Lk 19,11-27 - Hřivny

Když chtěl Ježíš zaujmout pozornost svých posluchačů, nemohl si vybrat lepší téma: peníze. Hospodaření a investování. Na to se lidi skoro vždycky chytěj. Není to poprvé, nedávno jsme si připomněli podobenství o nepoctivém správci, který si získával přátele tím, že tuneloval majetek svého pána. A byl pochválen. Dost velká provokace. Tady se zase mluví o investování, půjčování na úrok - to taky svého času nebylo košer. Ježíš hodně provokoval. - Myslím, že to každý nějak řešíme. Máme nějakou sumu, s kterou hospodaříme a přemýšlíme, jak to udělat, abychom třeba i za pár let nějak vyšli, či si snad dokonce našetřili na spokojený důchod. Tohle děláme často, ne-li denně. Někdo dokonce nedělá nic jiného, než že přemýšlí, jak zhodnotit či bezpečně uložit to, co má. A tak Ježíš začne mluvit zase o těch financích - a lidé pozorně poslouchají, to je přece zajímá. Ale my tušíme, že Ježíš není finanční guru, že mu jde o něco jiného. O Boží království a naši cestu v něm, k němu, za ním. Že stejně často jako myslíme na ty prachy a zabýváme se jimi a někdy tomu i rozumíme, tak stejně často bychom měli myslet i na Boží království, zabývat se jím a trochu mu i rozumět.

Ježíš tedy vypráví podobenství o služebnících, kteří dostali každý trochu peněz a o ty se mají starat. A my sice budeme mluvit o penězích, o hřivnách, ale někde na pozadí zkusme i přemýšlet, jak se to týká našeho života, naší víry.

Znáte-li to podobenství z verze podle evangelisty Matouše, určitě jste si všimli, že tady každý dostal úplně stejně. U Matouše jeden dostal 10 hřiven, druhý 5, třetí jednu. Asi jak byl kdo schopná. Tady mají všichni jednu. Jednu úplně obyčejnou hřivničku. To není jen faktografická informace - to má dost podstatný význam. Všichni dostali stejně, stejné výchozí podmínky - a ty podmínky nejsou nijak závratné. To přece známe - s velkými penězi se téměř vždy dají vydělat další velké peníze - ale investujte do čehokoli, když máte jen podprůměrný plat. A co víc - ten člověk, který tu služebníkům nechává svůj majetek k hospodaření, si odjede pryč a nechá je samotné. Odjede si do vzdálené země, aby získal královskou hodnost. "Ale občané ho nenáviděli a poslali vzápětí poselstvo, aby vyřídilo: Nechceme toho člověka za krále!"

Takže výchozí situace je jasná: Mám něco málo, s čím mám hospodařit. Ten, kdo mi to dal a za jeho autoritu bych se mohl schovat a jeho kontroly obávat, je daleko a kdoví kdy se vrátí. Navíc lidé kolem ho vůbec rádi nemají. Hospodařte v takové situaci.

Něco málo nám tu Ježíš zanechal. Každému z nás. Nějak to souvisí s evangeliem, s radostnou zprávou o tom, že Pán Bůh o nás stojí a chce, abychom díky tomu mohli žít s radostí. S důvěrou. S nadějí. Spolu s druhými. Každý jsme dostali něco, čím můžeme evangeliu pomoc, aby se dostalo dál, aby mezi námi působilo. Jsme různí a obdarování jsou různá - nejde to nějak ohodnotit, kdo má víc a kdo méně. Apoštol Pavel bude jednou říkat, že jsme součást Kristova těla a každý máme od Ducha svatého nějaké obdarování: někdo umí kázat, někdo umí učit, někdo umí pomáhat, někdo organizovat, někdo utěšovat, někdo umí vyprávět vtipy, hrát na varhany či flétnu, opravovat, zpívat... Není něco důležitějšího a něco zase méně - jde o použití - jde o to, aby všechna tahle obdarování sloužila právě tomu evangeliu, společnému růstu. Slovy podobenství - abysme s tím hospodařili, dokud se pán nevrátí. Aby z toho něco bylo.

Asi nás občas napadne, že toho na první pohled zas tolik nemáme a že jsou to úplně třeba jen úplně obyčejné věci. Že jsme také lidé všelijací a vůbec - je nás málo a máme spoustu práce a málo času - no a to naše okolí také k evangeliu až tak přátelské není. S nějakým pánembohem nás neotravujte a co prý všechno církev udělala a máte ty restituce... Navíc - jak to s tou vírou a s tím Bohem je? Dokázat se nedá a ten Ježíš - to byl príma člověk, ale to už je taky hodně dávno, hodně daleko - to už se nevrátí... Nic nového. Ježíš už s tím v podobenství o hřivnách počítá. To je prostě situace, do které jsme postaveni. Přesně jako ti služebníci. A my vidíme, jak se dá se situací naložit. První navzdory těžké situaci s tou jednou hřivnou něco dělá. Nevíme co, to může být různé. Nakupoval pozemky, obchodoval, kdo ví. Každopádně mu hřivna vynese časem slušný zisk - desetinásobek. I ten druhý něco dělá - a zisk měl pětinásobný.

Pak tam je ovšem ten jeden, co se bál... Strach paralyzuje. Člověk najednou neví, jak se rozhodnout, kam jít dál - a tak radši nejde nikam. Tenhle se bojí svého pána, že je náročný - ano jsou i lidé, kteří se Boha bojí. Mají strach, aby neudělali něco špatně, aby se nedostali do nějakého pekla. Aby něco nepokazili. A tak raději nedělají nic. Snad si myslí, že když nic neudělají, nic nepokazí. Tenhle si možná dokonce myslí, jak na to vyzrál. Že to udělal líp, než ti, co se hned nezodpovědně vrhli do nějakého bláznivého investování, co zkoušejí nové věci, snaží se něco s tou svoji hřivničkou udělat. Ještě ji někde prošustrují a co pak řeknou pánovi, říká si možná. - Co když se jim z toho kostela stane nějaký dětský klub, nebo kavárnička či vinárna... Tenhle strašpytel zamotá svou hřivnu do kapesníku a schová do kapsy - aby se snad ani neodřela. Nedá ji z ruky a myslí, že když ji pánovi vrátí přesně takovou, jak byla, že to bude nejlepší. Že když si bude pěkně chránit tradici, aby se moc nezměnila, tak na to vyzraje. Nic nepřidat, nic nezměnit, nic nedělat. - Pán ho ovšem vyvedl z omylu... Kdybys to alespoň dal na úrok do banky, aby s tím mohl vydělávat někdo jiný. Kdybys alespoň nechal ostatní, ať něco dělají a pořád jim neříkal, že takhle to teda nikdy dřív nebylo... Kdybys aspoň podpořil ty, co něco dělat chtějí, když ty sám se zapojit nechceš...

A možná se ten člověk bál, že se ztrapní před tím okolím, co na jeho pána kašle, co v něj nevěří. A možná se bál, že toho má tak málo, že ani nemá smysl s tím podnikat, že to k ničemu nebude a výsledek bude jen žalostný. Možná je ten jeho strach jen výmluva - možná si prostě jen řekl, že návrat jeho pána vůbec není pravděpodobný a že tedy není potřeba se o jeho hřivnu starat. Pro jistotu ji někde schovat, kdyby snad náhodou... Do kolonky zaškrtnout, že teda jsem ten evangelík, kdyby se potom snad jednou někdo ptal. Ale jinak si žít, jako kdyby nic.

Pán přijde. Navzdory tomu, že ho tady někteří nechtějí a někteří už s ním ani nepočítají a někteří se ho snad bojí. A dřív, než si to půjde nějak vysvětlit s těmi, co o něj nestojí, tak jde za těmi, co od něj něco dostali. A těch se ptá, co udělali s jeho hřivnou, s jeho dary.

Hezky odpovídají první dva služebníci: "tvá hřivna vynesla jiných deset", "tvá hřivna vynesla jiných pět" - neříkají "já jsem s ní hospodařil a vydělal jsem". To ta hřivna sama o sobě je tak dobrá, že vynáší. To s čím nás Ježíš posílá do světa, to je něco, co samo o sobě pracuje, je to dobré a je to výnosné - jen tomu dát příležitost, prostor. Jen to neschovat do kapsy, nezakopat v zemi, nezavřít v kostele nebo někde doma v soukromí. Jít s tím mezi lidi, i mezi ty evangeliu ne zrovna nakloněné.

Opakem strachu je víra. Víra, která se snaží hledat nové možnosti, která se nebojí kroku do neznáma. Víra, která nečeká jen to nejhorší. Víra, která ví, že vzdát se hřivny, pustit ji do oběhu, neznamená o ní přijít. Takovou víru potřeboval poslední služebník a takovou potřebujeme i my. Církev, evangelíci. Nejen v Poděbradech. Investovat peníze umíme, nebo alespoň přemýšlet o tom, jak bysme s nimi naložili, kdybychom je měli. Jak je to ale s těmi hřivnami, se kterými nás poslal do světa Ježíš? Jak o těch přemýšlíme a jak s nimi nakládáme? Jsme si vědomi, že jsme něco dostali? Věříme, že to co jsme dostali, stojí za to? Chceme je nějak sdílet s ostatními? Anebo nás paralyzuje strach, že na to nestačíme, že je nás málo? Překvapivě se v tom příběhu ale neobjevuje možnost, že by bylo možné špatným investováním hřivnu zašantročit, prošustrovat. Toho se bát nemusíme, to jediné špatné tu je - nechat ji ležet. Nedělat nic. Víru schovat, zakrýt.

Podobenství končí ještě jedním finančním příslovím: Kdo má, tomu bude dáno, kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má... Ano: Peníze dělají peníze. Ale zdá se mi, že to funguje i jinde - třeba ve sborovém životě, v církvi - kde se něco děje, kde se navazují vztahy, kde se pomáhá, sdílí, zvěstuje evangelium, kde mají lidé zájem, kde se neškudlí na každé koruně a člověk se umí něčeho vzdát - tam to žije, roste, někam směřuje. I když třeba výsledky vždycky nejsou hned viditelné, nebo nejsou nějak závratné. Naopak, ve sborech, kde už to vzdali, nebo kde se snaží vší silou jen udržet staré dobré tradice a nikdo to nesmí dělat nějak jinak - tam je tak zvláštně mrtvo. Čím dál tím víc. Odumírá i to, co tam ještě nedávno bylo živé. Možná tam někdo schovává svoji hřivnu v kapse.

V tom podobenství bylo na začátku deset služebníků. Pak už se mluvilo jen o třech. O těch ostatních nevíme, jak to s nimi bylo, jak s tou hřivnou naložili. Možná, že to Ježíš v tom podobenství nechal otevřené schválně: abychom se za těmi ostatními služebníky mohli nalézt my. Je otevřené, jestli ty dary, které jsme právě my dostali, půjdou do dál světa, nebo zůstanou schované. Jestli budeme spíš těmi, co se bojí, jsou líní, nebo nevěří, že by právě ta jejich hřivna mohla k něčemu být - anebo jestli se přidáme k těm, co se odváží s hřivnou něco udělat. S důvěrou ji pustí do světa - a ona přinese zisk. Amen