všemohoucího (Apoštolské vyznání víry)

Modlitba: Milostivý Bože, mnoho kolem nás toho je zavřeného, mnozí jsme doma zavření a izolovaní. Ty ale přicházíš i skrz zavřené dveře, máš klíče k našim životům. Otevíráš výhledy naděje. Prosíme, otevírej nám je i nyní. Přinášej klid tam, kde vládne nervozita a strach. I v tuto chvíli chceme zůstat otevření pro tvé oslovení. Prosíme za všechny křesťany, kteří se dnes všelijakým způsobem a po celém světě podobně, všelijak provizorně, snaží oslavit neděli vzkříšení. Prosíme, buď nám nablízku. Amen

Čtení: Da 3,13-18

Píseň: Přijď již, přijď Duchu Stvořiteli – Sv 278, 675

Kázání: Sk 16,25-26

Věřím v Boha, Otce - všemohoucího... Ta dnešní část apoštolského vyznání patří k těm těžším článkům víry. Nejen kvůli všetečným a neřešitelným otázkám, jestli je Bůh natolik všemohoucí, aby dovedl stvořit tak velký kámen, který by nedovedl unést. Ale především snad proto, že žijeme ve století po největších válečných jatkách v dějinách lidstva. Milióny nevinných životů bylo zmařeno, z toho šest miliónů Židů, těch, kdo patřili k vyvolenému Izraelskému lidu - jak to, že Bůh nezachránil své milované děti izraelské? Jak to, že Bůh nezasáhne? Jak to, že nechá nevinného trpět, když je všemohoucí? Tahle otázka se skoro vždycky objeví, když přijde na toto téma řeč. I v mnoha situacích se nás dotýká až do morku kostí. A nedá se nad ním jen tak mávnout rukou.

Jeden židovský myslitel (Hans Jonas) přišel s myšlenkou, že po tom, co se stalo v Osvětimi, musíme o představě Boží všemohoucnosti začít mluvit a myslet jinak. Dokonce tuto představu opustit. Ne proto, že by Bůh nebyl. Ale právě proto, že je, a že té smršti (jak Židé tuto katastrofu nazývají) nezabránil.  Nezabránil, protože zabránit nemohl. Dá se podle něj věřit v Boha, který nemohl pomoci. Ale jen těžko se smířit s vírou v Boha, který pomoci mohl a neudělal to.

Mluví o trojúhelníku vlastností, které patří k našemu základnímu pochopení Boha. „Bůh je dobrý“. „Bůh je alespoň do jisté míry poznatelný“. A „Bůh je všemohoucí“. Jenže ve chvíli toho nejzazšího utrpení, té absurdity, kterým bylo zplynování části vyvoleného národa, tahle trojice nedává smysl. Nemohou platit všechny tři body zároveň. Pokud je Bůh všemohoucí a tohle nechal běžet, tak se těžko dá říct, že je dobrý. Anebo je dobrý, ale potom je pro nás naprosto nepochopitelný. Jistě, nemůžeme ani zdaleka chápat Boží záměry - na druhou stranu se nám Bůh přece nějakým způsobem v Písmu poznat dal, dal nám poznat svou vůli, své záměry. Něco o něm přece víme - ale tahle smršť tomu naprosto odporuje. Potopa už nikdy přece neměla být. Jestliže je nepochopitelný až takovou měrou, tak bychom se jen těžko mohli na cokoli spolehnout. Těžko věřit v někoho, koho vůbec nechápeme. Chceme-li tedy uchovat víru a to víru v Boží dobrotu a v to, že nás Bůh vede a dává se nám poznat - pak se musíme vzdát představy Boží všemohoucnosti, říká Jonas. Bůh se při stvoření rozhodl vzdát možnosti do světa zasahovat vnější mocí. A to do důsledku - nejen, že se tak rozhodl, ale že se prostě na čas trvání běhu světa jakoby vysvlékl ze vší možnosti zasahovat. Z lásky ke stvoření a k jeho svobodě se odvážil tohoto kroku a teď trpí spolu s těmi, kterým je ubližováno a mlčky následuje svůj nenaplněný cíl se stvořením.

Je to odvážná myšlenka. Možná provokativní. Bůh není všemohoucí, přesněji: vzdal se své všemohoucnosti. Byť třeba na čas, ale přece. Možná to takhle radikálně nechápeme, přesto před nás tahle myšlenka staví otazník či vykřičník - abychom někdy až příliš jednoduše a samozřejmě nemluvili o tom, co všechno Bůh může či nemůže učinit. Co udělal a neudělal. Možná by bylo někdy lépe mlčet. Nevíme co říct. A taky nás vlastně nutí přemýšlet nad tím, co ta Boží všemohoucnost, kterou vyznáváme, vůbec znamená. Jak vlastně Bůh ve světě působí...

Možná vás překvapí, že v Bibli se ten termín „všemohoucí“ nevyskytuje - v našich překladech ho sice většinou máme, ale v hebrejském starém zákoně je na těchto místech boží titul „Bůh šadaj“ (el šadaj - a vlastně se moc neví, co to znamená to šadaj) nebo „Bůh zástupů“. Řecký překlad starého zákona to pak někde vypouští a mluví prostě o Bohu, anebo překládá slovem „Pantokrator“ – „vševládce“. A tohle slovo pak nalezneme - překvapivě ne moc často - i v novém zákoně. Tedy Bůh, který vládne všemu (nikoli, který „vše může“). Bůh, který má své zástupy, nad nimiž vykonává vládu. Bůh, který je svrchovaný. Nevypovídá to o tom, co všechno dělá, co může či nemůže, čeho je či není schopen. Ale sděluje se: Je svrchovaným Pánem. A to je základní jistota, základní důvěra. Bůh je svrchovaný. Bůh je nade vším. Vládne. Nic se mu nevymyká z rukou - přestože někdy okolnosti svědčí o opaku. A přestože ho někdy ti, kterým vládne – neposlouchají.

Několik mládenců v babylonském zajetí. Slyšeli jsme v prvním čtení. Mají se podřídit nějakému nesmyslnému zákonu a vzdávat božskou čest jakémusi papalášovi a jeho zlaté soše. Vlastně by to byla jen formalita, nic by to neznamenalo, prostě by jenom ohnuli hřbet, šli s davem. Čemu doopravdy věří, to přece nikoho nezajímá. - Jenže pro ně je to otázka víry. Jim vládne Hospodin. Před nikým jiným hřbet ohýbat nebudou. Svoboda víry, kterou si nechtějí nenechat vzít. Svoboda nesehnout hřbet, nepodvolit se. Musejí kvůli tomu slyšet posměšky a výhružky - „kdo je ten Bůh, který by vás vysvobodil z mých rukou?“ Jenže na to ti mládenci dají úžasnou odpověď: „Jestli nás vysvobodí, na tom králi vůbec nezáleží. Možná vysvobodí, možná ne. To nevíme. To záleží na něm. Ale i kdyby ne - věz, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou se nepokloníme.“ Myslím, že to je ústřední věta toho příběhu, ústřední vyznání. To, že z té ohnivé pece později byli zachráněni, to už je vlastně podružné. To je neopakovatelné - a třeba právě v Osvětimi, v Treblince a na mnoha dalších místech se to neopakovalo a z těch ohnivých pecí židovští mládenci a dívky zachráněni nebyli. Z mnoha nemocí a trápení zachráněni - díky Bohu - jsme a budeme, a z mnoha zase ne. Ale co opakovatelné je, to je to vyznání a důvěra: i kdyby nevysvobodil, přece v něj budeme věřit. I kdyby nevysvobodil - to na věci nic nemění. Tak se projevuje Boží všemohoucnost - přesněji Boží vláda a svrchovanost: jeho věrní se k němu znají. Poslouchají ho. Drží se ho - navzdory okolnostem. Navzdory situaci. Navzdory tlaku okolí. Tady vidím Boží všemohoucnost - která je člověku zdrojem síly k tomu nesehnout hřbet, nevzdat se víry. A také svobodně povědět - nevím. Nevím, jak to dopadne. Ale to na věci nic nemění.

Anebo příběh o Jonášovi. Jestli si vzpomínáte, tak Bůh v tom příběhu ledacos nastrojil - nastrojil bouři na moři, nastrojil velkou rybu, nastrojil skočec, který by Jonáše chránil před sluncem a pak nastrojil červa, který ten skočec zničil a vítr, který do něj pálil - a to všechno, aby Jonáše nakopnul a Jonáš si mohl něco důležitého uvědomit. Bůh jakoby může nastrojit ledacos - ale to nejdůležitější - aby se člověk rozhodl správně, aby ho poslechl - to nastrojit zdá se nemůže. Tady jeho všemohoucnost končí a už je to na člověku. Jak to skončilo - nevíme. Víme, že když ninivským nastrojil - poslal proroka, tak uvěřili a změnili se. Ale jak to dopadlo s Jonášem, nevíme. Celý příběh končí Boží otázkou: Copak mi těch lidí nemá být líto? Odpověď je na nás. Necháme se přesvědčit? Dosvědčíme svým rozhodováním Boží vše-vládu, tedy především vládu nad sebou? Boží všemohoucnost se může projevit v tom, že se mi necháme bohem přesvědčit, proměnit. Že ho poslechneme.

A nakonec - příběh Ježíšův – nejdůležitější. Jak v něm vypadá Boží všemohoucnost? Celý ten příběh ukazuje Ježíše jako toho, kdo nemá jiné prostředky, než dobré a laskavé slovo, odpuštění, blízkost, sympatii, sebezapření. Semtam uzdraví, udělá něco, co nazýváme zázrakem – ale vlastně jsou to jen takové záblesky ve tmě, které s někým pohnou, s někým ne. A ten příběh vyvrcholí křížem - jedinou „mocí“ je Kristova služba. Služba dotažená až do sebeobětování. Kristův kříž je pro nás vrcholným znamením Boží moci – jenž on je to přece spíš symbol bezmoci… Nebo je to tak, že právě ve vnější bezmoci a ve zdánlivé prohře se projevuje Boží moc? Když ten, kdo nemá, nevyužívá žádnou moc, vloží svůj život s důvěrou do Boží ruky a bez jakékoli záruky a zajištěnosti hledá a naplňuje Boží vůli - děj se co děj?

Ježíšův kříž je otazníkem nad tím, jak chápeme moc a bezmoc. Co považujeme za mocné a bezmocné. Třetí den vzkříšení ukázal, že všechno je jinak. Že ten ukřižovaný zvítězil. Že naše nástroje moci, jsou bezmocné před mocí Boží. Totiž před mocí Boží lásky. Bůh nepůsobí shora, mocí, tím že by někoho lámal a donucoval. Ale zevnitř, trpělivě. Samozřejmě s rizikem, že nebude přijat. S rizikem, že bude - spolu s dalšími - ukřižován. Jenže jeho všemoc spočívá právě v tom, že na sebe může vzít podobu muže na kříži s jeho slabostí a bezmocností, a v této podobě triumfovat. V tom je jeho všemohoucnost, ne v tom, že dělá zázraky na počkání a každému, kdo to potřebuje, pomůže.

Ukřižovaný zvítězil také jako zástupce všech ostatních křižovaných, plynovaných, prohrávajících, obětovaných, opuštěných a trpících. Jenže jsou tady ty tři dny, kdy se ještě neví, že to na kříži bylo vítězství. Tři dny temnoty, tři dny pochyb a bezradnosti. Tři dny, které mohou trvat i dlouhé roky. Ale po nich přichází velikonoční ráno, kdy se věci ukážou v novém světle.

A tohle světlo nám smí problikávat do našeho příšeří a příšerností, které se tu Bohu navzdory a proti Bohu dějí. Asi jako probliklo apoštolům tenkrát do vězení a oni si v poutech zpívali. I vězeňská cela se tu najednou stává kostelem, kde se dá Pánu Bohu zpívat. A v tu chvíli mizí mříže, dveře se otevírají, ostatní spoluvězňové žasnou, přihlížející žalářník uvěří... Není větší svědectví o Boží všemohoucnosti, než právě důvěra, se kterou se k němu obracejí ti, kdo byli přemoženi Boží všemohoucí bezmocí. Amen

Píseň: Sv 161 – Kéž bychom to uměli 610

ohlášky

Přímluvy: Do tvých rukou vydáváme, Bože, svůj život. Vydáváme ti ho s důvěrou, že jsi při nás a provádíš nás vším, co nás potkává. Chceme na tebe s důvěrou spoléhat a s důvěrou k tobě volat

když si nevíme rady, když podléháme věcem, o kterých předem tušíme, že nás semelou a nepřinesou to, co si nalháváme, když si myslíme, že všechno zvládneme, anebo když jsme nad ně a myslíme, že nezvládneme nic. k tobě voláme: Pane smiluj se.

Když vidíme kolem sebe násilí, lež a nenávist. A nevíme, jak zakročit, co říct a udělat. Když vidíme kolem sebe trápení a bezradnost a hledáme cestu jak potěšit a povzbudit: k tobě voláme: Pane smiluj se.     

Když se setkáváme s nemocí a osaměním a nenalézáme slovo na jazyku a jen mlčenlivě vzhlížíme k nebi s touhou po radě, společenství v pravdě a duchu: k tobě voláme: Pane smiluj se.

Za všechny, kdo se dnes ocitli v úzkých, kdo najednou před sebou nemají východisko; za všechny unavené a vyčerpané zdravotníky, učitele a další, na kterých je nyní víc zodpovědnosti a práce. K tobě voláme: Pane smiluj se.

Za ty, kdo se nyní se svými problémy ocitli na okraji zájmu, protože všichni soustředili svůj pohled jenom na starosti s epidemií a jejím řešením. K tobě voláme: Pane smiluj se

Svou důvěru chceme vyjádřit i ve společně modlitbě, kterou nás naučil tvůj Syn: Otče náš...

Kategorie: