Když ano a ne nestačí (Císařovo císaři...) Mk 12,13nn

Mince císař Tiberius Augustus

Chcete-li někoho znemožnit, namočte ho do politiky. Znemožní se sám, nebo mu k tomu rádi pomůžou jiní. Příkladů je dost. Jak vidno z přečteného, není to ale nic nového pod sluncem. Přesně na tento tenký led se snaží Ježíše zahnat jeho protivníci. Došla jim trpělivost a chtějí se Ježíše zbavit. A kdyby špinavou práci za ně udělal někdo jiný - třeba římská okupační moc anebo kdyby se Ježíš znemožnil sám a ztratil příznivce – tím líp.
„Poslali k němu některé z farizeů a herodiánů, aby ho chytili za slovo“. Zástupci dvou jinak protichůdných proudů židovstva se spojí, aby Ježíše dostali. Když je společný nepřítel, pak jdou stranické rozdíly stranou. Chtějí Ježíše chytit za slovo, šikovně to nastrojit tak, aby každá odpověď byla špatná a ublížila mu.
Začínají ovšem zbožně a uctivě: „Mistře (učiteli), víme, že jsi pravdivý a že se na nikoho neohlížíš; ty přece nebereš ohled na postavení člověka, nýbrž učíš cestě Boží podle pravdy.“ - zní to uctivě – ale protože víme, že to nemyslí vážně a že to je jen první krůček k tomu, jak Ježíše chytit za slovo, tak už v tomhle rádoby uctivém vyjádření můžeme čichat čertovinu. „Víme že jsi pravdivý a na nikoho se neohlížíš...“ - jistě, Ježíš si stojí za tím, co říká a co dělá bez ohledu na to, jestli mu to přinese potíže či ne, bez ohledu na to, jestli se někomu zalíbí nebo ne. Ale zároveň se nedá říct, že by se na nikoho neohlížel – že by kolem sebe rozhazoval jakousi nadosobní „pravdu“, bez ohledu na to, komu jí říká a v jaké je situaci. Pravda v Ježíšově životě není něco, co se hlásá bez ohledu na druhé – tedy bezohledně. Pravda je v Ježíšově podání osobní, vztahová, bere ohled na druhého. Říkat pravdu pro Ježíše znamená přinášet uzdravení. Pravda, která takové uzdravení nepřináší není pravdou. Slova, kterým se sice nedá nic vytknout a snad dokonce i přesně citují bibli – ale nepřinášejí uzdravení, pomoc, či dokonce ubližují a deptají – ta nejsou pravdivá. Jsou jen mrtvou literou zákona – pravdou nikoli. Ale něco takového je nad rozlišovací schopnosti různých zákoníků a farizeů. Pro ně má svět dvě barvy a na každou otázku existují jen dvě odpovědi – ano – ne. A do této pasti fundamentalismu teď lákají i Ježíše:
Je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne? - máme dávat nebo ne? - závažná otázka. Odvádět daně a tedy se podílet na fungování společenského systému, který vůbec nemusí být dobrý? Platit daně, když tušíme, že velká část jich skončí v rukou všelijakých chmatáků? A pro Izraelce té doby to byla otázka dvojnásob závažná – jsou přece vyvoleným Božím lidem, který se má řídit jinými pravidly, než ostatní pohanský svět – jenže jak tuto výlučnost naplňovat, když se všude roztahují Římané a vnucují svá pravidla? Odvádění daní Římu bylo jedním z nejvýraznějších symbolů útlaku – jak státního, tak náboženského. Císař se prohlašoval za boha, a tak podílet se na fungování říše odváděním daní se pro slušného Žida rovnalo podílet se na modloslužbě. Co ty na to Ježíši? Ano nebo ne? Platit nebo neplatit? Jiná odpověď přece není. Odpoví-li Ježíš „Ano, platit“ – pak ovšem okamžitě ztrácí sympatie většiny svých soukmenovců, navíc podporuje ten zlý okupační systém. Řekne-li „Ne, neplatit“ - pak ovšem nabádá k vypovězení poslušnosti Římu a není nic jednoduššího, než ho označit za protistátního živla a předat římským úřadům. Jak z této pasti ven? Je nějaká třetí cesta mezi odmítnutím zlého systému na jedné straně a kolaborantským přizpůsobením se na druhé straně? A tohle není jen otázka z dávné či nedávné minulosti – vždyť v něčem podobném žijeme taky: společenský systém, kdy bohatství a blahobyt jedněch je závislý na chudobě druhých či likvidaci přírodních zdrojů; systém ve kterém jdou neskutečné a čím dál větší částky na zbrojení... Ano nebo ne? Dávat nebo nedávat?
Ježíš se z téhle pasti dostane dost geniálně – nejen, že odhalí pokrytectví tazatelů, ale dokonce posune debatu o vztahu světské a Boží vlády dál, než kam vidí černobílý pohled farizeů a herodiánů. Požádá je, aby vytáhli minci, kterou se platí daně – a světe div se, oni ji vytáhnou. Minci s obrazem císaře a s rouhačským nápisem „Císař Tiberius, syn božského Augusta, vznešený“. Už to, že u sebe minci nenáviděné mocnosti mají (navíc v chrámu, kam nesmí nic nečistého), dostatečně odhaluje jejich pokrytectví. Od Ježíše by chtěli, aby systém daní a tedy i římskou nadvládu odsoudil – ale to jim vůbec nebrání, aby její platidlo měli při sobě a tedy vlastně ten samý systém využívali.
Ježíš se jich ptá, čí že to nápis na těch mincích je a komu patří mince. A oni musí odpovědět, že obojí je císařovo. Ježíšova odpověď vejde do dějin a spolu s přečteným textem z epištoly Římanům se stane východiskem křesťanského chápání vztahu ke světské moci: „Co je císařovo, odevzdejte císaři, co je Božího Bohu.“ Nejde jen o tu minci. Už to, že ji mají u sebe znamená, že se nějak podílejí na tom, jak společnost podle římských pravidel funguje. A to není jen odvádění daní a nutnost respektovat cizí úředníky a vojáky – to je také užitek z civilizace, kterou bezesporu Římané do celého světa exportovali. Silnice, vodovod, bezpečí „římského míru“, prosperita, vzdělanost... Neplatit Římu daně a být důsledný by znamenalo se toho všeho vzdát.
K ničemu takovému Ježíš nevyzývá. V tomhle smyslu není buřič ani revolucionář a nenechá si vnutit černobílý pohled na svět. Věrnost Písmu a pravdivost ho nevede k tomu, aby vyzýval k boji proti Římu a jánošíkovsky podkopával špatný systém alespoň neplacením daní. To co Ježíš dělá je, že od sebe tu černou a bílou oddělí – tak aby bylo jasné co je co. Na jedné straně je světská vláda, systém fungování společnosti, ve kterém žijeme. Nefunguje vždycky dobře, ale nemůžeme žít mimo něj (a nenalhávejme si, že ano – určitě bychom v kapse nějaký ten denár, euro, dolar nebo alespoň korunu našli). A vedle toho je boží vláda, to co patří Bohu, čím jsme odpovědní Bohu. Párkrát se někdo pokoušel tyhle dvě vlády spojit, založit něco jako boží království na zemi – třeba Kalvín v Ženevě nebo husité v táboře (muslimové se o to snaží se svým právem šaríja dodnes). V Ženevě i v Táboře se pokoušeli o společnost, kde budou bez výjimky platit boží zákony – ale ono se to vždycky nějak zvrhlo a stejně to nefungovalo – možá právě proto, že se pomíchalo dohromady to, co patří na stranu Boží a co na stranu lidskou. Žijeme prostě ve světě, kde Boží řády vždycky neplatí, jak by měly (a nějaká šarija není řešením)., ale v něčem se prostě podřídit musíme, aby společnost mohla jakžtakž fungovat – co císařovo, císaři.
Jenže to není vše – ještě je tam ta druhá a důležitější půlka: co je Božího, odevzdejte Bohu. Jestliže na minci je obraz císaře – pak přece vy sami na sobě přece nesete obraz Boží, vy jste obrazem Božím. Císaři můžete v klidu přenechat daně, ať může opravovat silnice, které i vy rádi používáte – ale vy patříte Bohu, na vás císař právo nemá. Tam, kde by si na vás někdo dělal právo, na vaši úctu, na vaši svobodu – ať už je to císař, nebo všemohoucí stát se svou všekontrolující byrokracií - tam překračuje svou pravomoc. A když si později různí římští císařové začali dělat větší nároky, než jen ty daně, tak z knihy Zjevení slyšíme, že před touhle šelmou moci se pokleknout nesmí.
Co je císařovo císaři, co je Božího Bohu. Ježíš tu od sebe odděluje dvě do té doby úzce propojené oblasti. Oblast světské moci - a potažmo celého způsobu fungování společnosti a světa se svými pravidly na jedné straně a oblast Boží vlády na straně druhé. Odděluje je od sebe – a tedy císař (či stát, vláda) není Bůh, není nedotknutelný, netřeba se mu klanět, či do něj vkládat nepřiměřené naděje. Je to jen pomocné lidské zřízení, aby se ve světě dalo žít.
Odděluje je od sebe, ale nestaví proti sobě. Až na výjimečné případy nestojíme před volbou, jestli císař nebo Bůh. A v těch mnoha ostatních případech se ve světě, který ještě není Božím královstvím, prostě nevyhneme tomu, abychom se nějak neušpinili, nezapletli. Abychom nemuseli dělat kompromisy (třeba mezi špatným a méně špatným řešením). Je to smutné, ale nikam před tím neutečeme. V tom všem se nám ale nesmí ztratit vědomí, že patříme Bohu, že on je tím posledním měřítkem a tím, komu patří naše životy, naše úcta, naše naděje. A možná nám právě tohle vědomí pomůže některé ty záležitosti, které patří do té císařovy světské oblasti, spravovat o něco lépe. Amen

Kategorie: