Za hosty anděly - Žd 13,1-2

Bratrská láska ať trvá. S láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud. Tak někteří (aniž to tušili) měli za hosty anděly. (Žd 13,1-2 )

Zkuste si představit, jak by se člověk připravoval na takovou návštěvu anděla. Zřejmě by tomu ale věnoval dost času a úsilí. Možná by si i vzal dovolenou, aby se o něj mohl starat a dal najevo, že mu na vzácné návštěvě záleží. A pak by se dlouho sedělo u stolu přetékajícího dobrým jídlem a pitím; slavnostní nálada, uši nastražené v očekávání toho, co se dozvíme nového z toho andělského světa. Všechno ostatní jde stranou. Nic není tak důležité. Tak by se slušelo pohostit anděla - božího posla - a každý z nás by to asi udělal. Vtip je ovšem v tom, že člověk takového anděla na první pohled nepozná.

Epištola Žd dává jednoduchou radu, jak takového anděla nezmeškat – s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud. Tak někteří (aniž to tušili) měli za hosty anděly. Doslovněji přeloženo tam dokonce stojí: „na lásku k cizím nezapomínejte, nebo: buďte pohostinní k cizincům“.

Patří mezi ty hosty také uprchlíci odjinud? Patří mezi hosty uprchlíci hledající svobodu a bezpečí, nebo i ti, co hledají „jenom“ lepší životní podmínky? Patří mezi hosty také syrští a jiní muslimové? Patří mezi hosty také hosté nezvaní?

Co tedy najdeme k tématu v bibli, kterou se přece chceme nechat orientovat?

Apoštol vyzývá k tomu vidět a přijímat hosty jako by to byli andělé. Je to možná vrcholem biblického postoje k různým příchozím, zvaným i nezvaným. A když apoštol vyzývá k přijímání hostí, tak je asi zřejmé , že půjde spíš o ty hosty nezvané (byť asi především z křesťanského prostředí). Zvané přece přijmeme ochotně a rádi i bez povzbuzování. Je to vrchol – vidět v tom nevítaném či nečekaném příchozím anděla. Ale je to vrchol, pod kterým stojí celá šíře biblického svědectví – možná hlavně starozákonního. Téma cizinců a různých putujících či uprchlíků se tu objevuje překvapivě až velmi často. Zřejmě proto, že první svědci víry nebyli nic jiného než migranti. (Koneckonců i naši evangeličtí předkové museli ze své země namnoze odejít.)

Abraham nejprve se svým otcem Terachem odchází odkudsi z Babylónie do Cháranu a pak se sám vydává kamsi, kde je vlastně stále putujícím cizincem a když umírá, tak mu nepatří nic, než jedno hrobové místo kdesi v Hebronu. Izák utíká ze zaslíbené země kvůli hladu a jako host pobývá v Geraru, odkud je místními obránci národních hodnot a bezpečí za pomoci nevybíravých postupů vyštípán. Jeho syn Jákob je ve vyhnanství dobrých 20 let, zavinil si to sám, protože chtěl obrat bráchu o prvorozenství, jenže to podstatné mu dojde právě až v tom vyhnanství. Dokonce s Hospodinem se setká právě na tom útěku. Josefa do otrocké emigrace poslali jeho nevybíraví bratři, ale jak byli nakonec za toho emigranta v Egyptě rádi, když je svou prozřetelností zachránil před hladomorem. Celý izraelský národ se nakonec stal uprchlíky a čtyřicet let migroval pouští, protože chtěli něco jiného než dřít pod faraonem a pro faraona. Kolik proroků musí utéct a nakonec se skrývat někde v cizině? Třeba Elijáš u vdovy v Sareptě, v sidónu, v cizině u pohanů. A nakonec i malý Ježíš musí s rodinou utéct právě do Egypta, protože v té dobré, čistokrevné zaslíbené zemi mu usilují o život. Totalitní režimy jako je ten Herodesovský plodí nešťastné a zoufalé lidi na útěku. Jak by to dopadlo, kdyby Marii s Josefem a Ježíšem na egyptských hranicích nepustili skrz ostnatý drát? (A nebylo by to nic překvapivého, protože Izrael byl v té době považován za odbojnou provincii plnou různých teroristů, kteří neváhají a slušného římského občana při nejbližší příležitosti propíchnou.) Takovouhle chamraď my si budeme pouštět do našeho krásného civilizovaného Egypta?

No a sám Ježíš o sobě posléze řekne, že „ptáci a lišky mají doupata, ale syn člověka nemá, kde by hlavu složil“. Ježíš je permanentní uprchlík a jako mnoho takových také skončí – na kříži, v trápení a bolesti. Sám Bůh je na zemi uprchlík a utečenec. Znamená to něco pro náš pohled a vztah k uprchlíkům?

I první církev v dobách pronásledování vytvářela mnoho migrantských skupin – to je asi situace, do které mluví epištola. Zbožní a spokojení křesťané byli v pokušení dívat se na ty příchozí odjinud skrz prsty – ať se vrátí, odkud přišli, kdoví jestli si za to sami nemohou...

V našich biblických, křesťanských (i evangelických) genech je uprchlictví. A bibličtí svědkové se k tomu hlásí. Dokonce celé naše životní putování vnímají jako putování v cizině. Náš skutečný, opravdový, budoucí domov je někde jinde. Slyšeli jsme to od žalmisty – Jsem na zemi jen hostem, příchozím, cizincem. Stejně to opakuje i Pavel – všichni jsme tu jen hosté. Domov máme jinde (tak co se tváříme jako kdyby ten kousek země, na kterém zrovna žijeme, patřil jen a jenom nám...)

Vlastní zkušenost člověku pomáhá pochopit zkušenost těch druhých – možná jsme nikdy uprchlíky nebyli, ale když čteme bibli, tak se učíme přijímat za svou i tuhle zkušenost. A pochopení prý vede k porozumění.

Proroci i žalmisté se na tuhle zkušenost odvolávají – byli jsme hosty, byli jsme cizinci – a tak nebudeš cizince utiskovat. Víš jaké to je. V páté knize Mojžíšově jsou dokonce izraelci vyzýváni Dt 23,8: „nebudeš si hnusit Egypťana, neboť jsi byl hostem v jeho zemi“. Jakkoli to bylo na té obecné úrovni zlé otroctví, ze kterého bylo potřeba vyjít – na straně mezilidské je tam respekt i k tomu Egypťanovi, v jehož zemi jsme jako hosté žili. Ano, je potřeba rozlišovat – je tu rovina organizační, správní – musíme nastavit nějaké mechanismy, jak si poradit s vlnou urpchlíků tak, aby to nevedlo ke kolapsu – ale pak je tu i ta rovina osobní. Neřešíme jenom „problém uprchlictví“, ale setkáváme se s konkrétními lidmi z masa a kostí, s vlastním, většinou dost smutným příběhem.

Tahle zkušenost – být otrokem, být hostem, cizincem – tedy vede v Bibli k tomu chránit cizince, chránit i hosta a příchozího, byť věří nějak jinak, než my. Hospodin chrání cizince, kteří nemají domov – a čteme to i v desateru, kde se přikázání o sobotním odpočinku vztahuje právě i na cizince „nebude konat žádnou práci ani tvůj host, který žije v tvých branách...“ Když už je v tvých branách, tak je pod ochranou přikázání. Jestli se někdo chce odvolávat na naše civilizační hodnoty, tak kde jinde než v desateru je chce hledat…

Sám jsi byl hostem, cizincem, příchozím, tak taky přijímej a chraň hosty a příchozí. Jenže apoštol Pavel jde ještě dál, když říká – možná jsou to andělé. Možná ti něco dobrého nesou – zprávu, ponaučení, naději…

Nepochybně tu naráží na příběh o Abrahamovi, kterého navštívili hosté, poutníci – a on je přijal (i když se určitě nedalo očekávat, že budou téže víry jako on). A ono se nakonec ukázalo, že to byli boží poslové a Abrahamovi oznámili narození syna. Radostnou a nadějnou zvěst. Jestli nám třeba ti různí emigranti taky nemohou něco přinést, něco co by stálo za to, když je budeme chtít slyšet, nejenom je zavřít za ostnatý drát, sebrat jim telefon a divit se, že se nám tam bouří… Třeba by nám mohli otevřít obzory, kdybychom je skutečně přijali mezi sebe.

V Bibli ovšem můžeme najít také případ opačný – jak to dopadne se společností, která hosta nepřijímá. Sodoma a Gomora. Města, odkud křik nevinných volal až do nebe. Ale tou poslední kapkou, která rozhodla o jejich zkáze byla právě nenávist a pokus o násilí vůči cizincům (kteří shodou okolností byli boží poslové). Sodoma a Gomora byla prosperující města (taky proto si je Lot vybral). Možná cítila ohrožení toho blahobytu nějakými cizáky, pocit nadřazenosti nad každým jinak vypadajícím. Jenže oni ti cizáci byli lakmusovým papírkem, jestli ta sodomogomorská civilizace stojí ještě za udržení nebo ne… V Sodomě to nějak nezvládli.

Až na Lota, který cizince přijal do svého domu, pohostil, chránil a sám byl díky tomu zachráněn.

Koho chceme mít vzorem? Sodomáky a Gomoráky nebo spíš Lota a Abrahama? Ano, něco je to stálo, něco museli obětovat (Abraham zvíře, Lot byl ochoten obětovat i dcery…) Přijmout cizince, to něco stojí. Ale oba dva taky něco získali.

Když už máme to 600leté výročí, tak Mistr Jan Hus v jednom kázání řekl, že kdo vyhání trpícího Lazara od svého domu, ten odmítá svého přímluvce u Pána Boha. - Uprchlíci a trpící lidé jsou ti, kteří se za nás jednou budou přimlouvat. Tak věřil Mistr Jan Hus.

Mějte rádi cizince, protože aniž to tušíte, mohou to být andělé. Říká apoštol Pavel. Andělé, totiž poslové, kteří nám něco přinášejí.

Třeba tak, že nás učí otevřenosti. Připomínají nám, co to znamená, že Boží království je otevřené pro každého. Učí nás udržet se v té pravé křesťanské kondici, která se k potřebným neobrací zády.

Možná nám ti andělé pocestní bolestně připomenou temné stránky lidského života. Připomenou nám Kristovo utrpení. Bezdomovectví syna člověka. Jeho cizost ve světě, který ho nepřijal.

Snad nám ti pocestní andělé odjinud připomenou i to, že ani my, kteří se cítíme být doma a máme zdánlivě všechno jisté, tak přeci i my jsme jen „hosté a příchozí“, tak úplně doma nejsme, ale stále hledáme ještě něco víc, můžeme to nazvat Božím královstvím, novým nebem a novou zemí.

Nakonec nám ti andělé snad připomenou, že celý náš život, to naše hostování, se děje a je smysluplné pouze proto, že jsme sami byli pozváni, přijati. Že sám Bůh má pro nás otevřené dveře a chce nás pohostit – i když přicházíme z té nejvzdálenější ciziny.

Potřebujeme někoho, kdo by nám tohle všechno připomínal. Proto S láskou přijímejte ty, kdo přicházejí odjinud. Tak někteří aniž to tušili, měli za hosty anděly. Bylo by škoda takového anděla poslat pryč. Amen

Kategorie: