Lk 14,15-24 - O hostinách a hostině

Svatební hostina. Mejdan. Párty. Radostná slavnost. Něco, kde stojí za to být. Už žádná práce, povinosti, chystání – stačí přijít a slavit, potkat se se starými známými a poznat nové, s druhými jíst a pít, povídat si. Za dveřmi nechat spory a nepřátelství, teď se slaví.

Boží království jako hostina. To je jeden z Ježíšových obrazů. Pokusů ukázat, jak to Bůh s člověkem myslí, co pro něj chce, co pro něj chystá. A myslím dost dobře vyvedený. A jakoby s tím obrazem souznělo i to, že o Ježíšovi víme, jak se mnoha hostin a podobných mejdanů účastnil a jak přitom lidé zažívali blízkost božího království, třeba Zacheus. A že mu nebylo zatěžko sedět u jednoho stolu s lidmi všelijak pochybnými (až to budilo pohoršení). A také oni mohli zažívat, že i jich se to zvláštní království týká. Možná právě s nimi býval nejradši, snad že dovedli ocenit, co to znamená, když si s nimi někdo sedne za jeden stůl.

A na jedné hostině mu kdosi povídá: „Blaze těm, kdo budou jíst chléb v Božím království“. Někdo to pochopil – ano, na téhle hostině, o které Ježíš mluví, stojí za to být. Mít něco společného s Božím královstvím stojí za to. Není to pruda, není to povinnost – ale je to radost, společenství – zkrátka hostina. A dobře tomu, kdo bude při tom. Protože pak už nebude hlad. Ani hlad po chlebu a vodě jako na mnoha místech světa, ale ani hlad po spravedlnosti, lásce, přátelství, odpuštění – jako zase na jiných místech.

A Ježíš nato vypráví další podobenství – „Nějaký člověk udělal velkou hostinu a pozval mnohé“. Hlad nebude. Chystá se hostina a nebude to obyčejná hostina, ale velehostina; o téhle párty se bude ještě dlouho mluvit – alespoň tak to vypadá na začátku. Velká hostina, hodně pozvaných. Nabídka, která se neodmítá. A je důležité zdůraznit, že jde o nabídku a pozvání. Bůh nikoho nenutí, ale zve.

„Poslal služebníka v čas hostiny, aby řekl pozvaným: Pojďte, už je všechno připraveno!“

Není to jen tak ledasjaké pozvání – tak přijďte, když budete mít čas – ale se vším servisem – nejdříve pozvání a pak, když přijde čas, služebník osobně dojde pro pozvané, aby je přivedl. Možná přivezl kočárem, nebo alespoň taxíkem. Tak moc si těch pozvaných hostitel váží. Jenže přestože se v tom prvním podobenství někteří přetahovali o přední místa – tady najednou všichni odmítají:

Koupil jsem pole – musím ho jít obhlédnout. Pořídil jsem pět párů volů, musím je vyzkoušet! Oženil jsem se a proto nemohu přijít... Je to výmluva, nebo ospravedlnitelná omluva? Ty důvody mohou být považovány za velice důležité. Pole, to je přece starost o obživu, o zajištění; pět párů volů – tam taky jde o práci, bez které to moc nejde no a o rodině přece netřeba diskutovat. - Nejsou to zanedbatelné omluvy. Jenže tihle pozvaní byli pozváni už dávno. A celou dobu se minimálně tvářili jako že přijdou a mohli se na to připravit. Navíc pokud dotyčný neobhlédl pole ještě předtím, než ho koupil, tak už to do zítřka taky počká. Připojit se k pěti párům volů či vyzkoušet nový trakto se také dá až v pondělí – no a manželku mohl vzít na hostinu sebou...

Nejsou to ledajaké omluvy či výmluvy, ale takové, které soudný člověk přece musí pochopit - podle starého zákona dokonce přesně tyhle tři věci omlouvaly muže z vojenské služby – roční odklad dostal ten, kdo se právě oženil, koupil vinici, postavil dům... Ano, jsou to dobré výmluvy, ale představte si, že někoho pozvete na večeři a on se vám omlouvá jakobyste ho zval na vojenské cvičení. Omlouvá se vám slušně, že se na to vlastně nedá nic říct – mám rodinu; musím si odpočinout; musím zařídit spoustu věcí, musím ještě něco udělat... Ano - nedá se na to říct nic, jenom víte, že v pořadí důležitosti jste až někde za párem volů.

Bůh nás zve k něčemu skvělému, radostnému, co dává naplnění, smysl – a my míváme spoustu omluv - jako bychom se chtěli vyhnout něčemu strašně otravnému. Vlastně je nakonec jedno, jestli je to omluva nebo výmluva. Místo abychom byli rádi, že jsme pozváni k něčemu skvělému, zůstáváme si vězet ve svých závislostech, stereotypech, hledáme to podstatné jinde, než se dá najít. Bojíme se, že bychom něco ztratili, kdybychom boží pozvání přijali – a přitom je to úplně naopak... Ztrácíme, když nepřijmeme, i kdybychom všeho ostatního měli nakrásně dost. Ať už je to cokoli.

Chystala se velká hostina, místo toho z toho bude velký trapas. Ne že by hostina byla špatně přichystaná, ale pozvaní se na ni vykašlali... Bůh někoho pozval, je tady dost takových co se tváří, jako že pozvání přijali, ale když přijde na lámání chleba, tak nikde nidko.

A hostitel se rozhněvá. Ještě předtím mu to ale bylo asi dost líto. Bohu je líto, že na něj kašleme. A taky se rozhněvá, naštve... Jenže co je důsledkem toho, že se naštve? -

„vyjdi rychle do ulic a uliček města a chudé, zmrzačené, slepé a chromé přiveď sem!“Když se Bůh naštve, tak je výsledkem ještě větší pozvání. Když se nedali pozvat jedni, otevře se sál pro jiné. Teď už není zvána elita, ale lidé z ulice. Tuhle sortu lidí ovšem už známe z minulého podobenství, co jsme četli v prvním čtení. Jsou to ti, co je většinou nikdo nezve, nic se od nich nečeká – spíš jen problémy a starosti. Takoví se na hostiny nezvou, tím se hostitel tak maximálně ztrapní. Ale Ježíš radil takové zvát – a zve i hostitel z jeho podobenství – sám Bůh zve do svého království právě tyhle: Chudé, co nemají co nabídnout a ten zájezd do Božího království opravdu nemají čím zaplatit, ani si ho jak zasloužit. Zmrzačené – kteří si třeba zpackali život (nebo ho packají druhým). Kteří mají všelijak pochroumanou a zmrzačenou minulost, anebo budoucnost, anebo reputaci. Chromé – kteří by sami do Božího království nedošli. A slepé, kteří by sami na hostinu netrefili, a tak k tomu přišli jak slepí k houslím.

Jenže, když tihle přijdou, tak je ještě dost místa. Bude to opravdu maxihostina – a tak je služebník dokonce poslán ven z města, za ploty: „Vyjdi na cesty a za ploty a přinuť vejít, aby se zaplnil můj dům“.

Tohle pozvání nakonec bude nejen pro místní, ale i pro přespolní, pro lidi za hranicemi, tam kde se prostě normálně nezve, kam se snad ani nechodí. Dokud se sál nezaplní.

Přinuť vjíti – to slovo z podobenství kdysi využila inkvizice jako zdůvodnění toho, že k víře je prostě potřeba donutit za každou cenu – jenže v tom podobenství jde spíš o intenzitu pozvání – asi jako když nějakou návštěvu přesvědčujete, aby si ještě přidala vašeho jídla nebo pití, zvlášť když ten člověk myslí, že už toho měl dost, že už by to nebylo vhodné, aby si ještě přidával. Nebo že si to dobré prostě nezaslouží. Tak ho přece pořádně pobízíte, dokud si nevezme.

Těm, kdo jsou úplně mimo je potřeba s větší intenzitou vyřídit Boží pozvání. Ne jako nucení, ale jako ujištění, že i jich se ta hostina týká, že i pro ně je připravena – i když si třeba myslí že ne. Není potřeba žádná kvalifikace, žádné dobré skutky, žádné předpoklady – stačí přijmout pozvání. Hostitel Hospodin chce, aby u jeho stolů v Božím království bylo plno. (A není to žádná pruda ani vojenské cvičení, al hostina...)

A na závěr můžeme přemýšlet nad tím, kam bychom se v tom podobenství zařadili my – jestli patříme mezi ty prvně pozvané – co ale nakonec hledají různé omluvy – výmluvy, a tak to Boží pozvání nakonec odmítnou, prošvihnout, z různých důvodů se připraví o hostinu a tím i o to nejlepší, co je mohlo potkat. Nebo jestli jsme ti sezvaní z těch ulic a zpozaplotů – pak si ovšem musíme s pokorou připustit, že jsme tu vůbec nemuseli být, že jsme lidé všelijak chudí, zmrzačení, slepí a chromí, že jakožto církev jsme svému hostileli spíš na ostudu, než na reprezentaci – ale o to víc budeme mít snad blízko k těm, co na tom nejsou o nic líp než my, co je na hostiny nikdo jiný nezve – a o to víc budeme vděční, že za námi přichází ten Hostitelův služebník Ježíš z Nazaréta a zve nás na boží hostinu.

A tak pojďte, neboť už je všechno připraveno... Amen