i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho (Apoštolské vyznání víry)

Modlitba: Bože, patří ti chvála za to, že jsi vždy nacházel lidská slova, abys nás lidi oslovil. Patří ti chvála za to, že jsi nalezl lidskou podobu, slovo se stalo tělem a tvůj milý Syn žil mezi námi a pro nás. Zaháněl strach a vzbuzoval radost, obdarovával svým pokojem, nadějí. Obětoval se a otevřel nám cestu k opravdovému životu. Děkujeme, že i dnes smíme spoléhat na jeho blízkost. Proměňuj nám mysl, ať rozeznáme, co je dobré a co smíme i dnes čekat: Kristovo dobrodiní pro nás, pro církev, pro tvé stvoření – přítomné i budoucí. Amen.

Čtení: J 20,24-31

Píseň:

Kázání: Sk 4,1-12

Přešli jsme k druhému části apoštolského vyznání. Ale že je druhá, neznamená že by byla méně důležitá. Naopak. Právě tady je střed a východisko křesťanské víry.

Až do teď se vlastně nemluvilo o ničem, co by bylo nějak zvlášť výjimečné. V nějakého boha věří mnoho lidí. Že je otec, stvořitel a nějakým způsobem všemohoucí - to také není nic, v čem bychom se lišili. Spíš naopak. To patří k jakési všeobecné náboženskosti. Ale ve chvíli, kdy vyznáváme „Věřím v Ježíše Krista“ přicházíme k srdci křesťanství. Jakobychom přešli od obecného ke konkrétnímu. Bůh, Otec, Stvořitel - ano ale to všechno chápeme jedině ve světle člověk Ježíše. K víře nám nestačí vědět něco o nějakém Bohu. K víře potřebujeme poznat Ježíše z galilejského městečka Nazaret. Teprve on nám dává pravdivě porozumět tomu, kdo je to Bůh. To jen díky němu a od něj se učíme chápat, co to znamená, že Bůh je Otec, Stvořitel a jak se projevuje jeho všemohoucnost. Snad by se dalo povědět - tady se láme chleba.

Věřím v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho. Nám už to moc nepřijde, ale ono to bylo ve své době dost skandální vyznání - a vzato do důsledků je dodnes. Natolik skandální a pohoršující, že křesťané byli řazeni mezi ateisty, rouhače a buřiče, kteří narušovali staré dobré náboženské pořádky. Skandální ve všech slovech toho vyznání. Kdo to kdy slyšel, aby Bůh byl spojen s nějakým konkrétním historickým člověkem natolik, že spásu, záchranu, poslední smysl života přijímáme právě u něj a skrze něj? Ale to by možná ještě nebylo tolik skandální jako to, kdo ten člověk byl – (dřív než se z něj stal nebeský zářící Kristus král, to byl jen obyčejný muž, žid, syn provinčního tesaře, snad také sám tesař, ve své době člověk pravděpodobně téměř neznámý. Nakonec ukřižovaný jako jeden z mnoha dalších vzbouřenců v tomto velice horkém koutě římského impéria. Ukřižován dřív, než něco mohl dokázat, někam se vypracovat. Někoho takového spojovat s Bohem, to je skandál, pohoršení. Srovnáme-li to s jinými historickými postavami náboženských velikánů - tak třeba Budha - to byl šlechtický synek, kterého rozmařilý život v nadbytku nakonec dovedl k omrzelosti životem a útěku z domu a který se postupně dopracoval k úctyhodné moudrosti, naučil se na ničem nelpět - shromáždil kolem sebe skupinu učedníků a svou moudrost šťastně předával do svých osmdesáti let. Úctyhodný člověk. Prorok Muhamad - to, jak dokázal sjednotit rozptýlené skupiny arabských kmenů, sjednotit je ve víře v jediného Boha a nakonec být hlavou tohoto lidu - to opět ukazuje úctyhodnost této osobnosti, snad i jeho státnickou velikost. Konfucius v Číně a  mnozí další - všechno vážené a úctyhodné osobnosti, kteří něčeho dosáhli, měly význam. A přece - křesťanská víra závisí na tom jednom obyčejném a nakonec ukřižovaném člověku z galilejského města Nazaret. Vzato do důsledků, to vždycky znělo a zní divně.

Věřím v Ježíše. Jméno Ježíš znamená „Bůh je spása“, Bůh zachraňuje, uzdravuje. První toho jména v bibli je Jozue. Ten Jozue - Ježíš, který uvedl izraelský lid do zaslíbené země. Od té doby židovští rodiče dávají svým dětem tohle jméno až do dnes. Jozue, Ješua, Jehošua, Ježíš. Obyčejné, běžné a časté jméno. Dokonce snad i ten vzbouřenec Barabáš, kterého Pilát osvobodil o velikonocích na žádost lidu, se podle některých rukopisů nového zákona jmenoval „Ježíš“. Chcete Ježíše zvaného Kristus, nebo Ježíše Barabáše? ptá se Pilát shromážděného davu. A dav si vybere Ježíše Barabáše. Vzbouřence - pro jedny partizána, pro druhé teroristu. Toho chtějí. To je někdo, ten něco dokáže. Toho nýmanda z Nazaretu ukřižuj. - Takové jsou lidské volby. Tady se celkem zřetelně ukazuje, na čem si člověk zakládá, čeho si váží, v co vkládá naději. Hledáme někoho úctyhodného, váženého, nebo alespoň silného. Ježíš, ten co chodil svého času po galileji, těmto kritériím nějak nevyhovoval.

Z pohledu jedněch je Ježíš nýmand. Nikdo. Snad slaboch (kdo jiný by mluvil o odpuštění a lásce k nepřátelům). Možná buřič, provokatér. Jeden z mnoha podobných kazatelů, proroků, snad léčitelů. Ale pak je tady také malá skupinka těch, pro které tenhle „nikdo“ přece jen něco znamená. Kteří s ním nachodili pár kilometrů po Galileji a nakonec ho doprovodili až do Jeruzaléma. Pár těch, co slyšeli některá jeho kázání a příběhy; kterým pomohl, když se na ně ostatní vykašlali. Anebo alespoň měli nohy zašpiněné prachem z cest, stejně jako on. V jeho blízkosti zažili něco zvláštního. Snad novou naději. Odpuštění a smíření. A slyšeli od něj, že ta naděje, odpuštění a smíření souvisí s něčím, co on nazýval Božím královstvím a tvrdil o něm, že už je blízko. Dokonce se jim zdálo, že právě v blízkosti toho tesařova syna jakoby se jich to království už nějak dotýkalo. - Pak ovšem přišlo ukřižování a na chvíli se zdálo, že všechno byl jen sen, ze kterého se rázem probudili. Jenže z ničeho nic to šlo dál. Naděje nezmizela. Poznali, že ten ukřižovaný, ten kdo to v očích ostatního světa prohrál na celé čáře, žije dál. Nejen ve vzpomínce, ale skutečně. Tak skutečně, že rozprášená skupina jeho následovníků napříště bude každou neděli slavit hostinu s Ježíšem ve svém středu.

V Ježíši objevují Krista. Mesiáše. Kristus. To slovo znamená Pomazaný, a je to titul pro každého ustanoveného krále, kněze a někdy i proroka. Jenže časem se to slovo stalo také šifrou pro někoho, kdo přinese izraelskému lidu pomoc, naději. Totiž tu nejhlubší a poslední naději pro lidský život. Naděje my lidé ovšem vkládáme v ledacos, počínaje svými dětmi, konče jaderným deštníkem - takže se vlastně moc nevědělo, jak toho mesiáše - krista poznat. Jedni čekali super generála, který se všemi zatočí (a kudlu nosili pro jistotu připravenou v kapse, aby mu pomohli), druzí čekali nějakého opravdového a bezchybného kněze (a pro jistotu se schovali do kláštera na břehu mrtvého moře, aby se od toho špinavého světa tam venku neušpinili). Však se také Ježíš do poslední chvíle od toho titulu Kristus - distancuje. Teprve, když už je u výslechu a je jasné, jak to s ním dopadne, tak přitaká. V tu chvíli je totiž jasné, že ta nejhlubší lidská naděje, která je s Ježíšem spojena, nemá nic společného s mocí obdařeným vladařem ani s nějakým duchovně nadaným mnichem. Ale že ta naděje je v jeho oběti. V jeho službě a věrnosti Božímu poslání až na kříž. To je obsahem slova Kristus. Nejhlubší naději nám přináší tenhle člověk Ježíš, který svým obyčejným životem naplnil Boží vůli. A Boží vůlí bylo, aby lidé poznali Boží lásku. Aby zahlédli odpuštění a milosrdenství a vzali to pro příště za východisko a cíl svého pobývání na světě.

Tohle poznání se Ježíšovým učedníkům otevřelo po vzkříšení. A stejně tak Ježíšův význam vyjádřili i vyznáním, že je Božím jediným synem. To není konstatování z oboru biologie či genetiky, ale zcela jednoduše to vyjadřuje, že Ježíš je tím, kdo je Bohu nablízku. Je na jeho straně. Tak nablízku, že může mluvit jeho jménem. Že ho zastupuje. Tak jako ve starověku syn v právním smyslu zastupoval otce, tak Ježíš zastupuje, mluví jménem svého nebeského Otce. To co říká a dělá, je „autorizovaným překladem“ toho, co říká Bůh. Ježíšův život, je pro nás výkladem Boží vůle. Chceme-li něco vědět o Bohu, musíme začít u jeho syna. A kdyby snad někdo vydával za Boží vůli něco jiného, než co můžeme vyčíst z života a slov Ježíše z Nazaretu - pak to vůbec není směrodatné.

Odtud pak je už jen krůček k tomu poslednímu - snad největšímu a nejprovokativnějšímu vyznání, kterým první církev vyjádřila Ježíšův význam: Ježíš je Pán. Pán (kýrios) - slovo, které bylo v židovském prostředí rezervované pro samotného Boha; a zároveň slovo, které se v římské říši používalo jako titul samotného císaře. Buď jak buď to bylo označení pro toho jednoho jediného, který má poslední moc nad naším životem, nad vším naším rozhodováním, je to označení toho, kterému patříme se vším všudy - ať už císaři, nebo Bohu.

Křesťané se hlásí k tomu, že tímto posledním a jediným Pánem je Ježíš z Nazarétu. Ukřižovaný. Slyšet to asi nebudou ti, kdo chtějí být pány sami sobě nebo panovat nad druhými. Smát se tomu budou ti, kteří věří jenom siláckým řešením. Pro nás ostatní to bude povzbuzením, že nejsme v beznadějném zajetí různých závislostí, sil a okolností, před kterými není úniku. Nejsme otroky nikoho a ničeho. Místo nejvyššího Pána je obsazené. Obsazené tesařem z Nazarétu, který své panství prosazoval tím zvláštním, tak dobrým, pastýřským a milosrdným způsobem, že se vůbec nemusíme bát ho svým Pánem nazývat, ani se za to stydět.  „Ježíš je ten kámen, který stavitelé odmítli, ale on se stal kamenem úhelným. Není jiného jména zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.“ Amen

Píseň: 244 - Ve jméno Krista doufáme 1-6

ohlášky

Přímluvy: Náš vzkříšený Pane, ve tvém novém životě je skryt i náš nový život, všechno světlo, radost a pokoj. Přimlouváme se u tebe za různá trápení nynějšího času:

kde dusí nenávist a vládne násilí, vnášej svou lásku a pokoj.

kde si lidé hledí jen sebe, volej ke službě a k soucitu s druhými.

kde tíží nemoc, dávej sílu s ní bojovat, dávej nad ní vítězit.

kde nastal rozvrat vzájemných vtahů, spojuj a navazuj nová pouta.

kde zbývá jen samota a opuštěnost, buď nablízku a vytvářej společenství.

kde se usídlila beznaděj a rezignace, otevírej oči pro nové cesty a nové možnosti.

kde zasáhla smrt a nicota, přicházej ty sám, živý a svůj nový život dávající.

Prosíme, přijmi i naše osobní modlitby.

Ve tvém jménu pak společně voláme k Bohu: Otče náš ...

Kategorie: