Už více jak osm století tady na tom místě žijí lidé pospolu. Je to pěkných pár let. Kolik generací tady prošlo a kolik příběhů se tu odehrálo? Kolik postavených a kolik zbořených domů? Kolik využitých a kolik promarněných šancí? 800 let je úctyhodných a památných – ale dobře víme, že to podstatné pro nás je teď. A zítra a pozítří. Kudy půjde naše generace a kam nasměrujeme tu další? Jaké budou ty naše příběhy? Co postavíme a co raději zbouráme? A jaké šance využijeme a které můžeme vklidu promarnit? A na jakých základech to, co děláme, bude stát?

Jako faráři se díváme do bible a snažíme se tam hledat inspiraci – sice ve starých příbězích – daleko starších než těch 800 let – ale myslíme, že i tak dost aktuálních.

Je tam třeba příběh o dosti nechvalně známých městech – jmenovala se Sodoma a Gomora. Města to byla sice prosperující, ale obyvatelstvo zlé – není teď čas rozebírat jak zlé – ale každopádně tak, že bylo na nejvyšších místech rozhodnuto o jejich zničení. Mohl to být úplný konec, ale žil nedaleko jeden, kterému se to nezdálo. Jmenoval se Abraham a říkal si, že to není spravedlivé, takhle přece nemůže jednat ani Nejvyšší - co když i v těch zlých městech přece jen žije pár lidí, kteří jsou spravedliví, přece nedopadnou stejně jako ti ostatní? Co když tam takových je padesát, pětačtyřicet, nebo třicet, – co když je jich tam alespoň 10? I kvůli těm deseti přece stojí za to ta místa udržet při životě. Co když by třeba právě tihle lidé mohli být nadějí na změnu? Abraham smlouvá s Bohem o osud těch měst a málem to usmlouvá. Jenže ani deset spravedlivých se jich tam tenkrát nenašlo. 

Na tom ale nezáleží, mě z toho příběhu teď zní právě ty (vlastně titěrné) počty – pár jednotlivců, kteří by zachránili město. Pár jednotlivců, kteří jsou naději na pokračování, na změnu, na záchranu. Stačí pár lidí, kteří se nenechají strhnout většinou, ale hledají, co je dobré; stačí pár lidí, kteří nežijí jenom pro sebe, ale pracují pro druhé. Pár jednotlivců – a město má šanci. Věci se mohou změnit.

800 let jsou tady lidé spolu, možná právě proto, že se tu vždycky v každé generaci našlo alespoň pár lidí, kvůli kterým stálo za to, aby to tu dál žilo. Ať už to byli prozřetelní a moudří purkmistři nebo starostové, vzdělaní páni řídící, ředitelé a ředitelky škol, inspirativní učitelé a učitelky. Možná faráři a kněží, kteří zprostředkovali pohled odjinud. Organizátoři všech možných spolků a jednot, kteří věnovali svůj čas a schopnosti. Poctiví řemeslníci a obchodníci, neúplatní úředníci, drábové a policisté. Obětaví lékaři, pečovatelé. A někdy třeba jen obyčejní jednotlivci, kteří se nedali zmást a ukryli žida před pogromem, nepodepsali výzvu k odsouzení Milady Horákové, přijali uprchlíka, nepokračovali v šíření pomluvy, která se k nim donesla, neřekli si, že „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“… nebo prostě jen měli odvahu vzít na sebe odpovědnost ve chvíli, kdy si mohli říct, že se jich to netýká. 

Pár „spravedlivých“ stačí. Když je jich víc, je to samozřejmě lepší, ale často je to tak, že se člověk musí odvážit i sám vstoupit do zápasu, který má nejistý výsledek. A ano, může skončit i prohrou. Křížem (říkáme v našem oboru). Ale bez kříže není vzkříšení. Bez odvahy dát něco ze sebe, není vlastně nic. Nic, co by stálo za to.

Takovou odvahu a trpělivost nám všem přeju, a sílu. A naději, že to má smysl. A městu přeju, aby tu i v každé další generaci bylo dost těch, kteří způsobí, že to tady bude místo k dobrému životu a budou se tu psát příběhy, které bude stát za to si připomínat.

(promluva na ekumenickém shromáždění na kolonádě 1. října 2023 v rámci oslav 800. výročí první zmínky o Poděbradech)