Ananijáš a Safira - Sk 4,32-5,11

Nedávno jsme si tu s dětmi vyprávěli o tom, jak to podle svědectví knihy skutků vypadalo v první církvi. Děti ty příběhy probírají na nedělce a my dnes s nimi. Všichni, kdo uvěřili byli jedné mysli a jednoho srdce a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné... Nikdy mezi nimi netrpěl nouzí, neboť ti kteří měli pole nebo domy, prodávali je a peníze, které utržili skládali apoštolům k nohám... Takové idilické. Až nepředstavitelné. A říkáme si, že by to bylo snad hezké, ale s jedním takovým pokusem o přerozdělování majetku ve prospěch všech má už většina z nás zkušenosti. Víme že to nefunguje. Asi to nakonec dlouho nefungovalo ani v tom prvním sboru. A zlé jazyky tvrdí, že právě proto musel později apoštol Pavel po celé Malé asii pořádat sbírku na jeruzalémské chudé. Naivní, nedomyšlené, nereálné. A přece je to krásné. Snad právě pro tu naivitu a nepromyšlenost. Tady se nekalkuluje, jak to dopadne, co mi zůstane, z čeho budu žít, jak budu zajištěn v důchodu, z čeho mi poplyne renta. Tady se prostě dává. S radostí, s důvěrou, s vděčností. Spontánně. A z toho, co se dává, se může rozdávat těm, kdo skutečně nemají. Nejsou to vyhozené peníze.

Neříkej si v srdci: Tohoto blahobytu jsem se domohl vlastní silou a zdatností svých rukou. Četli jsme v Dt. Jedním slovem: Z milosti. Milost - to je východisko vděčnosti. Kdo to ví, komu přešlo do krve, že je tu z milosti, ten může být vděčný a vděčnost projevit třeba i tím, že se s druhými radostně a spontánně rozdělí. Vždyť ví, že nedává z vlastního. Jen přeposílá dál, co sám dostal – v důvěře, že ani nadále nezůstane na mizině. Jedním z prvním projevů víry byla právě solidarita s potřebnými. Sdílení nejenom duchovní, ale i hmotné. Vždyť jsem toho přece tolik dostal, nemůžu si to nechat jen pro sebe.

Někteří tenkrát v první církvi dávali všechno. A nejenom tehdy. Tak moc je evangelium oslovilo – že se možná trochu naivně a bezmyšlenkovitě všeho vzdali a nabídli to ostatním. Neoddělovali svůj soukromý majeteček od toho, co jsou ochotni nabídnout druhým.

V té první části příběhu se píše, že na všech spočívala Boží moc a milost. Není to samozřejmost. Je to milost – objevit co jsme od Pána Boha dostali a projevit vděčnost. Nejen slovy. A věřím, že občas zažíváme i v našich společenstvích, že to není jen nějaká dávná historie. Že se objevují chvilky milosti, kdy najednou nelpíme jen na tom svém, ale vzájemně se dělíme, obdarováváme – zdaleka nejenom penězi. A zažíváme v tom radost, vděčnost, svobodu. Nezaslouženou milost. To je to nejlepší, co dostala církev do vínku. Z toho žije a tím vyzařuje navenek. Jenže ne náhodou se říká, že to nejhorší vzniká zkažením toho nejlepšího.

Je tu ta druhá část příběhu, při které nás trochu mrazí - jako koneckonců i ty, co u toho byli. Nebylo to v tom prvním jeruzalémském sboru až tak růžové (to je svým způsobem také potěšující, není to pro nás jen nějaký vzdáleně nedostižný ideál). Jakýsi Ananijáš a jakási Safíra prodali pole, část zisku si dali stranou a zbytek věnovali církvi - ale tvářili se při tom, jako že dávají všechno. Skončilo to s nimi dost drsně. Nevěřím, že by je zabil Pán Bůh, nebo apoštol Petr za trest, aby nám tak ukázali, jak to s námi může dopadnout... (Máme koneckonců v bibli příklady daleko horších lidí, s kterými to tak zle nedopadne). Ale tuším, že tím drastickým koncem nám tu autor knihy Skutků ukazuje, o jak závažnou věc se tady jedná. Jde tu o něco pro církev smrtelně vážného. Je to zdůrazněno i opakovaným popisem reakce shromážděné církve - „i padla na ně bázeň“. Ne, že by se rozklepali strachy, ale ten výraz v biblickém chápání popisuje spíš úžas a respekt. Vědomí závažnosti toho, o co v tom jejich společenství jde. Je to církev, doslova přeloženo „to co patří Pánu“, "to co Pán svolal". Církev - to je společenství, které si uvědomuje, že tu nejde jen tak o nějaký nezávazný kamarádšoft, spolek na příjemné trávení volného času. Ale že tu jde o toho Nejvyššího, před kterým stojím a kterému nemám moc co nabídnout. Že tu jde o nějaké poslání ve světě; že tu jde o život v pravdě. O opravdovost. A že když tady hraju nějaké divadlo na druhé, tak ho vlastně hraju i na Pána Boha.

Proč ale tihle dva hrají takové divadlo? Snad se chtějí zařadit do první řady, mezi ty vzorové, obdivované křesťany, kteří se všeho vzdali – ale zároveň jim je líto dát všechno; snad je jim trapné nebýt jako ti ostatní – ale nemají jejich odvahu a důvěru; snad chtějí využít toho, že ti, kdo nic nemají, mohou přijímat „sociální dávky“ ze společné kasy – a k tomu mít doma ještě něco na přilepšenou; snad chtějí patřit do toho krásně naivního společenství – ale zároveň si nechat pojistku v podobě otevřených zadních vrátek - co kdyby se to tu jednou rozpadlo, zvrtlo... Snad jim schází důvěra, že "nebudou mít nedostatku" a říkají si, že zelené pastvy budou jednou vypasené a kalich oplývat nebude a už vůbec ne po okraj... Buď jak buď, někam se vytratila ta radost – důvěra – vděčnost. A na jejich místo přišla vypočítavost, kalkul a přetvářka.

Nic víc neškodí církvi, než přetvářka. Nedělní maska slušného či dokonce vzorného křesťana a pak všední život, do kterého nemá nikdo co mluvit. Hlasitě předváděná víra, ale vskrytu přežívající sobectví. Dvojí život. Nic jiného v dějinách církev neznevěrohodnilo víc, než právě ta dvojí tvář – dvojí metr, hlásaná morálka a žitá touha po moci. Ideál chudoby – přitom shromažďování nepředstavitelného bohatství. Kázat vodu a přitom pít víno. To je lhaní Duchu svatému. Snad proto tady čteme o tom, jaké má konce takhle křesťanská schizofrenie. Ananijášovský způsob víry nemá budoucnost (ona to vlastně není víra). Nikam nevede a mějte se před tím na pozoru. Tam, kde je přetvářka, tam církev končí.

Úžasně a osvobodivě mi v tom příběhu zní Petrova věta: Nemuseli jste dávat. Mohli jste si to nechat. Nikdo vás nenutil. Není to povinnost. Víra není povinnost. Není povinnost chodit do kostela a tvářit se jako ten nejhorlivější. Není povinnost dávat salár a tvářit se přitom jako že dávám z posledního. Není povinost se na každého široce usmívat i když mi leze na nervy. Není povinnost být jako ten druhý, co ho všichni obdivují. Nic není povinnost, všechno je to svobodná odpověď na svobodnou boží milost. A jestli to jako otravnou povinnost cítíme, tak je něco špatně. Tak jsme asi poznali ještě málo milosti. A musíme ji víc objevovat. Na tom ale není nic špatného. Špatné by bylo hrát divadlo. Tvářit se jak nám to jde. Kde se do církve vetřela zbožná povinnost, přetvářka – tam to šlo k šípku. Ananijáš a Safíra jsou dost tlustým vykřičníkem. Tudy ne.

Oni to nepochopili. Nikdo je přeci nenutil – mohli si všechno nechat, mohli dát jen část. Mohli říct – že nemají dost odvahy všechno opustit – na tom by nebylo nic špatného. Společenství církve je přeci i od toho, aby neslo a pomáhalo těm, kteří si ještě nejsou svou vírou pevní v kramflecích. Ale to se dá jen tehdy, když člověk svoji slabost nechce maskovat. I to patří k té křesťanské svobodě – že se nemusíme tvářit jako nějací suveréni, kteří všechno zvládají. Nemusíme lhát sami sobě – a potažmo i Bohu.

Že býváme polovičatí, že nemáme tolik důvěry a odhodlání. Že nedovedeme být jako ti, co všechno s radostí darují, věnují... Že míváme postranní myšlenky. Že se nedovedeme cele vydat a cele odevzdat – ani Pánu Bohu ani bližním – to si můžeme přiznat. Nemusíme hrát divadlo. Smíme být na cestě a smíme se tomu všemu postupně učit. Jeden od druhého. Všichni od Krista, který vydal všechno, nejen majetek, nejenom své povolání, ale i svoji budoucnost a nakonec i svůj život. Pro druhé. Pro nás. Pro mě. Amen