Za Svatoplukem Karáskem

0 příspěvků / 0 nových
Vladimir Francik
Za Svatoplukem Karáskem

         Svatopluka Karáska, kazatele Českobratrské církve evangelické, jsem ve svém životě sotva zahlédl. Nemám tedy žádné zvláštní pověření k nějakým osobním vzpomínkám, nebo poselstvím. Tak tedy alespoň pár slov v širších (snad) souvislostech, aby zazněl i hlas řadového člena církve.                                                                                                                   Moje setkání s ním bylo pouze metafyzické, když jsem se někdy v roce 1982 nebo 1983 zúčastnil křtu mého tehdejšího kamaráda ve sboru na Hvozdnici, kde Svatopluk Karásek působil v letech 1969 -1971 jako diakon. Sbor to byl opuštěný, bez kazatele, žádný Nový Jeruzalém, který by tam Svatopluk Karásek vybudoval. Co tedy vlastně tento král křesťanů (alespoň některých českobratrských evangelických) dokázal? Z pohledu většinové společnosti, která možná tuší, že existuje nějaká katolická církev, ale není schopna rozeznat církev československou a českobratrskou asi nic moc. Alespoň pokud lze soudit z Karáskova politického angažmá v letech 2002 – 2006, které rovněž nevyústilo v žádný další pokus o obrodný proces. 

Novinář Vladimír Kučera v jednom z pořadů Historie.cs  zmínil, že si český národ definoval čtyři nepřítele, o kterých se nepochybuje. Jsou to Němec, šlechtic, kněz a exulant. Lhostejno, jestli jde o slušného Němce, osvíceného šlechtice, charizmatického kněze, nebo vyhnance, který svoji vlast nikdy opustit nechtěl. Podle těchto kritérií byl Svatopluk Karásek nepřítel národa hned z 50% a to, že byl kastelánem na hradě Houska a emigroval do německy mluvící části Švýcarska mu tedy také nepřidalo.

         Jaký byl tedy hrdina? V těchto časech celosvětové pandemie nemoci covid-19 není o hrdiny nouze. Občas je můžeme zahlédnout nesouce heslo: Svobodu, nebo smrt. To, že jsou to vesměs jedinci, pro které je smrt pouze cosi kdesi v nekonečnu, pomiňme. Volí raději smrt, než aby ztratili svobodu zajít si večer poklábosit do hospody, projet se s vozíkem po supermarketu, nebo si zalyžovat. Svatopluk Karásek smrt nežádal. Zato svobodu, to ano. Zcela běžnou svobodu mluvit, kázat a zpívat o tom, co nám dnes přijde zcela normální a ani v době jeho perzekuce nebyl žádný důvod mu to zakazovat. Zůstal svobodný v době, kdy by mnozí z dnešních hrdinů jenom srazili patky. To je tedy to, co dokázal a za co mu můžeme být vděčni. Za jeho neokázalou a neagresivní svobodu.

         Jak se s ním ale rozloučila Českobratrská církev evangelická? Můj první dojem byl, že trochu rozpačitě. Na webových stránkách církve bylo zveřejněno jen krátké oznámení o jeho odchodu a jeho báseň Klec. Proti tomu bych nic nenamítal, bylo to prostě takové neokázalé, kdyby dále nebylo uvedeno, že si více o Svatoplukovi Karáskovi můžeme přečíst na www.pametnaroda.cz. Jakoby se církev nějak nedokázala vyjádřit, taková připomínka toho, že ani v církvi nebyl Svatopluk Karásek přijímán jednoznačně kladně. Nutno podotknout, že zcela zbytečně. Forma jeho zbožnosti byla jistě neobvyklá. Jeho víra však jistě totožná jako těch, kteří ho snad vnímali s výhradami. Vše bylo ale uvedeno na pravou míru při posledním rozloučením se Svatoplukem Karáskem, které je možno zhlédnout na https://youtu.be/KnYFycXYaes . Probíhalo v „undergroundovém“ duchu, jak by také ne, ale ústy náměstka synodního seniora Pavla Pokorného se se Svatoplukem Karáskem důstojně rozloučil i povšechný sbor. V této chvíli má rozloučení se Svatoplukem Karáskem bezmála 7 000 zhlédnutí. To jsou odhadem skoro všichni praktikující evangelíci. A asi i mnozí další. Tak to s církví snad ještě není tak strašné. A na www.pametnaroda.cz se podívejte.