Ježíšův rodokmen - Mt 1,1-17

Bratři a sestry, milí přátelé v Kristu,

Myslím, že jste text dnešního kázání přestali poslouchat a vnímat hned po několika slovech. Není divu. Objevuje se tam čtyřicetsedm jmen. Kdo by se v tom uměl orientovat? Koho a proč by tohle mohlo zajímat? Snad nějakého historika, či badatele. Ale my bychom raději něco záživnějšího – třeba tu o andělích nad Betlémem nebo o mudrcích putujících za hvězdou. To je jiné čtení! To má děj, zápletku!

Ale přesto - zkusme objevovat i v tomto zdánlivě monotónním sledu jmen radostnou vánoční zvěst.

Listina rodu Ježíše Krista. Rodokmen. I dnes je v módě vytvářet rodokmeny, pátrat po archivech a hledat předky. Člověk chce vědět kam patří. Znát svůj původ. Jak žili moji předkové, co byli zač? Dává to člověku vědomí sounáležitosti, zakořeněnosti, možná se dovede i lépe orientovat ve svém vlastním životě. Uvědomuji si, že můj život se odehrává v širokých souvislostech – které mě předcházejí a ovlivňují a které nakonec i po mně budou následovat a ovlivňovat další. Dobře víme jak to vypadá, když člověk tuhle souvislost a zakořeněnost ztratí. Je dobré k někomu patřit.

Kam tedy patří Ježíš? Listina rodu JK, syna Davidova, syna Abrahamova. Tohle je Ježíšova rodina. V prvé řadě: Abraham. David. Dva hlavní milníky hned v záhlaví Matoušova evangelia. Praotec víry. Největší Izraelský král. Stručně řečeno: Ježíš byl Žid a to žid z dobrého rodu. Z toho nejlepšího. Žádné objevné zjištění, přesto je to skutečnost mnohokrát v dějinách popíraná, zamlčovaná. Být židem, to mělo vždycky v sobě něco divného. Někdy bylo lepší žádného žida v rodokmenu nemít. Navíc – neměl by ale Ježíš být něco zvláštního? Něco, co přesahuje naše lidské rozlišování původu? Ježíš by měl být univerzální, neutrální, nestranný. Pokud možno nadpozemská a bezpohlavní bytost. Jenže on je Židem. Náleží k tomu zvláštnímu národu, o kterém věříme, že si ho Bůh vyvolil, aby skrze něj a na něm mohli lidé poznávat Boha. V příbězích, které Izraelci prožívají, smíme zahlédnou boží působení. V konkrétních příbězích, konkrétních lidí. Bůh nám o sobě nedává vědět skrze nějaká obecná vidění a zjevení, skrze nějaké nadpozemské hrdiny, ani skrze anděly, ale právě skrze konkrétní lidi, skrze konkrétní příběhy jednoho jedinečnéhoo národa. Proto se je nakonec už od nedělní školy učíme skoro zpaměti. Ježíš se z těchto Božích záměrů nevymyká. Patří k tomu hledajícímu Izraelskému lidu, patří do jeho nadějí, očekávání, trápení. Vyrůstá z něho. To máme vědět, chceme-li ho pochopit. I on bude tím, skrze koho má přijít ke slovu sám Hospodin. Konkrétní člověk, žid – Ježíš z Nazaretu.

Patří k dobrým tradicím na které jsme hrdí, že naše rodina bydlí na svém místě už pokud možno od nepaměti. Rodná chalupa, rodná hrouda. Rodokmen JK začíná Abrahamem – poutníkem. Hledačem zaslíbené země – hledačem rodné hroudy. O dalších jménech – Izák, Jákob, Juda – také víme, že si rodné hroudy moc neužili, že byli spíše stále na cestách, za něčím šli. Pak pokolení těch, kteří žili v Egyptě a chodili pouští. Král David, který velkou část svého života utíkal před Saulem. Nakonec se v našem rodokmenu dočteme o Babylonském zajetí (dokonce dvakrát) – o čase velkého vykořenění Izraelského lidu. Izrael byl najednou bez rodné hroudy, bez zaslíbené země – a přece v tu chvíli jako by si pořádně začal uvědomovat, jaké je jeho místo mezi všemi ostatními národy země. Kam patří a ke komu patří. Takže už tady vidíme, že s tou rodnou hroudou to je v Božím lidu trochu jinak. Že místo kam patřím, „kde je domov můj“, není určeno geograficky, nesouvisí v první řadě s tím, kde jsem se narodil, ale předně je to věc vztahu. Ne Kde ale Kdo je domov můj? S kým jsem doma? Žalmista vyznává: Panovníku, u tebe jsme měli domov v každém pokolení. Lid, který toto vyznává, je všude doma. V zaslíbené zemi, v Egyptě, v Babyloně. O Ježíšovi se hned záhy dočteme, že „neměli pro ně místo pod střechou“, „do svého vlastního přišel, ale jeho vlastní ho nepřijali“, on sám o sobě bude říkat „lišky doupata mají, ale syn člověka nemá, kam by hlavu složil“. Epištola Žd mluví o domově v nebesích, který hledáme a po kterém toužíme. Tam je náš domov. Ježíš je už v tomto rodokmenu zařazen mezi ty, kdo svůj domov hledají a po nějakém lepším touží. Právě takovým bude pomáhat a ukazovat a vést k domovu. K Božímu království.

Rodokmeny (nejen u psů) mají zaručovat čistotu rasy. Že dotyčný plemenný hřebeček nemá v sobě namíchanou nějakou nepatřičnou krev. Ježíš by takovým podmínkám nevyhověl. Těch černých kaněk v jeho rodokmenu je dost. Oproti tehdejším zvyklostem v psaní a udávání původu tu máme dokonce zmínku o pěti ženách - ale o jakých ženách! Aramejka Támar, která se vydávala za nevěstku, aby od svého tchána získala potomka. Rachab – pohanská nevěstka (opět!), která v Jerichu ukryla Izraelské zvědy, Rút – Moábka – tedy pohanka toho nejhrubšího zrna podle tehdejšího nahlížení, čtvrtá žena je jmenována dokonce pouze opisem – totiž ta žena Urijášova, co s ní měl David Šalomouna. Ten příběh všichni přeci dobře znají. Nakonec Maria (ta jediná je tu bez šrámu, i když – kdo ví, jak to s ní bylo). O vytrvalé a věrné pramáti Sáře ani zmínka, o chytré Rebece a krásné Ráchel také nic. Když už tam chtěl feminista jeden Matouš dát nějaké ženy, tak měl sáhnout po květinách, ne po takovýchhle... mohli by říct zlí jazykové. Jakoby chtěl Matouš ale schválně vypíchnout právě ty cizinky a některé ještě k tomu s pochybnou pověstí – cizinky, které ovšem (navzdory svému původu) stály o spravedlnost jako Támar, nebo toužili po tom patřit k Božímu lidu jako Rút či Rachab. Byli ochotné pro to udělat cokoli. Ale třeba ta nepřímo jmenovaná Batšeba krom své přitažlivosti a povolnosti neměla nic. A přece tam je. Přece i ona patří do dějin Božího působení. Do dějin spásy, které se završují příchodem Ježíše Krista. Nejsou to dějiny andělů, dějiny čisté a vznešené krve, ale dějiny úplně lidské. Dějiny plné selhávání a pádů. Dějiny touhy a zápasů. Dějiny pro všechny národy. Dějiny pro každého.

Právě ten David jehož jméno čteme hned třikrát. Uprostřed dokonce se vznešeným přídavkem „David totiž král“ – a hned v následujícím verši možná i s výsměchem: „David zplodil Šalamouna – totiž z té ženy Urijášovy“. Královského kronikáře by ani nenapadlo zmiňovat královo pochybení. Král nechybuje. Pro Mt je to zásadní věc. Nepodává idealizované líčení bezchybných lidí. Ani ten největší a nejpříkladnější na tom nakonec není o nic lépe než ostatní. Není to líčení andělů. Popisuje se tu situace lidského hříchu, do které Ježíš vstupuje.

Po babylonském zajetí v těch rodokmenech už nečteme žádná zvučná jména. Spíš jen jména obyčejných lidí s obyčejnými problémy a obyčejnými životy. „Eliud, Eleazar, Mattan, Jákob, Josef“. Možná dost neznámí lidé, snad průměrní – přesto zde mají místo a patří do toho „rodu královského“. Člověk nemusí být nutně král nebo hvězda, přece i jeho se dotýkají ty největší věci, které se odehrávají mezi nebem a zemí. Patří do Božích plánů.

Dalo by se tu ještě dlouho mluvit o jménech z toho rodokmenu – co jméno to příběh nebo i kniha příběhů. Dějiny lidských pádů i vzmachů. Ale i dějiny naprosto obyčejné, dějiny bez velkých událostí a slavných hrdinů. V každém případě ale dějiny, do kterých vstupuje Bůh. Někdy nepoznán. Někdy dokonce odmítán. Bez velkých činů a znamení. Ale vstupuje.

Do těchto dějin – do tohoto rodokmenu nakonec vstupuje i Ježíš, řečený Kristus. Jedno překvapení Matouš nechává na závěr. Právě že Ježíš do těch dějin vstupuje. On není zplozen jako ostatní. Ten zplodil toho a ten zas toho. V Ježíšově případě čteme, že „Jákob měl Josefa, muže Marie, z níž byl zrozen Ježíš, řečený Kristus“ Přísně a geneticky vzato – Ježíš do toho rodokmenu nakonec nepatří. Ono tady totiž nejde o genetiku, o krev. Jde o solidaritu. O solidaritu, kterou má Bůh s člověkem. Jak jsme četli v epištole židům – protože sourozence spojuje krev a tělo – stal se jedním z nich. Celý ten rodokmen ve zkratce popisuje lidskou situaci – hledání, nalézání, upadání, utrpení. To co k nám patří – a na konci toho všeho Ježíš, který to bere na sebe. Vstupuje do toho. Ten, který hříchu neučinil, se řadí do jedné řady se svými bratry a sestrami. Řadí se vedle nás, do našich rodokmenů.

Že tu nejde o nějakou lidskou akci, ale Boží záměr, vyjadřuje na závěr Matouš ještě jednou: Suma sumárum - Od Abrahama k Davidovi 14, od Davida do Babylonského zajetí 14, od zajetí do Ježíše 14 – to vás snad, milí čtenáři, musí uhodit, to není samo sebou. To přece není náhoda. Vždyť je to tak krásně souměrné. Zde jde o víc než o jména. Zde se v tom lidském plození a zmatkování přece jen odehrával ničím nezrušitelný Boží plán. Dlouho se to připravovalo a přes všechny překážky nakonec v Kristu naplnilo.

Bratři a sestry - to je vlastní vánoční zvěst, kterou zvěstuje i tenhle rodokmen. Bůh v Ježíši Kristu vstupuje – sestupuje - do tohoto světa, mezi svůj lid. Stává se jedním z nás. Přijímá za svůj celý ten rodokmen (často pochybných) jmen a příběhů. Kristus chce vstoupit do událostí nás lidí – do konkrétních událostí konkrétních lidí a konkrétních příběhů – stejně tak jako vstoupil do rodokmenu do posloupnosti těch 45 konkrétních lidí, které jsme četli. Jsou to lidé – né andělé. Stejně jako ani my nejsme andělé, ale lidé všelijací. I do naší konkrétnosti, do naší všednosti, se Kristus nestydí vstupovat a svou přítomností, svým slovem, ji proměňovat. Kéž si toho všimneme a je nám to posilou. Amen