Bohatý muž - Mk 10,17-22

Co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě... Hodně závažná otázka. Dnes bychom se možná neptali po věčném životě, ale po smyslu života.

Jak je to se smyslem toho, co dělám a čím jsem? Co máme dělat, aby náš život obstál – řečeno s Masarykem „pod zorným úhlem věčnosti“? Býváme pohlceni tím, co děláme, ale čas od času se najednou ptáme, k čemu to všechno je...

A podobně na tom asi byl jakýsi člověk, který přiběhne za Ježíšem. „Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě...“ Zvláštní je ta situace, ve které se ptá – Ježíš právě odchází. Kdesi za Jordánem nějakou dobu kázal, chvilku předtím pokáral učedníky, když se od něj snažili odhánět děti – vždyť prý právě dětem patří Boží království... Určitě bylo dost příležitosti před tím, ale on se rozhodne Ježíše oslovit až na odchodu. Na poslední chvíli. Asi je to otázka, která ho trápí a jen pomalu se odhodlává ji vyslovit. - Jak se to má s životem věčným? Co mám dělat... Co se asi tak mezi dveřmi dá na něco takového povědět? Co ten člověk čeká – že Ježíš vytáhne z rukávu nějakou instatntní moudrost? Poučku o smyslu života? Za koho Ježíše má? Za nějakého moudropravce? Duchovního vůdce, ze kterého takové odpovědi přímo tryskají a fandové si je zapisují do deníčků? Možná ano, možná tohle bychom někdy rádi - pár jednoduchých odpovědí, návodů. Vybarvit si splněné kolonky modrého života a žít v blaženém pocitu, že my jsme ti dobří, slušní lidé, že plníme všechno, co se má. Nějak jednoduše, mezi dveřmi, si vyřešit tuhle životní otázku a pak se starat o něco jiného...

Ten člověk oslovuje Ježíše přeuctivě „Mistře dobrý...“ - snad aby dal najevo, jak si ho váží, snad je v tom trochu patolízalství - servilní oddanosti velkému guru, který je přeborníkem na tyhle otázky týkající se smyslu života. - Proti tomu oslovení se Ježíš ohradí – nikdo přece není dobrý, jenom Bůh. Možná už v tomhle Ježíš dobře rozpozná problém toho člověka. Vidí v Ježíšovi někoho, kdo dosáhl dokonalosti a sám by se takové dokonalosti chtěl dobrat. Být dobrým. Perfektním. Jenže Ježíš jeho perfekcionalistické nadšení uklidňuje – dobrý je jenom Bůh. Máme-li svíravý pocit, že potřebujeme nějakou fintu, nějakou poučku, nějaký zázračný čin, kterým bychom dosáhli dokonalosti, tak můžeme být uklidněni – dobrý je jenom Bůh. A na jeho dobrotu se můžeme spolehnout, ne na svoje zásluhy, svou perfektnost, dokonalost, dobrotu.

A na otázku po věčném životě, po smyslu života Ježíš řekne – vždyť to přece znáš, učili jste se to v sobotní škole. Jmenuje se to desatero a píše se tam cosi o nezabíjení, necizoložení, nekradení, nepodvádění, úctě k druhým... K věčnému životu není potřeba nějaký zvláštní, nadstandardní výkon – stačí se držet toho, co nám bible o Bohu říká, žít podle toho, co nám ukazuje jako svou vůli – a ono je to někdy úplně všední a obyčejné. Jenom se toho do důsledku držet.

Tady by to mohlo skončit, odpověď slyšel a to celkem jasnou. - Jenže ten člověk toho nenechá, nějak mu to stále nestačí a odpoví – „to všechno já dělám už od malička...“ Desatero dodržuju, snažím se žít dobře. Nikdo mi nemůže nic vyčítat, dokonce se mi v životě daří, na bídu si nemůžu stěžovat – a přece. A přece mi něco chybí.

Ježíš se na něj podívá s láskou... Je na tom člověku nakonec něco sympatického. Že se nenechá jen tak odbýt a hlavně si uvědomuje, že mu něco chybí. Od mládí se snaží žít dobře - a přece tuší, že je to málo. S tím, že žije dobře, si v životě nechce vystačit. Hledá nějaký přesah. Hledá něco víc. Už to je dobré.

Ježíš se na nás a na naše otázky dívá s láskou. Nekárá, nevyčítá, nepoučuje. Není znechucen našimi pohnutkami – ale dívá se s láskou – to je nejlepší způsob, jak někoho něco naučit.

S láskou tedy tomu člověku řekne: tak to ti chybí už jen jedno: Jdi, prodej všechno, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě...

To je pro dotyčného ovšem trochu šok. Možná by se tu hodilo přísloví „kdo se moc ptá, moc se dozví“... Ten člověk smutně odchází, protože prý měl mnoho majetku. Takhle vážně to s tím věčným životem možná ani nemyslel. Všeho se vzdát a vydat se někam do neznáma...

Jenže jak myslíme věci vážně se ukáže až ve chvíli, kdy se kvůli nim musíme něčeho vzdát. Když nás to bude něco stát. Mezi dveřmi, či ve vyhřátém kostele, si jistě můžeme rozvíjet teorie o věčném životě, o Božím království, o smyslu života - ale jak to myslíme vážně se ukáže, až když vyrazíme na cestu a u té cesty potkáme bližního v nouzi a teď se rozhodujeme, jestli pomůžeme, nebo půjdeme dál. Jak vážně to s vírou myslíme, se za bolševika ukazovalo, když se člověk rozhodoval mezi budoucností svou či svých dětí a účastí na životě církve, přiznáním k víře. A dneska to není jiné, jen ta lákadla jsou jiná. A čím víc toho může člověk ztratit, tím je to rozhodování těžší.

Ptáš se na život věčný - pak tedy – jsi ochoten vzdát se skutečně všeho? Není nic na čem lpíš? – tvůj majetek, tvé názory, tvá práce, tvůj klid, tvá rodina, tvá image? No ale jestli nejsi schopen se vzdát – tak co se potom takhle ptáš, na co si to vlastně chceš hrát? Nebo by snad měla být odpověď na otázku po věčném životě lacinější? Čekals něco jednoduššího?

Na čem lpíme, co nás svazuje, čeho všeho se nedovedeme vzdát, když přijde na lámání chleba?

V dějinách výkladu tohoto textu se odjakživa řešilo – je tahle výzva pro každého? Všeho se vzdát, všechno rozdat a jít za Ježíšem? Kdo tohle může? - Mohl tak třeba svatý František a spousta dalších před ním i po něm až do dneška. Vybrali si dobrovolnou chudobu a učili se žít s důvěrou, že Bůh se o ně nějak postará – třeba skrze štědrost druhých lidí nebo drobnou práci v klášteře. A nebyli to vyžírkové, to co z nich vycházelo, druhé často obohacovalo. Byli svědectvím, že i bez mnoha věcí, se dá žít bohatým životem. Smysl, štěstí a plnost života nejsou spojeny s množstvím věcí, které vlastníme. Ukazuje se, že je tomu spíš naopak. Objevovali, co znamená Ježíšovo „Blaze chudým, protože jejich je království nebeské“...

Jenže, co když člověk nemá dětsky naivní odvahu svatého Františka a genezaretských rybářů? Co když není bohatým mládencem bez závazků, pro kterého by nemuselo být zas tak nemožné všeho nechat a vyrazit spolu s dalšími učedníky za Kristem na vandr po Galileji a Judsku? Nezbývá nám, než smutně odejít, protože toho máme mnoho, na čem lpíme a čeho se nedokážeme vzdát? Není řešení pro ty naše otázky po smyslu? Alespoň ne řešení Ježíšovské?

V tom příběhu se krásně vybarvuje postava toho člověka, který za Ježíšem přichází. Nejdříve je to „někdo“. „Kdosi“ z davu, pak se postupně dozvídáme, že je to člověk poctivý, žijící podle božího zákona, nakonec se dozvíme, že byl bohatý; v jiném evangeliu, že to byl mladík. Ta postava dostává čím dál konkrétnější obrysy a my můžeme sledovat, že Ježíš možná šije odpověď na míru právě téhle konkrétní postavě. Tomuhle konkrétnímu člověku, který měl problém v tom, že byl vázán na svůj majetek. Na to, kým je, co dokázal. Byla to odpověď pro něj. Není jeden mustr pro každého Kristova následovníka. Někdo žije v dobrovolné chudobě, někdo je možná bohatý a usedlý a přece to, co má, dává do služby Božímu království, nestává se mu to předmětem lpění a falešné jistoty. Před každým je trochu jiná cesta následování. Každý má ty své jistoty, na kterých lpí, jiné. To podstatné je, zda-li člověk chce něco víc, než jen ty své jistoty. Jestli se nepřestal ptát a hledat něco dál. Jestli má odvahu se svých jistot vzdávat. Možná to jde někdy jen pomalu. Ten bohatý muž z evangelia smutně odešel. Nějak bylo to lpění na jeho jistotách zrovna silnější, než Ježíšovo pozvání. Škoda – kdyby totiž chvíli zůstal, tak by slyšel, co si posléze povídá Ježíš s učedníky, kteří jsou z toho taky docela zaražení a ptají se – jak to tedy je. Jak se může vůbec někdo dostat do Božího království – a Ježíš odpoví jednoduše: nemůže. U lidí je to prostě nemožné. Ale ne u Boha, u toho je možné všechno. Člověk nemá páku na to, aby si nějak zasloužil, dobrým chováním odpracoval věčný život. Je to dar Boží milosti.

To je ono. Nemusíme křečovitě hledat a snažit se mermomocí si vydobít věčný život. A pak se hroutit a topit ve smutcích z toho, že na to prostě nemáme, že se nám to nedaří – tak jako se toho děsil a šílel z toho Martin Luther, než zjistil právě to, co se nám tu Ježíš snaží ukázat – že to není na nás. Že jediná cesta, která nám otevírá věčnost, je důvěra a spolehnutí na toho, kdo to s námi myslí dobře; kdo je jediný dobrý a dává nám také sílu vzdávat se svých méně či více falešných jistot. I v tomhle se na něj můžeme spolehnout a důvěřovat mu. A svobodně se za ním vydat na cestu. Bohu díky. Amen