Hliněné nádoby - 2Kor 4,6-11

Apoštol Pavel to neměl jednoduché. Založil v Korintě sbor – ale ten se mu příliš neodvděčil. V Korintě se po čase začali dívat na Pavla pěkně svrchu. Nezdál se jim moc nóbl, ani duchovně nějak zvlášť na výši – mluvil stále o nějakém Kristově kříži a oni raději poslouchali spíš to o jeho vítězství a slávě vzkříšení. Anebo přemýšleli o různých vznešených duchovních cestách - to bylo tehdy v módě stejně jako dneska. Pavel už je omrzel. On taky nebyl nikdy zvlášť výřečný – noví učitelé, kteří přišli po něm – ti uměli pěkně mluvit, radost poslouchat i pohledět. Kulhavý Pavel byl stále jednou či oběma nohama v kriminále – a to mu také v Korintě nesloužilo ke cti – vždyť to na křesťany v tehdejším kulturním centru vrhalo divný stín (a koho zajímalo, že vězněn byl nespravedlivě).

Kdyby šlo jen o Pavla, tak by to asi nebylo až tak zlé. Jenže apoštol poznal, že v Korintě právěže vůbec nejde jen o něj. Tam jde taky o všechny ostatní křesťany, kteří byli v nebezpečí, že zamění Kristovo evangelium za nějakou lákavě zabalenou náboženskou náhražku. Pavel rozpoznal, že tu přichází zkrátka vlastní základ evangelia o Ježíši Kristu. Proto přichází s tím malým vysvětlením z oboru keramiky – a mluví o hliněných nádobách, co v sobě ale nesou poklad.

To aby se náhodou Korintští nespletli. Aby si snad nemysleli, že oni jsou nějakým vzácným míšeňským porcelánem, nebo reprezentativním českým broušeným sklem - či snad dokonce nóbl nádobím ze zlata či stříbra. Jestli ano, tak to asi nakoupili evangelium v jiném obchodě a asi to nebylo evangelium. To, co nabízí Pavel a co obdržel od Ježíše Krista, neříká nic o tom, že by se člověk – křesťan najednou stal nějakým supermanem, a to ani duchovním – nějakým náboženským krasavcem, sympatickým řečníkem a úspěšným člověkem. Vůbec ne – stále není ničím víc, než obyčejnou hliněnou nádobou (vždyť každý člověk je koneckonců jen prach a v prach se zase navrátí). Je hliněnou nádobou se vším, co k tomu patří.

A to je jednak (v tehdejší době) její obyčejnost. Hliněná nádoba byla určena ke každodennímu používání – ne k tomu, aby se vystavila do vitríny a čekala na obdiv návštěvníků, nebo aby se z ní pilo pouze nedělní kafíčko v salonku pro hosty. Víra v Krista není něco, čím byste se, milí Korintští, mohli zablýsknout ve vyšší společnosti, či kdekoli jinde; něco, co byste dávali k dobrému při odpoledních dýcháncích a o čem byste učeně rozmlouvali s intelektuály. Víra je tu pro každodenní život, aby vás vedla a pomáhala ve všech chvílích, kdy o něco jde a kdy se rozhodujete, čemu dáte přednost. To že se vírou necháte vést, neznamená, že se najednou stanete něčím lepším a váženějším - ale k něčemu lepšímu snad dojdete, když se jí dáte vést.

Hliněná nádoba nijak neláká a nepřitahuje svým zjevem – někdy možná odpuzuje, protože jak se používá, tak je časem trochu omlácená. Jenže jde o to, co se v ní navaří, co je uvnitř. Jestli se to dá jíst (a jestli toho je dost pro ty, co jíst potřebují). Když se někdo ofrňuje nad tím jíst z obyčejného hliněného hrnku, tak má smůlu – třeba přijde o pochoutku. Evangelium se totiž, milí korintští, servíruje pouze v obyčejném nádobí. A tak si dejte pozor, aby vaše víra nezůstala jen na povrchu. Abyste za obyčejným obalem nepřehlédli něco důležitého.

A nakonec – a především - taková hliněná nádoba je dost křehká věc. (Ono se i ucho občas utrhne). Kvalita zpracování někdy za moc nestojí. Vy si milí Korinští myslíte, že jste lepší, že se vás to netýká. Myslíte si, že už jste za vodou, že když už jednou věříte, tak máte všechno v suchu, že už jste oběma nohama v nebi – chyba lávky. Kdyby to bylo tak jednoduché, to by byla krása – jenže ono to tak nefunguje. Jednou jste dole, jednou nahoře – on je ten hřích přeci jenom prevít – sice vám byl jednou provždy odpuštěn, ale zkouší to znovu a znovu. Stále na vás bude dorážet a čas od času vás stáhne zase dolů. Spoustu toho nezvládnete a další spoustu věcí ještě pokazíte. Tak na to buďte připraveni, abyste se pak nedivili. Jste přeci jenom hliněné nádoby, všelijak poškrábané, všelijak náchylné k rozbití; žádnou krásnou a zářivou glazurou se nemůžete chlubit. I když se vám možná ve vaší pýše zdá, že jste rovnou ze zlata a nic vás rozbít nemůže.

Ale za to, že jste jen hliněné nádoby, se tolik stydět nemusíte. Vtip je totiž v tom, milí Korintští, že ono vůbec nejde o vás (a ani o mně a mojí dokonalost či nedokonalost). Jde o to, co v sobě nesete. Co vám bylo svěřeno. To má vyniknout, zazářit jako poklad nebo zavonět jako výborná polévka (třeba ta co se vaří v zimě pro bezdomovce). Jestli přitom trochu kulháme nebo koktáme, to nevadí. Ono totiž právě tehdy o to víc vynikne to, co je skutečně důležité. A to je ta nesmírná Boží moc, kterou jsme v Ježíši Kristu směli objevit a která nás přes všechna zklamání, neúspěchy a životní propadáky stále znovu pozvedá a nese dál.

A tak přestože jsme jen jako ty hliněné nádoby a ocitáme se v ledasjakých tísních a někdy se toho na nás valí hodně a člověk má pocit, že to už je konec - on to konec není. A někdy si už nevíme rady a všude samá slepá ulička, ale pak se ukáže řešení. Možná nás mají druzí za blázny či náboženské fanatiky - ale my se tím nenecháme znechutit. Život i nám dává rány, ale nemůže nás porazit. I my umíráme – a přece přitom nemusíme ztrácet naději. - A ono to všechno není protože jsme tak silní, skvělí a dokonalí - ale přestože takoví nejsme. To ten poklad, který nám byl svěřen v nás působí. Z něj bereme to, co nás obohacuje.

To všechno díky Kristu, jehož znamení na sobě neseme. Se vším všudy. On byl totiž Kristus taky jenom jako ta obyčejná hliněná nádoba. Nezdálo se na první pohled, že by toho na něm bylo nějak moc vzhledného či důstojného, moc lidí k němu nevzhlíželo, i jeho nejvěrnější se ho zřekli a zakryli si před ním svoji tvář. Muž bolestí a zkroušený nemocemi, trápený a nakonec pokořený. Jenže právě jeho Bůh vyvolil – zbavil ho jeho trápení, třetího dne mu dal spatřit světlo.

A my to světlo spatřujeme s ním a v něm. To je ten poklad, který nám byl dán a ke kterému máme odkazovat. Nezakrývat ho tím, že bychom ze sebe dělali nějaké zvlášť cenné – starožitné nebo naopak módní nádoby. Ani se nesnažit ten poklad nějak přizlatit a zkrášlit, aby náhodou někoho Kristovo utrpení, aby Kristova slabost nikoho nepohoršovala. Právě v té slabosti se ukazuje jeho síla. I v té naší slabosti.

Poklad se sám ukáže. Projeví se ve vašich životech. Ukáže se všem, kdo se podiví nad tím, jak je vaše slabost a obyčejnost doprovázena radostí, nadějí a důvěrou. Jak nejste přemoženi vlastní hliněností a nedostatečností. Ani se jí nesnažíte zamaskovat nějakým pozlátkem či přetvářkou. Pak budou moci zahlédnout nejen to, co je na povrchu, ale i to co je uvnitř a co vás žene dál. Světlo Boží slávy ve tváři Kristově. Amen