Apoštolské vyznání víry

0 příspěvků / 0 nových
Vladimir Francik
Apoštolské vyznání víry

Nedávno mi spolu s několika dalšími farníky byla položena otázka: Proč věříš? S racionální odpovědí na tuto iracionální otázku jsme si vesměs příliš nevěděli rady. Proč věřím, nebo přesněji proč jsem uvěřil, skutečně nedovedu nijak přesně definovat. Jiná situace by nastala, kdyby mi byla položena otázka: V co věříš? Na to si snažím odpovídat stále a asi by to měl činit každý, kdo uvěřil. V co vlastně věřím?

Je to již snad půl roku, co se na našich kostelních lavicích objevil lísteček s novou verzí Apoštolského vyznání víry. Pokud si dobře vzpomínám, předcházela tomu celocírkevní diskuze, dotazování v jednotlivých sborech, zda změny do Apoštolského vyznání zahrnout. Myslím, že odezva z poděbradského sboru byla taková, že žádné změny nejsou třeba. Celocírkevní konsensus byl však jiný a je třeba jej akceptovat, už jen proto, aby celá církev vyznávala jednotně. Nezaznamenal jsem, že by poté ve sboru proběhla nějaká diskuze, zda se hovořilo o tom, jak se vnímání našeho vyznávání pod vlivem těchto úprav změnilo. Netvrdím ale, že se tak nestalo, nejsem zase tak pilný účastník bohoslužeb, takže mi něco mohlo uniknout. Rád bych proto přidal svůj názor, bez toho, že bych ho prosazoval jako nějakou absolutní pravdu.

V nové verzi Pán Ježíš již netrpí pod Pontským Pilátem, ale pod Ponciem Pilátem (latinsky Pontius Pilatus). Opouštíme tedy počeštěné Pontský, možná mylně evokující Pilátův místní původ (něco jako poděbradský nebo pražský) a správně označujeme Piláta jako člena rodu Pontiů. Nicméně v obou případech asi víme, o jakého Piláta jde, takže jsme v tomto případě získali věcnou správnost. Dále již Pán Ježíš nesedí na pravici, ale po pravici, Boha, Otce všemohoucího. Zbavíme se tedy trochu komické představy, že Pán Ježíš sedí Pánu Bohu na pravé ruce. Před změnou i po změně ale asi dobře chápeme, že Pánu Ježíši bylo u Pána Boha přisouzeno to nejvýznamnější místo. Dále již nevěříme ve svatých obcování, ale ve společenství svatých. Pokud se podíváme do významového slovníku, nekompromisně zjistíme, že dnešní význam slova obcovat je souložit. Mnohdy vysmívaná církev se tedy touto změnou zbavuje jednoho důvodu vysmívání, a to je jistě chvályhodné. Zbývá tedy již jen zodpovědět otázku, jak lépe tomu nyní rozumíme, když už nevěříme v obcování, ale ve společenství svatých. Následuje změna z hříchů odpuštění na odpuštění hříchů, to je snad jen změna slovosledu. Snad tedy pokus o modernější češtinu? Poslední změna – již nevěříme v těla z mrtvých vzkříšení, ale ve vzkříšení těla. Tak to mi přijde jako bychom do Kreda zařadili, že se Pán Ježíž narodil z Marie. Představa těla z mrtvých vzkříšení a narození z Marie Panny mi totiž přijde stejně neuchopitelná, také si s tím příliš nevím rady.  Snad tedy snaha nepůsobit tak bigotně, nevím. Potom je ale otázka, kde začíná víra.

Vtírá se tedy otázka z oboru kriminalistiky: Cui bono, komu ku prospěchu. Pokud jsou změny určeny věřícím, je to tragické, protože přestáváme rozumět sami sobě, pokud nevěřícím, je to komické, protože budeme muset vypouštět další slova, mimo jiné slovo Bůh. V poslední době mám dojem,  že jako příčina obav z úpadku církve byl zjištěn jakýsi sémantický problém, že zkrátka používáme nějakou nesrozumitelnou terminologii. Je jistě žádoucí respektovat změny jazyka, smysl mi to dává v případě Bible kralické a ekumenického překladu, mezi nimiž je zhruba 400 let. Nijak ale nesnižuji ani snahu autorů Bible 21, nebo Parabible. Prostě to alespoň nějak zkouší. Možná by ale stačilo být více autentičtí, mít větší křesťanské sebevědomí, mít větší odvahu identifikovat se jako křesťané v každodenním životě, i když máme většinou pocit, že nejsme žádnými měrnými etalony zbožnosti nebo morálky. Třeba bychom pak byli více uvěřitelní, kdybychom říkali, v co věříme.