Kolikrát odpustit?

Setkáváme se tady s jakousi biblickou matematikou. Matematika je věda o tom, jak mít všechno přehledné, dobře spočítané. S čísly se sice dá všelijak kouzlit – ale podle pravidel. Podle spolehlivých a věčně platných vzorců. Kdo neumí dobře počítat, tomu hrozí že ho ošidí, vezmou na hůl a může přijít i na buben. Proto také třeba účetní musí být dobrý počtář, aby si spočítal, jestli mu položky „má dáti“ a „dal“ odpovídají. A jestli nemá někde nějaké pohledávky. Apoštol Petr by taky rád nějaký vzoreček. Jak vycházet se svým bližním? Kolik šancí mám dát tomu, kdo se proti mně provinil? Kde je hranice mé trpělivosti s druhým člověkem? Snad 7krát Pane? Zajímavá matematika. 7krát - To je docela dost. Dá se to dobře zapamatovat, je to přehledné, dá se to spočítat na prstech obou ruk. Je to dokonce víc než sem tam navrhují někteří rádoby zásadoví političtí představitelé. Třikrát a dost. Petr - jakožto Ježíšův následovník – nabízí víc: „Sedmkrát a dost“. Kdyby s tím někdy šel do voleb, tak by se na bilbordech možná usmíval pod sloganem: „Sedm šancí pro bližního“. S pocitem uspokojení, že nenabízí málo. Jenže Ježíš mu to trochu ponásobí: Sedmdesátkrátsedmkrát. Petr možná chtěl mít jednoduchý vzoreček, pravidlo, jak si nastavit vztahy k bližním – aby ukázal dobrou vůli, ale zároveň nebyl ve ztrátě. Něco, jak si to jednoduše spočítat – jenže tohle počítat moc nedá. To snad aby si člověk začal vést nějaké seznamy, kde si bude odškrtávat: Odpuštěno jednou dvakrát. Dneska máš sedmdesátousedmou šanci a pak s tebou končím. Je jasné, že to asi moc nejde. A tak nezbývá než vždycky začít znovu a znovu. Ježíš ruší Petrovu (a naši) představu přehlednosti a vypočítavosti. Jakoby říkal: toho důležitého se stejně nedopočítáš, tak ani nepočítej. Vztah k bližnímu nejde jednoduše ukončit ani po několika nezdařených pokusech. Tady nejde účtovat. Ta čísla, která se tu objevují ale nejsou jen tak náhodně položená. Spíše si tu máme vzpomenout právě na ten příběh ze začátku bible, jehož část jsme četli. Příběh Kaina a Ábela. Kain byl také takový matematik: nejdříve si řekl, že pro dva tady prostě není místo a tak se toho druhého zbavil. Jenže pak si podle té samé logiky spočítal, že bude-li si každý počínat jako on, tak tu za chvíli nebude místo ani pro něj. „Můj zločin je větší, než je možno odčinit… Každý, kdo mě najde, bude mě moci zabít.“ Kain počítá s lidskou pomstou, s tou nelidskou možností, která skrze nás vstupuje do dobrého Božího stvoření. Jenže Bůh se proti tomu staví, Kainovy počty jsou zcestné: proti lidské snaze pomstit Kainovu vraždu je tu postaveno sedminásobné Boží NE pomstě. Sedmkrát by Bůh pomstil Kaina, kdyby někdo chtěl vzít tu definitivní – poslední spravedlnost do svých rukou. Sedmkrát NE šíření a násobení zla. I Kain – ten bratrovrah – má šanci, je pod Boží ochranou. Jenže pak se tu objevuje jakýsi Kainův potomek Lámech, který si tu Boží mstu jako hráz proti násilí, vyloží po svém. Vezme pomstu do svých rukou a znásobí ji. Jestli Kain sedmkrát, tak já 77krát. Už to není život za život, ale život za zranění, život za urážku, vyvraždit celou rodinu za jednoho člověka, celý národ za pár (podle nás) nezvedených jedinců. Tohle přeci známe. To nejsou žádné pradávné historky. Kain, Lámech - to totiž nejsou historické postavy. To jsme my. To jsou naše možnosti a naše pády. A právě proti tomu Ježíš staví těch několik svých sedmiček. Jestliže člověk zavádí do Stvoření bezmeznou pomstu, nekonečný kruh odplaty, tak Bůh to skrze své věrné chce neutralizovat bezmezným odpuštěním. Proti Lámechově sedmdesátce stojí Ježíšova sedmdesátka. Lámechem život končí, ale v Ježíšovi a jeho odpouštění je naděje na pokračování. Ale abychom to nechápali špatně, musí Ježíš ještě přidat podobenství. Petr chtěl slyšet konkrétní poučku, jak se má chovat. Jenže pro Ježíše jsou podstatné také motivy, východiska lidského jednání. Proč bys vlastně vůbec měl odpouštět? (navíc odpouštět tak bezpodmínečně a bezmezně?) Protože tak někdo přikazuje? Protože je to takový starokřesťanský zvyk? Abys byl dobrý, lepší, nejlepší? Nikoli. Protože s královským nebeským je to tak jako když se jeden král rozhodl vyžádat účty. A přivedli mu hnedka jednoho, který dlužil mnoho tisíc hřiven. Prý suma mnohonásobně převyšující rozpočet slušné říše. Snad si ho můžeme představit jako nějakého tuneláře nebo spekulanta s pohádkovými částkami. Cifry pro nás nepředstavitelné, úplně z jiného světa. Nemůže vrátit, a tak prosí o strpení – a je mu odpuštěno. Podobenství používá kulisy ze života – zrovna tohle docela dobře známe: člověk který prošustruje miliardy zůstane nepotrestán. Koneckonců jaký by také mělo pro krále smysl poslat ho do vězení, tak velká částka je stejně neodpracovatelná. Jenže právě to je tvoje situace, Petře. Ty sám máš máslo na hlavě a potřebuješ odpustit. Nepříjemná role tuneláře, který najednou nemá na zaplacení, je tvoje. Dlužíš Bohu celý svůj život – kdo ví, kde a jak si ho prošustroval a vytuneloval. Přesto je ti odpuštěno (co by si s tebou Bůh počal v kriminále), můžeš začít znovu. A tak nepřemýšlej o tom, kolikrát máš odpustit tomu druhému. Nikdy to nebude tolik, kolik ty sám potřebuješ odpustit. Jakákoli dlužná částka je proti tomu nepodstatná I kdyby to bylo sto denárů jako u toho druhého služebníka z podobenství. To zase prý není úplně pakatel, jak se říká. Ale také už to není částka z říše snů. Jsou to zhruba roční úspory průměrné rodiny – obnos, nad kterým člověk už nemávne rukou. Který nám stojí za vymáhání. (Na rozdíl od těch miliard u kterých nám je jasné, že jsou už ztracené). A tak se ho ten právě omilostněný služebník snaží vymoci zpátky. My na to můžeme hledět nechápavě a s lítostí jako ti další spoluslužebníci. Jak to – copak byl tak zlý? Vždyť přece musel z královy kanceláře vyjít úplně proměněný, se srdcem otevřeným! A on přitom možná ještě hned na chodbě pošle někoho do kriminálu. Před chvílí s pláčem na kolenou a najednou zase z tvrdým pohledem zpátky na koni. Trochu velká změna. Možná právě k tomu nás chce dovést to podobenství. Dva světy – svět pro nás nepředstavitelných dlužných částek. Částek tak obrovských, že se nedají splatit a my musíme spoléhat na jejich smazání (a rádi to děláme). A pak náš svět – s částkami běžnými, se kterými si dovedeme poradit, které umíme selským rozumem spočítat. A které svádějí k tomu, aby se o ně člověk popral. Kontrast dvou světů zdánlivě nesouvisejících, jakoby s jinými pravidly. Teď jde ale právě o to, jestli nám dojde, že ty dva světy patří k sobě. Že v jednom nemůžeme čekat odpuštění, ale v tom druhém mít na odpouštění jiná měřítka. Že nemůžeme v kostele přijímat odpuštění vin a přitom si o den později lebedit ve své uražené ješitnosti – vždyť tady můžeme jasně označit viníka a chtít po něm nápravu. Tomu služebníkovi nedošlo, že ty světy patří k sobě a že to královské odpuštění má zopakovat ve svém malém, ale konkrétním světě. A tak skončil tam, kam poslal toho druhého. Odpuštění je jen pro ty, kdo dovedou odpustit. To je vlastně jediná podmínka toho nespočitatelného a bezmezného Božího odpuštění. Ale to velké odpuštění přicházející z jiného světa je také zdrojem a umožněním všeho odpouštění. Proto ne sedmkrát, ale pokaždé znovu a znovu. Nejde samozřejmě o peníze (i když o ně možná také). Dluh je něco, co stojí jako překážka ve vtahu mezi dlužníkem a věřitelem. Do toho už si můžeme dosadit naše drobné či větší, (často spíš nafouklé) provinění, křivdy, překážky, nepromyšlená slova, unáhlené činy a všelijaká ublížení – která už ovšem mnohdy nejdou napravit. A jsme tam, kam nás vede podobenství. Dlužník se z toho sám nevyhrabe (ať už je to částka korunová nebo miliardová). Impuls k obnovení vztahu musí vyjít od věřitele. Jediná šance je, že ten sečte, podtrhne a pak škrtne. Věřitel největší už škrtnul. Co my uděláme se svými účty a účtečky? Budeme si dál vést svoje soukromé seznamy dlužníku a odškrtávat povinné odpuštění? Petr se ptá a Petr dostává odpověď. Je to především výzva pro něj. Ne nárok, který by mohl vznášet na ostatní. Jako obvykle se musí někdo přemoci a začít u sebe. Prolomit tu lámechovskou sedmdesátku. Zahodit všechno sčítání, násobení a kádrování. Stejně bychom se kloudného výsledku nedopočítali. Kdo jiný to může udělat, než ten, kdo už se nemusí trápit se svými vlastními prohrami a pády, kdo nemusí věčně zakopávat o staré překážky, děsit se vlastního života, koho už žádné mindráky ani jiné závaží nemusí stahovat ke dnu? Kdo jiný, než ten, kdo prožil tu velkou Boží amnestii, a tak kráčí světem svobodně. Amen