Automatický růst (Mk 4,26-29)

Proč je spíš něco než nic? to je otázka, která prý stojí na začátku všeho filozofického přemýšlení. A všechna filozofie, všechno lidské hledání moudrosti je vlastně hledáním odpovědi na tuhle základní otázku, či spíše úžas – jaktože není prázdnota, ale vesmír, jaktože vesmír není pustý a prázdný, ale v něm alespoň jedna planeta, na které je život a mezi tím my... Jaktože je spíš něco, než nic – když se zdá, že všechno jde od deseti k pěti, teroristé i náckové o sobě pořád dávají vědět a toho špatného jako by ve světě bylo víc? Jaktože je spíš něco, než nic, když pro to, aby něco bylo, nikdo nic neudělal, spíš naopak... Odpovědí mnoho, ale otázka a úžas zůstává.

A jedna z věcí, která mi poslední dobou čím dál víc přichází na mysl a vlastně nad ní docela žasnu je to, že i v církvi a v (některých) našich sborech se takto dá ptát – jaktože je tu spíš něco, než nic, jaktože je tu vůbec někdo, než nikdo? – jaktože se tohle podařilo, objevilo, začalo fungovat - vždyť to bylo zrovna něco, o co se člověk nesnažil, co už vzdal, co vůbec nečekal, neplánoval. Prostě se spontánně objevilo nějaké setkání, aktivita, nějaký člověk něčemu konečně porozuměl, něco pochopil, někam jsme se posunuli... A dokonce – jakoby se takové okamžiky a události rodily právě tehdy, kdy už to nikdo moc neplánoval, nesnažil se o to, ani kazatel ani staršovstvo to neměli na programu – a ono se něco objevilo. Neplánovanně, samo od sebe, spontánně.

Spontánně, samo od sebe – automaticky – těmito slovy se dostáváme zpátky k tomu podobenství. V řečtině byste tam zaslechli slovo „automaté“ - automaticky, samo od sebe, svou mocí. Zaseté zrno roste „automaticky“, samo od sebe, svou mocí. Člověk může zasít, může a musí snad i okopávat, zalévat – ale zrno roste samo, automaté. S tím nemůže hospodář nic, i kdyby se přetrhnul. Nemůže zrno donutit, aby vyrostlo. Nemůže růst urychlit (v Ježíšově době ne). Svou zoufalou snahou a přehnanou starostlivostí jej naopak možná může v poli podupat, nebo přehnojit, nebo to zkrátka nějak zvorat, že nakonec nevyroste nic... Ale jinak - zrno roste samo, ať člověk spí nebo je vzhůru, ať je den nebo noc. Dokonce ani zastavit to někdy nemůže. Zpočátku sice není vidět nic, ale nakonec je z toho úroda. Zázrak. Nebylo nic, jen někdo zasadil malé zrnko a najednou je tu rostlina, strom. Tak nějak je to podle Ježíše s Božím královstvím.

Co tím chtěl básník – Ježíš říci? S tím si vykladači lámou hlavu a prý se na tohle podobenství moc nekáže.

Nejčastěji se mluví o tom, že tu jde o polemiku proti zélótům a vůbec různým aktivistům všeho druhu, kteří si myslí že Boží království přivodí vlastní akcí. Že vybojují Boží království. Zélóté byli v Izraeli Ježíšovy doby právě takoví náboženství horlivci, kteří chtěli tomu božímu království pomoci tím, že zbaví palestinu římských okupantů a tak proti nim vedli partizánský boj. Dnes bysme to nazvali terorismem. Z dějin církve ale také známe snahu zařídit království Boží na zemi a hlavně že tahle snaha vedla k různým zvěrstvům, křížovým válkám, inkvizici – snaha nějak to prostě zařídit, aby v Pána Boha všichni věřili (pokud možno po našem), a když už ne dobrovolně, tak z donucení, vždyť jde přece o jejich dobro. Jenže ono to tak nejde, násilí nefunguje, nebo jen dočasně a povrchně. Někdy nefunguje dokonce ani horlivá snaha, která je lidem na obtíž nebo jen k smíchu – když se někdo moc a moc snaží druhé zlanařit, přemluvit, přetáhnout, aby uvěřili.

Vlastně za tím je velký kus malé víry, nedůvěry – pocit, že to, co Pán Bůh ve světě začal a co do něj přináší, se bez nás neobejde, že to musíme my nějak dotáhnout do konce, zařídit, zorganizovat. - Nebo se alespoň pořádně snažit - tak nějak to prozměnu viděli farizeové – jiný náboženský směr v židovství Ježíšovy doby. Když se budeme moc snažit, dodržovat všechno, co se dodržovat má, tak to Boží království přijde. Dodnes jedna legenda tvrdí, že kdyby všichni židé jednu sobotu dodržovali všechna příkázání sobotního klidu, tak přijde Mesiáš...

Ano, kdyby se všichni, nebo alespoň většina lidí chovala slušně... kdyby všichni křesťané, byli vzoroví... kdyby... pak by království boží bylo tady... Jenže takové kdyby nikdy nebude - a přece boží království ve světě roste. Ať bdíme, ať se snažíme, nebo ať spíme... roste automaticky.

Asi má ten výklad pravdu. Je to proti takovému horlivému aktivismu, kdy člověk může mít pocit, že jenom na něm závisí, jestli Boží věc bude ve světě pokračovat. Není rovnítko mezi růstem božího království a naší snahou. A násilím to prostě nejde.

Ale když půjdeme dál, tak můžeme vidět, že je to vlastně podobenství proti našemu strachu. Proti strachu všech, kdo se bojí o osud Božího království ve světě. O pokračování víry, církve, sboru a vůbec všeho, co je ve světě dobré a nám se zdá, že toho pomalu ubývá a že všechno jde do háje. Ježíš nás chce ujistit, že se bát nemusíme. To zrno, které tu je zaseté, je dost silné a i když to na první pohled nevypadá, ono vskrytu roste. Ať už spíme či bdíme, ať jsme se snažili nebo ne, ať se nám daří něco s tím dělat nebo ne... Netřeba házet flintu do žita, i když z podobenství, které předchází víme i to, že spousta semen padne do neúrodné půdy, do křoví nebo na kámen. Něco přece ale padne i do úrodné půdy, vyroste a přinese nečekaný užitek.

Roste to a člověk ani neví jak. Možná proto se někdy strachujeme a jindy jsme zase přespříliš aktivističtí, protože míváme konkrétní a pevné představy JAK by to boží království mělo růst, jak vypadat, jak by se mělo projevovat. Plný kostel, vzorní věřící, církev roste, děje se v ní spousta aktivit a kdo se jen kousíček přiblíží, ten bývá osloven a nadšen. Všechno je zkrátka fajn. Možná. Možná ne. Ono to zaseté zrno roste, člověk neví jak. Možná roste i tam, kde se kromě nedělních bohoslužeb ve sboru neděje nic, protože všechno se z kostela a bohoslužeb exportuje přímo ven, mezi ostatní - aby i tam se rozsívalo. Možná roste i tam, kde chodí jen pár babiček - ale jednou jejich pravnuci začnou přemýšlet, proč to vlastně ty prababičky dělaly. Možná i tam, kde bolševik všechno udusil, ale lidem za pár let dojde, že bez vzduchu se žít nedá. Možná i tam, kde všehno vůbec fajn není, ale i tam se najde někdo, kdo neztrácí naději a nepřestává pomáhat. A možná naopak vůbec neroste tam, kde jsou se sebou všichni spokojeni, jak jim to pěkně klape... Možná. Možná je to na různých místech různě... Každopádně musíme tohle tajemství a tuhle nejistotu unést – my nevíme, jak se to děje, že boží království roste, neznáme technologický postup, nemáme to v ruce a někdy to třeba ani nevidíme. Ale Ježíš nás ujišťuje, že zaseté zrno roste a jednou přinese plody. Méně se strachovat a o to víc žasnout a mít naději.

To podobenství se obvykle nazývá „O zasetém semenu“ nebo „O zrnu samočinně rostoucím“ - ale hodil by se i název „O trpělivém rozsévači“. - O toho přece také jde. On zaseje a pak už mu nezbývá než čekat. Obrnit se trpělivostí a nadějí. Podobenství dokonce pomíjí i to, že by třeba oral nebo vláčet. V centru je právě to, že teď už to není na něm. Nijak to neuspěchá. Teď už jde o vlastní sílu zrna, které roste. A o důvěru.

Tím rozsévačem může být kdokoli – kazatelé, vychovatelé, rodiče – každý z vás, kdo se snaží někomu předat to zrnko, ze kterého roste Boží království, pokoj mezi lidmi – a pak už zbývá jen důvěra a naděje, že to, co předáváme je silnější, než se zdá a že už není na nás, jestli a kdy se to uchytí. Nemáme to v ruce, nemůžeme to nijak uměle popohnat. Netrpělivostí se to neuspíší, starosti nepomůžou, ani strach, zklamání či nadávání. A už vůbec ne síla.

Stačí vlastně důvěra, že to čím žijeme a co jsme sami přijali, je dost silné, že si to poradí i v prostředí, které růstu nepřeje. Stejně jako obilí, stejně jako ty stromy na Šumavě. Jen to třeba bude déle trvat a chvílemi se nám může zdát že je kolem jen pustina, kůrovec kam se podíváš. Jenže někde vskrytu, pod zemí, už raší nová rostlinka a Bůh dá, že z ní něco bude.

Zrno je z dobré setby, rozsévač Ježíš zasel dobrou setbu, chvíli to vypadalo, že se jí podařilo zadusit, ale najednou se začala šířit rychle jako plevel po celém světě. My můžeme z jeho setby něco málo rozhodit dál, s vědomím, že to není naše setba a že růst není v naší režii (i když bychom někdy tak moc chtěli.)

Proč je spíš něco, než nic – můžeme snad tušit čím, nebo spíš KÝM to je. A když se vám někdy snad bude stát, že toho NIC je nějak moc, tak si vzpomeňte na tohle podobenství – a můžete si dát jedno pivo nebo sklenku vína a spolu s reformátorem Martinem Lutherem si říkat: „Zatímco piju džbánek svého wittenberského piva, běží evangelium dále“. S tím naštěstí nic nenaděláme. Na to se můžeme spolehnout. Amen

Kategorie: