Dveře - J 10,1-10

Já jsem dveře pro ovce, říká o sobě Ježíš. V Janovu evangeliu slyšíme podobných přirovnání hned několik - Já jsem dobrý pastýř (o pár veršů dále). Já jsem cesta, pravda i život. Já jsem světlo světa. Chléb života.

Já jsem dveře pro ovce - alespoň mě se to zdá na první poslech trochu obyčejné, přízemní. Cesta pravda život, světlo - ale dveře? Co to znamená? Jaké dveře? Kam vedou?

Ježíš je dveře. - Trochu obyčejné - jenže co by byl dům bez dveří? Jenom čtyři zdi. Možná okno. Dům ze kterého se nedá vyjít ven na sluníčko, ani vejít do něj - schovat se před zimou. Dům bez dveří - to je vlastně vězení. Dveře dávají svobodu, volnost. Dveřmi se dá procházet. Odcházet a vracet se. Dveře se dají otevřít a udělat pořádný průvan. Co by byl dům bez dveří?

A co by byl třeba život, ve kterém bychom museli být jako bez dveří, neměli v něm východisko? Mohli bychom jenom okénkem vyhlížet ven, kamsi do krajiny, snít o tom, co by se všechno dalo dělat - ale přitom sami zůstávat zavřeni uvnitř. Sami se dusit v nějakém svém zákoutí, sami se sebou. Sami se svými problémy, se svými skrytými touhami. Ježíš je dveře. Umožňuje nám vycházet do světa, žít ve světě. Nejenom smutně přihlížet a vyhlížet. Dveře v našem životě.

Ale obraz stáda ovcí, které dveřmi - Kristem prochází, nám také ukazuje na společenství věřících (církev). A tady snad smíme vidět, že Ježíš z nás nechce mít nějakou sektu, která by se uzavírala před světem v nějakém luxusním ovčinci. Abychom byli pokud možno bez kontaktu s vnějším prostředím, nechytli nějakou infekci, nenakazili se nějakým zlořádem. Naopak - ten obraz dveří, kterými ovce procházejí ven, ukazuje k pravému opaku - máme sice zázemí (společenství sboru, církve, bibli, modlitbu, bohoslužby) - ale to je něco, co se dá přirovnat k ohradě - k domu, do kterého se na noc vracíme odpočinout si, načerpat sílu - ale pak z něj vycházíme ven. Venku trávíme většinu svého života.

Záleží na tom, jakými dveřmi do toho světa vstupujeme. Ať už jako jednotlivci nebo jako společenství věřících. Jsou různé branky, kterými se dá do světa - do života vstoupit. Dveře sebestřednosti. Dveře naivity a falešných očekávání. Dveře nedůvěry. Dveře strachu. Dveře soupeřivosti. Dveře znuděnosti. Dveře mocichtivosti. Dveře povrchnosti. Dveře touhy po blahobytu. Dveře touhy po štěstí. Mnoha různými dveřmi se dá do života vcházet. My ale smíme slyšet že

Ježíš je těmi dveřmi. Skrze něj smíme do toho světa vycházet. K dění ve světě, k životu můžeme přistupovat „skrze Krista“. To znamená v prvé řadě, že svět vidíme jakoby jeho očima - pro Ježíše byl svět místem, kam přichází Boží království a roste v něm. Skrze Krista tedy smíme vidět svět jako místo nadějné, místo které má zaslíbení. Skrze Krista ale také vidíme hranice svých schopností, svého charakteru, uvědomujeme si svou hříšnost a potřebu odpuštění. Víme, že to Boží království my plně nevybudujeme, i kdybychom se postavili na hlavu. Skrze Krista vidíme svět především jako místo své služby druhým. Svět do kterého vstupujeme dveřmi, kterými je Ježíš Kristus tedy vidíme jeho očima a zároveň se do něj snažíme vnášet jeho způsoby. Žít z jeho síly, podle jeho příkladu. S nadějí kterou nám dává. Zkoumáme, jak věci a události kolem nás odpovídají tomu, co nám Ježíš říká o Božím království? Jak v tom světě okolo nás můžeme napomáhat tomu, aby se tu království jeho lásky šířilo?

Dveře oddělují dva světy, svět uvnitř a svět venku. Dalo by se do světa jistě lézt oknem, skákat ze střechy, nebo se podkopávat sklepem. Ale to přece není ono. Někdy si možná myslíme, že život ve světě, v tom venku, který je Bohu lhostejný či snad dokonce nepřátelský, není nic pro nás - že bychom se před ním měli co nejvíc chránit, zavřít se uvnitř, kde je nám dobře a nevycházet. A někdy naopak - v tom světě víry se můžeme cítit uzavřeni a po tom světě vnějším pošilháváme, přitahuje nás. Jakoby byl svobodnější, jednodušší. A ať chceme nebo nechceme, žijeme v něm. Může z toho být taková zbožná schizofrenie, rozdvojenost mysli. Jakobychom do světa lezli pokoutně oknem (aby si toho náhodou nikdo nevšiml). Občas se stává, že ten, kdo vlezl do světa takto pokoutně, se ve světě ztrácí. Jako ztracený syn z podobenství. Ten ovšem našel odvahu a sílu se vrátit. - Proč se ale snažit do světa lézt nelegálně, pokoutně, když můžeme úplně normálně dveřmi? Dveřmi, kterými je Kristus. S tím, že díky němu víme, jak ve světě žít, jak se orientovat. Smíme žít s tím, že nás Kristus do světa nejen pouští, ale také posílá - a dokonce nás v něm jako dobrý pastýř vodí. Ukazuje cestu. Vždyť to je svět, o který stojí a který je v dosahu jeho lásky.

Kdo vchází skrze dveře - Krista, najde pastvu. Já jsem přišel, aby měli život v hojnosti. Snad by tu někdo mohl vidět narážku na život věčný, život po smrti, ke kterému by se dalo skrze Krista dojít, Kristus jako dveře k věčnosti. Ale kdyby to měl být pouze ten život po smrti, to bychom byli trochu jako takoví ubožáci, kteří si tady na zemi zažívají „peklo“ a jenom se těší, až už konečně příjde věčnost. Ježíš nám však otevírá dveře k tomu, abychom nalezli život v hojnosti právě tady a teď. Nenabízí nám hojnost až někde po smrti. Díky Kristu smíme svět prožívat naplno. V tom dobrém smyslu si ho užívat (ne využívat či zneužívat). Vždyť víme o naději. Víme o tom, co (kdo) nakonec zvítězí. Víme o odpuštění. Nemusíme se bát o svou budoucnost. Nemusíme být zajatci své minulosti. Nemusíme žít ve strachu a sevření. Jsme osvobozeni od naivity a povrchnosti. Nemusíme se bát, že o něco důležitého příjdeme, když nebudeme mít všechno, na co se podíváme. Nemusíme žít v křeči, která se snaží urvat ze života co nejvíc, užít si všeho možného. Nemusíme se na druhé lidi dívat jako na své soupeře, konkurenty a nepřátele - ale jako na své bližní. To všechno nemusíme, vstupujeme-li do světa skrze Krista. Díky tomu smí být náš život bohatší, svobodnější. Díky Kristu smíme ochutnávat hojnost lásky, odpuštění, společenství, hojnost důvěry. Tím vším nás sytí. Proto můžeme žít v radosti. I v tomto světě nalézáme díky Bohu dobrou pastvu. Hospodin je náš pastýř. Vodí na šťavnaté pastvy. Nejsme ovce, které by živořili o suché kůrce, zavřeni někde v salaši, ale smíme se rozeběhnout na dobré pastviny. Žít s radostí, naplno.

Narozdíl od různých zlodějíčků, kteří by se chtěli na stádu ovcí přiživovat, dobrý pastýř ovce vyvádí ven a pase je. (těmi příživníky myslel Ježíš farizeje a zákoníky, dnes bychom asi také našli spoustu různých vůdců, kteří si pod záminkou pastýřské péče dělají z náboženství dobrý byznys. Vyžívají se v tom mít nad druhými moc, svázat jim svědomí, vymít mozky, zneužívají lidské důvěřivosti a touhy po duchovnu.) Dobrý pastýř ovcím slouží. Vodí je na pastvu.

Pastýř, který vchází dveřmi je symbolem nenásilného vedení. Nepotřebuje se vloupávat. Zná své ovce jménem (nejsou pro něj jen číslem v davu ostatních). A oni ho znají po hlasu. Jdou za ním. To, co je táhne je důvěra, spolehnutí na jeho hlas - nikoli povinnost. Rákoska. Nikoli spousta předpisů, příkazů a zákazů, které je nutno dodržovat. Asi by to měl pastýř jednodušší, kdyby měl každou ovci na vodítku - jenže on se spoléhá na hlas. Na to, že jeho hlas ovce uslyší a půjdou za ním. Že ho vezmou vážně. Jde před nimi a ukazuje cestu. To je způsob Kristovského vedení. Způsob pastýřů, kteří jdou za ovcemi dveřmi a ne přes plot. O pár veršů dál Ježíš mluví o sobě jako o dobrém pastýři. O tom, koho mohou ovce s důvěrou následovat. Jeho hlas jim zní tak důvěrně zněmě a přitažlivě, že jim stojí za to, za ním jít.

Pastýř zná ovce jménem. Směli jsem si to (dnes) opět připomenout při křtu. Při tom našem zaznělo kdysi naše jméno. Je to pro mě vyjádřením toho, že Kristus nás důvěrně zná, oslovuje nás osobně, otevírá nám dveře k plnému životu. A že my známe jeho. Chceme se nechat volat, chceme jít za jeho hlasem, protože víme, že to, k čemu nás vede, znamená život v pravé hojnosti. Víme, že je to pastýř, který nás nenechá opuštěné, když se ztratíme. Proto, aby nás našel, byl ochoten jít i na kříž (a slovy apoštolského vyznání víry - sestoupil dokonce až do pekel). Stojí za to dát mu důvěru. Amen