Co obstojí - dva stavitelé - Lk 6,47-49

Zase jedno pěkné Ježíšovo podobenství ze života. O stavění a padání domů. O potopách, které na ně mohou přijít. Každý si stavíme nějaký svůj domeček – ať už honosnou vilku s bazénem nebo jenom obyčejnou chajdičku. Někdo jenom přestavuje, někdo je v nájmu. Každý si hledáme něco útulného, kde bychom byli doma. Často i bezdomovec mívá nějaké svoje místečko, ten „svůj“ most, „svoje“ nádraží, kam se vrací.

Stejně jako dům budujeme i svůj život – někdy bývá honosný a výstavní, někdy je výstavní pouze fasáda, zbytek nestojí za nic. Jako stavební kameny používáme cihly různých zvyků a tradicí – ať už jsme je podědili po předcích, nebo si vytváříme svoje vlastní. Máme zásady, které nám pomáhají, budujeme a upevňujeme vztahy, kontakty, konexe. Materiál je různý - ale měřítko, které tu zazní je, jestli ten dům vydrží, když se zvedne řeka a přijde povodeň. Jak to s tím životem je, když přijdou těžkosti? Nepohoda? Když se dostanem na dno? Rozpadne se nám, nebo to nějak ustojíme?

Ježíš mluví o dvou stavitelích - nejprve si můžeme všimnout, v čem se domy obou stavitelů neliší - není tu nic o tom, jestli dům toho prvního stavitele je krásnější, solidnější než domov toho druhého. Nepředpokládá, že život toho, kdo vezme Ježíšova slova vážně, musí být výkladní skříní ctností a charakteru, zatímco domy jiných už zdálky odpuzují. Netvrdí se tu, že křesťané jsou ti lepší a mravnější, zatímco ostatní sou padouši a pokrytci. Domovy obou mohou být stejně krásné, dobré, solidní či naopak – v tom NENÍ rozdíl.

Druhá věc, v čem se obě stavení neliší, je povodeň, která na ty domy přijde. Ježíš svým učedníkům neslibuje, že budou uchráněni od všeho zlého. Nic není evangeliu vzdálenější než představa, že kruté rány dopadají na bezbožníky či malověrné, zatímco stačí správně věřit a náš život bude jenom růžovou zahradou. Stejné rány, stejné životní pohromy mohou dopadnout na obojí a nesouvisí to nijak se slabou či silnou vírou. Nesouvisí to s vírou vůbec.

To v čem se skutečně oba domy liší, je někde v hloubce a vnějšímu pohledu nepřístupné. To, čím se oba domy navzájem liší, je vlastně mimo ně. Není to dům sám, nýbrž základ, na kterém jeden z nich je a druhý není postaven. Skála nebo zvětralá skála – kámen nebo pohyblivý písek. Výsledek v tomto podobenství závisí právě jen na tom základu a jestli si stavitel dal tu práci se k němu dokopat.

Jak se k tomu základu dokopat? Kdo slyší má slova a plní je… To je ta cesta k základům. Kdo slyší má slova… už to je ale problém - svět je přece plný slov. Plný různých proroků, kteří přicházejí se svými pravdami a pravdičkami a chtěli by nás zaujmout. Vnutit nějaký životní styl. Proč poslouchat zrovna slova nějakého potulného proroka Ježíše z Nazarétu (ve své době téměř neznámého)? - není žádný důkaz - snad jenom svědectví těch, kdo je Ježíšových slov drželi a my vidíme, že to stálo za to. Snad jen vnitřní přesvědčení, že tahle slova k něčemu dobrému jsou.

Jenže jenom poslouchat je to málo. To koneckonců dělá i ten druhý stavitel. Jde o to slyšet a plnit. Slyšet a činit. Nejenom přitakat, nejenom sympatizovat.

V tom se totiž liší ti dva stavitelé – dva posluchači Ježíšových slov. Jak se postaví k tomu, co slyšeli? Seznámili se s jeho učením a mají se rozhodnout, jestli s tím něco udělají.

Ten druhý zůstal jen u naslouchání. Jedním uchem tam, druhým ven. Je to pohodlnější a jednodušší. Bez starostí a závazků. Tak jako stavět dům jen tak, na zemi. Bez základů. Vypustit tu práci s kopáním základů a rovnou se dát do stavby zdí. Hned jsou vidět výsledky. Je se čím pochlubit. Jenom nesmí přijít ta voda. Můžeme si tu představit třeba pokryteckou zbožnost, která jen něco předstírá. Předstírá hloubku, ale přitom zůstává na povrchu, u různých neměnných zásad a rituálů. Navenek to může vypadat stejně, ale rozdíl se pozná, když přijde krize. Když přijde zklamání, selhání, když je člověk vystaven zkoušce. Když přijdou otázky, na které najednou nejsou naučené odpovědi. Pak se ukáže.

Ten první stavitel začal jinak. Čteme, že kopal a hloubil. To je ovšem pořádná dřina. Připravit pro dům pořádné základy může trvat stejně dlouho jako samotná stavba. Nemůžeme to zastírat. Pokud Ježíšova slova člověku uvíznou v hlavě, pokud přejdou z myšlení i do jednání, stanou se způsobem života, rozhodně si tím svůj život neusnadníme. Alespoň zvnějšku viděno. Zastat se pravdy, jít svou vlastní cestou, nedělat špinavé kompromisy, pomáhat lidem kolem sebe, usilovat o dlouhodobé vztahy - zkrátka žít podle Ježíšových slov se vší jejich náročností může přinést nejednu překážku a dřinu navíc. A k tomu ještě stále znovu číst bibli, snažit se pochopit, co že to tam vlastně čteme a co to znamená právě pro nás... nebýt se sebou nikdy hotov... Cesta do hloubky, k základům je dřina.

Ale ta dřina se někde objeví. To jak je dům postaven se dříve nebo později projeví. Povodeň prověří jeho stabilitu. Konflikty, krize, těžkosti a starosti. Pochybnosti, vnější i vnitřní tlaky a pnutí. Sevření, útoky a hrozby. Neštěstí a zklamání. Kolik povodní musí člověk ustát. A pak se to možná pozná - jestli jsmestavěli bez základů nebo se dokopali až ke skále. Pozná se, jestli člověku ujede hlína pod nohama anebo jestli mu skála propůjčí svou sílu.

A možná to bude až někdy za dlouho. Možná až na božím soudu, kdy vyjde najevo, jak to s námi vlastně bylo, protože my sami to posoudit nedovedeme.

Stojí za to investovat do základů, jít do hloubky - i když to něco stojí a ten náš domeček třeba nebude v porovnání s jinými tak luxusní, protože na luxus už nám nezbyde energie.

Ale aby to snad nevypadalo, že to plnění Ježíšových slov je nějaká bezduchá otročinam, plnění nějakých nesmyslných příkazů, otravné pořadové cvičení - to by bylo zase něco špatně. Být křesťanem je svobodné povolání, kdy člověku stačí vědět hlavní směr a zásady a to ostatní už je na jeho fantasii. Základ je dán: žijeme z Boží milosti a všechno, co děláme, má vycházet z lásky k Bohu a druhým lidem. Na takovém základě nelze postavit cokoli. To nejdůležitější je dáno. A přece žasneme, jak krásné a různé domy mohou z tohoto základu vyrůst. Nad základem Boží milosti a věrnosti se zdvihá volná variace, při níž se má uplatnit naše originalita a nápaditost. A když si člověk neví rady, jako že si často neví, tak se může modlit, číst bibli a mluvit s bratry a sestrami, aby našel inspiraci a směr, kterým by mohl dál stavět. Ježíšovo evangelium již vydalo pozoruhodné a rozmanité plody. Křesťanská víra pomohla rozvoji lékařství, přinášela vzdělanost, svobodu a důstojnost, ovlivnila kulturu, dějiny i politiku. Každý z nás má svůj vlastní originální dar Ducha svatého, kterým přispívá do pestré mozaiky třeba sborového života. Činit Ježíšovo slovo je tedy veliké dobrodružství, v němž může každý uplatnit své obdarování a schopnosti.

To nejdůležitější není na nás. Základ je mimo nás, skála na které stojíme a která nám dává svou sílu a my na ní můžeme stavět. Kéž bychom na ní založili své grunty. Snad ještě máme chvíli času, dát si věci do pořádku. Pořád je ještě čas opustit honosné vilky na písku a dát si práci postavit něco bytelnějšího. Amen