trpěl pod Ponciem Pilátem (Apoštolské vyznání víry)

Čtení: J 18,33- 19,16

Píseň: Sv 278 – Přijď již

Kázání: Mk 8,31-33 + trpěl pod Ponciem Pilátem (kázání k poslechu ZDE)

Možná jste si toho někdy všimli - celý Ježíšův život je v apoštolském vyznání shrnut v těch několika slovech - trpěl, byl ukřižován, umřel... Z evangelií přece ale víme o Ježíšově životě víc. Víme, že jeho život nebyl jenom utrpení, ale byl také plný radostných setkání na různých hostinách a s různými lidmi (až ho zlé jazyky nazývali žráčem a pijanem vína), známe také příběhy a podobenství o radosti, která patří k blízkosti božího království. A přece to všechno apoštolské vyznání vynechává a přijde rovnou k tomu, co bylo na konci: k utrpení.

Jakoby to nahrávalo lidem, kteří se na křesťanství dívají skrz prsty - že prý křesťané nemají rádi život. Že to s tím utrpením přehánějí a na všechno radostné se dívají s podezřením a škarohlídsky.

Určitě to tak není, i když mnozí křesťané v mnohých dobách se podobně (hloupě) skutečně tvářili. Jakoby život křesťana měl být - když ne utrpením, tak alespoň stálým odříkáním. Myslím, že takoví lidé Ježíše málo pochopili.

Jenže - to utrpení tady v apoštolském vyznání i v Ježíšově příběhu je. A vlastně dost trčí. Možná také právě proto, že pro lidi je utrpení vždycky něco nevítaného. Něco k čemu se vůbec nechceme hlásit, před čím vší silou utíkáme, snažíme se skrýt, ochránit, vytěsnit ho. Velká část lidí dnes řekne, že se vlastně ani tolik nebojí smrti, jako spíš utrpení, toho, co přijde před ní - nemoci, bolesti... Utrpení a bolesti se snažíme utéct. Užíváme ipubrufen nebo paralen, v horším případě morfium - ti opravdu trpící jsou před naším pohledem schovaní někde v nemocnici. Ale netýká se to jen utrpení nemoci. Když cestujeme někam dál, tak nás už ani nebolí nohy, máme přece auta. Při delších cestách nemusíme mít strach z lapků a zimy, s letadlem cesta na druhý konec Evropy trvá dvě hodiny a jen sem tam jsou v letadle teroristé nebo porucha. Na těžkou práci máme stroje (případně levné dělníky z východu), ani při té práci už většinou neprožíváme fyzické utrpení, těžkosti. Zkrátka čím dál víc si zvykáme na jednoduchost, bezbolestnost, na pohodu - alespoň po té fyzické stránce věci. „Být v pohodě“. To je heslo doby. Utrpení, těžkostem a nepohodě odvykáme. Jsou nechtěné.

V jistém smyslu je to určitě dobře. Ale nejde s tím ruku v ruce také to, že se ztrácí cena některých věcí? Nevytrácí se vědomí, že některé věci jsou tvrdě vykoupené a něco nás (nebo někoho jiného) stojí? Cenu práce si člověk uvědomí, když se při ní pořádně zapotí a bolí ho pak celé tělo. Zdraví si také většinou začneme vážit víc, až když projdeme nějakou pořádnou nemocí...

A s tím souvisí ještě jedna věc: jsme připraveni na to, že jsou věci, pro které se musíme něčeho vzdát? Obětovat se? A nemusí to být hned život (to může být paradoxně někdy to nejjednodušší)... ale třeba jen se vzdát svého pohodlí? Opustit svůj klid, nebo se vzdát svých hloupých návyků - to všechno něco stojí. A celá strašná krize životního prostředí souvisí s tím, že se nechceme vzdát mnoha věcí a změnit své zvyky, opustit své pohodlí. S tím tématem Ježíšova utrpení to myslím úzce souvisí.

 

Ani učedníci o žádném utrpení nechtějí slyšet. Když Ježíš začne v půli evangelií mluvit o tom, že jeho cesta skončí utrpením, že „musí trpět“ - vezme si ho apoštol Petr stranou a povídá mu „to ne, Pane. Takhle nemluv.“ Ježíš v představách Petra nemá trpět, ani to nějakými hloupými řečmi přivolávat. V Petrových představách Mesiáš, zachránce, netrpí. Neprochází těžkostmi, všem nástrahám se asi šikovně vyhne a nad nepřáteli slavně vítězí. Snad dokonce beze šrámu. Ten jeho zachránce je přece nad věcí. Prostě se „dá do pohody.“ - Jenže Ježíš Petra pošle někam: „Jdi za mnou, satane, tvoje myšlení není z Boha, ale z člověka.“ A předpověď utrpení, než dojdou do Jeruzaléma, ještě dvakrát zopakuje. Aby bylo jasno, že k němu Ježíš směřuje vědomě. Nebyla to nešťastná shoda okolností, to jak špatně skončil. Ježíš se pro cestu končící utrpením rozhodl vědomě. Ne že by o ni stál. Ne že by chtěl trpět - ale má-li to patřit k jeho úkolu a poslání - potom „ne, jak já chci...“. 

Proč k jeho úkolu patří i utrpení? Utrpení jako završení jeho poslání? Různými slovy se k tomu Ježíšovu utrpení hlásíme a vyznáváme, že to utrpení se nás týká a že má pro nás smysl. Že právě tím utrpením nás Ježíš vykoupil, zachránil. A právě tady se ukazuje ta spojitost mezi utrpením a cenou, kterou věci mají. Ježíš celým svým životem ukazoval lidem Boží lásku. A nakonec právě svým utrpením dokázal, že ta láska a cena, kterou pro Boha máme, je větší, než si dovedeme představit (a než se sami dovedeme ocenit). Není to laciná láska. Kdyby Ježíš couvnul, kdyby si - tak jako to my děláme - dal nějakou hranici, odsud posud - pak bychom skutečnou Boží lásku nepoznali. Pak by nakonec i všechno jeho kázání a uzdravování bylo jen takovou milou ale bezvýznamnou epizodou. Jenže on se nezastavil ani před utrpením. A vynikne to o to víc právě proto, že měl život rád, že jeho život byl radostný a naplněný - a že si to utrpení žádným způsobem nezasloužil.

 

Ježíš „trpěl pod pontským Pilátem“. Občas se ještě užívá přísloví „Dostal se tam jak Pilát do Kréda“ - nechtěně, nečekaně (podle jedné legendy prý Pilátova žena měla v předvečer Ježíšova soudu sen, ve kterém slyšela, jak lidé všech národů a generací na věky recitují „trpěl pod ponciem Pilátem.) Kdo by chtěl být zmiňován v takové souvislosti? Jediní dva pozemšťané v Krédu - Ježíšova matka Marie a Ježíšův soudce Pilát... černá a bílá

Pilát je jedna z mála biblických postav, se kterou se setkáváme i v mimobiblických záznamech. Možná i proto se o něm vyznání zmiňuje - aby zdůraznilo, že Ježíšův příběh se odehrává v konkrétní historii. Není to nějaká nadčasová pohádka, mytologie - ale Ježíš trpěl právě za tohoto římského úředníka Piláta. Ten byl znám jako docela tvrdý člověk - v evangeliích je na to narážka na místě, kde někdo sděluje, že Pilát smíchal krev poutníků do Jeruzalémského chrámu s krví jejich obětí... Líčení Ježíšova soudu však Piláta ukazují spíš jako korumpovatelného úředníka, který se snad chce zastat spravedlnosti, ale nedovede to. Sice je to zástupce nejmocnější říše světa, zástupce právního státu - jenže ve chvíli, kdy mu velekněží pohrozí, že ho udají u císaře, tak si jen alibisticky umyje ruce a nechá Ježíše ukřižovat. Dělá to, co politikové víceméně vždycky - snaží se vyhovět davu a zároveň udržet svou vlastní moc klidně na úkor zachování práva, kvůli kterému byl do úřadu dosazen.

 S Pilátem jakoby se tady do pole vyznání víry dostala také oblast života, kterou nazýváme politika. Pravda - právě ve chvíli, kdy žalostně selhává a ukazuje se jako bezzubá. Pilát nedovede prosadit ani zásady, které sám uznává. Evangelium ale nezpochybňuje veřejnou moc - ale jsou tu odhaleny její hranice a vymezeno místo, které v životě má. „Nemáš jiné moci, než která ti byla dána“ - odvětí Pilátovi Ježíš. Mocní mají vždycky a všude tendenci myslet si, že jsou ještě mocnější, než jsou. Ti největší tyrani si vždycky myslí, že moc mají na věčné časy. Ježíš - sám vyslýchaný - tady Piláta vrací do patřičných mezí. Pilátovu moc nezpochybňuje - a přece se před ní nehrbí - dokonce právě tady se přiznává ke svému poslání. Právě před Pilátem. Ve chvíli, kdy mu to může přinést tak akorát problémy. Proti sobě tu stojí diplomaticky jednající a podle volebních preferencí kličkující politik - pragmatik - a proti němu ten, kdo bez ohledu na preference stojí za evangeliem - dobrou zprávou, kterou nese.

Pilát je tu také zástupce veřejnosti - alespoň tak to chápal apoštol Pavel, když vyzývá křesťany, aby se ke své víře hlásili veřejně - „jako i Kristus vydal dobré svědectví před Pontiem Pilátem“ (1Tm 6,13) - evangelium je tím nejlepším, co může zaznít - a to nakonec právě ve chvíli setkání s mocí, která si činí nárok větší než má. Nejen ta veřejná, ale jakákoli jiná. Moc nemoci, moc strachu, moc utrpení. Právě v takové chvíli se může ukázat, jestli ta víra, kterou se oháníme, k něčemu je a v něčem nás dovede podržet - nebo někomu pomoci. „Kristus vydal dobré svědectví před Pilátem“ a apoštolské vyznání nás odkazuje právě do takovýchto konkrétních situací. Víru nežijeme někde mimo všední život - ale právě že všude, kde se setkáváme s různými výzvami a je na nás, abychom - tak jako Ježíš - dosvědčovali a zprostředkovávali Boží lásku. Je to to nejlepší, co můžeme v životě udělat. Amen 

Píseň: 253 – Můj klenote ze všech nejvzácnější

Kategorie: