a nám darovaného světa, to je dobré vykročení k další cestě.

Není to všechno - je to vykročení, první krok. Správce nezůstává jenom u lamentování nad rozlitým mlékem, nelituje se, nehýčká si své chyby - ale zcela pragmaticky se ptá: Co udělám? Co dál? Pracovat neumím, žebrat se stydím... Sám se nezajistím. Sám si nevystačím. Vděčnost svého pána si nezískám – tak to zkusím alespoň s vděčností u druhých lidí.

A tak způsobem dost neférovým začne narychlo tunelovat spravovaný majetek. Tunelovat tím, že odepisuje dluhy. Zmenšuje je. Odpouští. Jestli snad předtím byl pomluven, že mu pánův majetek utíká mezi prsty – tak teď ho zcela nepokrytě a plánovitě rozhazuje a vyvádí ven z firmy ve velkém. Všechno to, co měl pánu předat, teď rozdává jen aby někomu udělal radost, jen aby získal úsměv, přátele, sympatie – aby snad někdo příště pomohl jemu. Rozpoznání vlastní hranice, vlastní slabosti ve svém důsledku vede k druhým lidem.

A pán ho za to pochválí. Ten přísný Pán, který si vyžádal účty, ho chválí za jeho prozíravost. To, že se v kritické chvíli, kdy má na kahánku, správce dovede smysluplně obrátit do budoucnosti. Neutíká. Nesnaží se nějak omluvit své špatné správcování (jako třeba majitel jedné hřivny, který ji zakopal). Nedělá jakoby se nic nedělo. Myslí na budoucnost a pracuje na tom, aby stála za to. Synové světa jsou prozíraví a vědí, že je potřeba na budoucnost myslet. Zvlášť když je jasné, že ledacos na čem právě stojíme a zakládáme si, se nám hroutí. A jsou velmi vynalézaví v tom, aby si ji zajistili, aby si nadělali dobré kontakty na těch správných místech. Možná nás může provokovat, jakým působem to ti synové světa dělají. Ale daleko víc by nás mělo provokovat, že synové světla, církev, křesťané, bývají v takové prozřetelnosti pozadu. Dobře vědí, že čas se nachyluje a je potřeba proměňovat vztahy tak, aby budoucnost stála za to - ale pracují na tom málo. Zůstávají otočeni k minulosti. Postávají na místě. Opatrují své tradice, své zbožné fráze...

Pán chválí hospodáře, přestože mu vytuneloval firmu. Když ale víme, kdo je hospodář a jaké jsou jeho plány, tak by nás nemuselo tolik šokovat, že je spokojen, když se jeho majetek rozuteče do světa. Když se dluhy odpouštějí, milosrdenství předává, dobré vztahy navazují. Když to, co máme jako šafáři svěřeno, si neskrblíme jenom pro sebe, ale dovedeme se toho zříct pro druhé. Když se rozdává místo hromadí, když se dělá radost tím, co jinak vzbuzuje spíš závist a nenávist. To je prozíravé. Založit budoucnost na odpuštění, na milosrdenství. Ve chvíli, kdy víme, že budeme vydávat účty a moc nám tam ty položky nehrajou – tak nesledovat, jestli ty položky hrajou či nehrajou těm druhým. Ale dluhy seškrtávat. Projevovat velkorysost. Vděčnost.

Svým způsobem je ale nakonec právě tohle nejvíc šokující. Zpravidla přece vůči druhým vystupujeme spíš s nároky. Zaplať do posledního halíře... Jenže království Boží stojí na něčem jiném. Na odpuštění, velkorysosti. Zájmu o druhého.

Boží království se tunelovat má. Je to ten nejlepší způsob, jak nakládat s tím, co je nám od Boha svěřeno. Hezky tunelovat, jen co to jde. Předávat, rozdávat, škrtnutím pera mazat dluhy a zamazávat provinění... Takové tunelování se našemu Pánu líbí a považuje ho za prozřetelné. Vždyť proto nám toho tolik dává a nabízí. Nemusíme se bát, že bychom tím přivedli Boží království na buben. Že bychom ho zdiskreditovali tím, že snad budeme vypadat jako naivkové nebo slaboši, kteří se neumějí o všechno poprat. Teoreticky by nás to nemuselo tolik bolet, vždyť netunelujeme ze svého. Ale dost často zapomínáme na to, že jsme jen šafáři, hosté a příchozí – potom se nám rozdává dost těžko a máme jen ty své nároky a platíme si vymahače dluhů. Nebo se jimi sami stáváme.

Podobenství asi není o majetku světském. Spíš o tom majetku duchovním. O řádech Božího království. Ale ono to nakonec souvisí i se vztahem k majetku normálnímu. Majetek je k používání. Aby se točil a pomáhal, ne aby se shromažďoval a hýčkal.

Podobenství končí zvláštní větou – i nespravedlivým majetkem si můžete udělat přátele. Robin Hood a Jánošík by měli radost. Nespravedlivý majetek... jenže: který majetek je vlastně spravedlivý? O kterém můžeme říct, že jsme si ho poctivě zasloužili? Že ho nemáme na něčí úkor? Že není na úkor levné dětské pracovní síly z Asie? Že se při jeho získávání a užívání nenávratně neničí příroda? Že nás jeho získávání nevedlo k ústupkům z našich zásad. A už to, že vůbec máme všeho tolik, zatímco někde chybí - Je to spravedlivý majetek?

Ježíš není naivní a nežije v nějakém idealizovaném světě. A učí nás v něm také žít. A seč můžeme ho k tomu ideálu posunovat. Třeba právě tím, že i s tím pochybným majetkem budeme umět milosrdně a prozíravě zacházet. „Získávat přátele“ - zkrátka, že ten majetek bude sloužit a to předevšším druhým, nejen nám. A alespoň částečně tak bude sloužit spravedlnosti, milosrdenství. To je prozíravé. To má budoucnost, až všechno ostatní pomine. Amen