David a Saul v jeskyni (1Sam 24)

Příběhy o Davidovi patří k těm nejpoutavějším v bibli. Určitě by se daly dobře zfilmovat. Davida sledujeme od chvíle, kdy jako nenápadný hudebně nadaný mladíček přichází na královský dvůr, poráží obra – do té doby je to spíš taková pohádka – jak ovšem David dospívá, tak se z pohádky stává dobrodružné drama, thriller o psanci na útěku, do toho několik milostných zápletek střídaných s obdobím úspěšné vlády, v dalším dílu už zase na útěku a ve stáří pak hádky v rodině a únava. V tom příběhu je všechno: napětí, emoce, chvíle štěstí i zklamání.
V dnešním dílu toho seriálu vidíme Davida na útěku před Saulem. Scénarista by se tu mohl trochu inspirovat nějakým zpracováním příběhu o Robinu Hoodovi. Psanec na útěku před šíleným vládcem, který se ho snaží zlikvidovat. A k psanci Davidovi se přidávají další jemu podobní - až má kolem sebe docela slušnou skupinu společníků. ( Sam 22,2) „... a shromáždili se kolem něho všichni utlačovaní, stíhaní věřitelem a všichni, jejichž život byl plný hořkosti“ - tak to tam doslova stojí – David v čele zvláštní skupiny lidí, kteří se nějak ve společnosti nechytají. Lidé odíraní zaměstnavatelem, schovávající se před exekutory, zklamaní z planých slibů politických elit… A netřeba si dělat iluze, že by to byli neškodní a hodní chudáčci; zahořklí lidé jsou schopni ledasčeho. O jejich charakteru si nemusíme dělat iluze a ve chvíli, kdy jsou s Davidem, se z nich stávají bojovníci. (Saul by řekl vzbouřenci.) Bible si vůbec nedělá nějaké iluze o těhle psancích – partyzánech, co se ukrývají po lesích a horách a sem tam si přijdou pro jídlo (a nepřipadá v úvahu, že by ho nedostali). A když jim jde o krk, tak se spojí i s nepřátelskými pelištejci a žijí v Golijášově rodišti jako nájemní žoldáci... Tenhle příběh určitě nemá vytvářet legendu o neposkvrněně bezchybném králi Davidovi. Ale o to je nám možná ten příběh bližší a představitelný. Tohle není pohádka, kde je na jedné straně dobrý David a na druhé straně zlý Saul.
David je tu v pochybné společnosti – a podobně později Ježíše budeme vidět v podivné společnosti lidí, které společnost poslala někam na okraj. A myslím, že je to důležité připomenout zrovna dnes, když se mluví o tom, jak se uzavíráme do těch svých sociálních bublin, kde máme kolem sebe jenom ty své známé, slušné lidi, se stejným názorem jako my. A pak se divíme, kdo mohl volit za prezidenta toho, či onoho. Možná bude David jednou vzorem ideálního krále také právě proto, že ví, jaké to je, když se člověk ocitne v pozici těch vyloučených, těch na které dotírá exekutor a nevědí, jak vyžít od výplaty k výplatě. Těch, co se na ně ti nahoře dívají jako na občany druhé kategorie.
Teď se zrovna David a jeho společníci schovávají někde v horách v jeskyni. Saulovi to ještě za tepla někdo donese ještě a on vyrazí s armádou 3000 vojáků, aby Davida dostal.
A tady přijde scéna, kterou většinou ve filmech nevídáme – Saul musí na záchod. Kamera zaostří a přiblíží, jak odkládá meč, podkasává si plášť a jde do podřepu... - STŘIH - Kolem po zuby ozbrojená třítisícová armáda – STŘIH - a její vrchní velitel tady sedí v podřepu, sám, v jeskyni... Ano bible je velice realistická – ale ne proto, že by nás chtěla rajcovat pikantnostmi, ale spíš, aby se tu trochu zasmála – ano, i tenhle král, co se ho lidé bojí a utíkají před ním, musí na onu místnost pěšky a sám. Král není žádné nedotknutelné božstvo, ale úplně obyčejný smrtelník, co si zrovna musí ulevit. Ano, král v tuto chvíli vůbec není nedotknutelný – ba naopak, je tu úplně vydaný na milost a nemilost. A je tak trochu k smíchu.
Přesně toho si všimnou Davidovi spolubojovníci a hned Davida povzbuzují: „Tohle není náhoda, to ti Hospodin vydal Saula do rukou! Jdi a sejmi ho!“ Tohle je přece dobrá příležitost, jak dostat zadostiučinění za všechno to pronásledování, za ústrky; jak si shladit žáhu za všechnu tu životní hořkost, která v člověku je. Bude to spravedlivá odplata. A dokonce se to dá zdůvodnit i zbožně: To nemůže být náhoda, to ti přece Hospodin přihrál - takovouhle situaci! Ano – to někdy umíme – zbožně si zdůvodnit to, co zrovna chceme, co se nám hodí!
A kdyby se ten Davidův příběh skutečně filmově ztvárnil jako nějaký televizní seriál a televize chtěla trochu přidat napětí a něco málo vydělat, tak by na tomhle místě mohla zařadit kinoautomat: David je se svými muži jv jeskyni Én-gedí, přichází Saul, vykasává plášť, jde do podřepu, Davida nevidí, ale David ho má jako na dlani. A v hrsti. A tak David potichoučku vstane, v ruce má nůž a – STOP! A teď, vážení diváci, co chcete, aby David udělal? Má Saula odkrouhnout? Anebo radši ne (ať si ten napínavý příběh ještě nějaký ten díl užijeme)? Pro možnost A pošlete SMS na číslo – a tak dál. Docela by mě zajímalo, jak by to hlasování dopadlo – a o výsledku si vůbec nejsem jistý.
David zvolil možnost B. Nezabil Saula, ačkoli k tomu měl výtečnou příležitost, jaká se už nemusí opakovat (ona se pak opakovala ještě jednou, ale dopadlo to stejně). Byl by konec pronásledování, už by se nemusel schovávat v poušti a v horách a v jeskyních. A každý by to pochopil. Ještě by ho oslavovali jako vítěze. David, ten který jednou ranou mezi oči vyřídil obra Goliáše, by teď dostal prakticky bez boje i Saula!
David to neudělal. Odolal pokušení skončit to jednoduše, chytit příležitost za pačesy. On mu místo toho uřízl jen cíp pláště. (a vlastně i to si trochu vyčítal.) „Přece nevztáhnu ruku na Hospodinova pomazaného“ – řekl David. Narozdíl od těch ostatních zahořklých psanců situaci nevyhodnotí jako Bohem nastrojenou příležitost zbavit se protivníka. Ono to totiž zavání rouháním, tvrdit, že něco zařídil nebo mi řekl Pán Bůh. On to úplně stejně tak mohl zařídit pokušitel. A hlavně - nakonec je jedno, kdo to zařídil, anebo jestli je to prostě jenom náhoda. To podstatné je, jak se v té situaci člověk zachová. Jakou příležitostí se mu to stane.
A David se zachová tak, že svým jednáním vyjádří respekt k Boží vůli. Saul je přece Hospodinův pomazaný. A David si neosobuje právo být jeho soudcem ani katem, nebere spravedlnost do svých rukou, byť ta příležitost a veřejné mínění by k tomu sváděly sebevíc.
Nemstí se. Odolá pokušení vrátit Saulovi to, čím mu ublížil. Vychutnat si ho v tak prekérní situaci. Zahojit se na něm.
Možná právě proto, že David sám je Hospodinův pomazaný. Je s ním duch Boží. A on podle toho jedná.
V evangeliu jsme četli známý příběh o tom, že Ježíš s učedníky procházel jednou vesnicí, kde ho nepřijali. Vesničané je vyhnali ven a rozhořčení (zahořklí) učedníci na ně chtěli přivolat oheň z nebe. Ježíš to odmítl a docela důrazně jim připomněl: Nevíte, jakého jste ducha?
Být Božího ducha, jednat z Božího ducha tady znamená zcela jednoduše – nemstít se. Ta banda všelijakých existencí, co je kolem Davida to možná považuje za projev slabosti. Stejně jako učedníci. Stejně jako spousta lidí si myslí, že nejlepší řešení by bylo, kdyby Pán Bůh postavil všechny sígry do latě (a když to neudělá, tak je buď nespravedlivý nebo prostě vůbec není…)
Ježíš ukazuje jiného ducha. Nepřišel dolomit nalomenou třtinu ani uhasit doutnající knot. Není to projev slabosti a bezmoci, ale moci, a to moci královské. Milosrdenství, ne pomsta. Tak své pomazání ke královskému úřadu potvrdil v tom příběhu i David. Ač mezi zavrženými a zahořklými, solidární s nimi, zachoval si otevřeného ducha, nezahořkl, nezačal výt s vlky. Třeba i jim to pomohlo otevřít oči k něčemu, co je prozatím ani nenapadlo. Ani všelijací zatracenci nemusí být ztraceni.
A stane se to nakonec svědectvím i Saulovi, který v tu chvíli zase alespoň na chvíli pochopí, že takhle jedná ten, koho si vyvolil Hospodin. To máme spolu se Saulem a se všemi těmi partyzány pochopit a naučit se i my. - Nenechat se přemoci hořkostí, ale pokojem vycházejícím z Božího ducha. Z toho ducha, jehož tichý hlas v sobě člověk může tak snadno přehlušit: on si začal... to si nenechám líbit... jaká je tohle spravedlnost...
Nevíte, jakého jste ducha? Všichni, kdo se chápou meče, mečem také zajdou, říká Ježíš. Vzdát se meče, nevychutnat si pomstu, nedorazit nikoho, kdo je právě bezmocný – to znamená zastavit kolotoč odplaty. Přetnout řetěz bojů a sporů a hádek a dokazování, kdo má pravdu. Tím se člověk staví na Ježíšovu stranu, na stranu Božího Ducha. Stává se nástrojem pokoje – a toho je ve světě potřeba víc než dost. Amen