Malá víra stačí (Lk 17,5-10)

Myslím, že prosba učedníků nám není cizí. „Dej nám více víry!“, „Přispoř nám víry!“ překládají kraličtí. Máme víry málo, potřebujeme víc. U Lukáše učedníci o více víry žádají poté, co s nimi Ježíš mluví o zvládání pokušení, o tom, že než být někomu pokušením, tak to snad raději skočit někam na dno moře a už se nevynořit – a že se přece rozumí samo sebou, že Ježíšovi učedníci budou odpouštět pořád dokola – klidně sedmkrát denně... Tak to teda Pane, to nám dej více víry, protože na tohle nemáme! Být křesťanem – nejenom svátečním – na to je potřeba mít něco navíc, jinak se to snad nedá zvládnout. Svět se mění a žít jako křesťan je přece stále obtížnější, nesplynout s davem, poznat co je podstatné, kde napřít své síly...

Proto: Dej nám více víry... Ale Ježíš řekne: Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice – řekli byste tady té moruši: přesaď se do moře – a ona by vás poslechla. A my to většinou vykládáme – kdybyste měli alespoň trochu víry, alespoň malinkatou víru. Alespoň kousíček – bylo by samozřejmě lepší mít ji větší, ale alespoň trochu. Jenže ono tam to ALESPOŇ vůbec není! Kdybyste měli jako zrnko hořčice – právě tak malá víra stačí na zázraky. A učedníci přece víru mají. Vždyť to, že se obracejí na Ježíše, prosí o víru – to přece znamená že ten ždibíček víry, který bohatě stačí na konání divů, mají. Něco už s Ježíšem prožili, něco se od něj naučili. A Ježíš jim říká – To je dost. To vám stačí. Teď jde o to, co s tím uděláte.

Snad často máme pocit, že se té víry nedostává, že bychom potřebovali něco víc, nějaký doping. Vždyť i proto jsme snad dnes přišli. Zkusme ale vzít vážně, že máme dost. I s tím málem, nebo právě v tom málu víry, které máme, můžeme dělat divy. Nepotřebujeme víc, jde o to zužitkovat to dostačující málo, které máme.

Ono je to tak ostatně skoro se vším. Máme pocit, že bychom potřebovali víc, abychom něco mohli... a dost dobře někdy víme, že je to spíš alibismus, abychom nemuseli: Kdybychom měli víc peněz, tak bychom mohli – no třeba víc přispívat na charitu. Kdybychom měli víc šikovnosti, to bysme toho mohli pro někoho víc udělat. Kdybychom měli víc času, to by se panečku děly věci! No a kdybychom tedy měli víc víry – kdybychom měli víc víry – tak co vlastně? - byli bychom jako křesťané nějací výkonnější? Byli bychom snad lepší? Mohli bychom usínat s klidným svědomím, že jsme toho udělali pro Pána Boha dost? Mohli bychom hrdě předstoupit před Boží soud: podívej Pane Bože, dals nám dost víry a hele, jak jsme ji pěkně zužitkovali... A na jakém věroměru by se vlastně to množství víry měřilo?

A není to vlastně obráceně? Co když Ježíš učedníkům nabízí víru jako zrnko hořčice právě proto, že jejich víra je příliš velká? Nebo že by chtěli, aby ta jejich víra byla nějaká velká, dokonalá, superkřesťanská? Není to tak, že místo hledání velké, efektní, dokazatelné víry mají spíš hledat víru, která se podobá zrnku hořčice? Jakoby se Ježíš ptal: Proč mne žádáte o mnoho víry? Teprve až se zmenší, až bude nepatrná jako hořčičné zrnko, vydá své plody a projeví svou sílu. Učedníci chtějí víru velkou. Možná proto, že to, co je velké lze dobře vidět. Lze se tím prokázat. Každý to může na nich poznat. Pryč se svíravými pochybami! Velká víra, která by způsobila zázrak – pěkně všem na očích, aby už nikdo nepochyboval – ani my sami, abychom měli dobrý pocit, že věříme správně. A Ježíš říká – ne. Málo víry stačí. Málo víry je dost.

U Matouše ten výrok o síle malé víry následuje poté, co učedníci nemohli uzdravit posedlého chlapce. A tak se jim zdá, že mají malou víru - jenže nebylo to spíš proto, že věřili především sobě a svým schopnostem? Že víra byla velká – ale špatně zaměřená?

Bratři a sestry, myslím, že patří k povaze víry, že je malá. A že právě malá víra dělá divy. Ono už na začátku, když přišel had za člověkem, tak mu říká: Budete jako bohové! - a lidé mu na to skočí – chtějí být něco víc, chtějí víc v domění, že tak budou samostatní, že už Pána Boha potřebovat nebudou. Není to tak i s tou vírou? Nechceme víc víry, abychom už nemuseli spoléhat na Boha, na jeho odpuštění, abychom se přenesli přes všechny nástrahy a všechno čemu ještě stále nerozumíme? Abychom už nemuseli doufat, prosit, hledat, platkat, spoléhat na odpuštění – ale nad vším mohli pevně stát jako nějaké sloupy víry? Sloupy - nakonec vlastně ale kamenné a bezcitné? Ne - malá víra, právě malá víra - to je oč tu běží. A paradoxně právě ta dokáže divy – malá víra, která si je vědoma své titěrnosti a zranitelnosti – ta dokáže odpustit, snad i sedmkrát denně – protože si je vědoma, že sama potřebuje odpuštění. Malá víra dokáže uzdravovat – protože dokáže sestoupit i mezi ty, co nevěří vůbec. Malá víra si dovede klást otázky spolu s nevyléčitelně nemocnými. Malá víra dovede pochopit, že i nevěřit se dá. Malá víra dovede pochopit nedokonalost druhých, protože si je sama vědoma své nedokonalosti. Velkou víru mají možná hrdinové z pohádek. Ale třeba Abraham – praotec víry – jen si vzpomeňte, těch pádů a pochyb – a přece šel, i s tou svou malověrností, neustále opakovanými pochybami...

Víra snad ani nemůže být velká, vždyť víra je přece také neustálý zápas o to, abychom se vzdali svých nároků a dali prostor Božímu království, abychom se vzdali své pýchy a své sebedostačivosti a uvědomili si, že nás doprovází ještě někdo větší, nezměrný, neuchopitelné a přece blízký. Víra, která znamená odevzdat se, umenšit se.

Dej nám více víry – možná by pak všechno šlo samo... Možná by se nám všechno dařilo. To by bylo super. Možná by nás obdivovali. Možná by i ta církev vypadala jinak. Ale možná to tak Pán Bůh nechtěl. Možná nechtěl žádné superhvězdy víry, možná chtěl jen nějaké obyčejné služebníky neužitečné, co se snaží vyjít s málem. Možná chce ty, kdo nebudou chtít být něčím víc, ale prostě budou plnit ten úkol daný na počátku při stvoření – starat se o svěřenou zahradu života.

Málo se prý káže na to následující podobenství o služebníkovi, co se vrátí domů z pole a jeho pán místo aby se mu vrhnul kolem krku, děkoval za jeho skvělou práci a pozval ho ke stolu, tak mu řekne: Jdi se převléct, udělej mi něco k jídlu a pak se můžeš najíst i ty! - Co do sociálních vymožeností jsme asi už někde jinde, ale přece jenom v tomhle se moc nezměnilo – ani dnes manažer podniku nejde po šichtě za zaměstnanci na linku, nepodá jim ruku a neděkuje, že byli tak hodní, udělali si čas, přišli a pěkně pracovali. Ne že by nebylo hezké pěkně poděkovat – ale je to přece jen jejich práce. Asi by bylo divné, kdyby si na něco takového činili nárok. Stejně divné – a ještě divnější – by ale bylo, kdyby učedníci mající velkou víru a prokazující kdovíjaké velké činy měli pocit, že jim za to teda musí být Pán Bůh strašně moc vděčný, jací jsou bezva křesťané. A že teda až přijdou dom ze směny, tak že je zasloužená odměna nemine. Ne. Jsme jenom služebníci – služebníci neužiteční – a dělali jsme to, co jsme byli povinni učinit. Naše víra je malá, ale děláme s ní, co můžeme.

Víra jako zrnko hořčice. To není velikost, do níž má naše víra dorůst. Tak veliká už naše víra je. Jenže zdánlivě malá víra dokáže konat a už koná velké věci. Když odpouštíme svým viníkům, když pečujeme o ty, kteří nám to neodplatí, když se modlíme za ty, kteří nás zklamali. Když si neděláme příliš velké nároky – ani vůči druhým lidem, ani vůči Bohu. Víra jako zrnko hořčice není sice dobře viditelná, zato je však přenosná na jakékoliv místo, do každé situace. A tam může zapůsobit a způsobit víc, než se kdo naděje. Amen

Kategorie: