Ez 18 - Nezralé hrozny a trnutí zubů

I stalo se ke mně slovo Hospodinovo: "Co si myslíte, když říkáte o izraelské zemi toto přísloví: »Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby«? Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, toto přísloví se už nebude mezi vámi v Izraeli říkat. Hle, mně patří všechny duše; jak duše otcova, tak duše synova jsou mé. Zemře ta duše, která hřeší. (Ezechiel 18. kap)

Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby. Je to pár tisíc let staré přísloví, ale jakoby platilo dodnes. Počínaje tím, že na sobě neseme důsledky rodičovské výchovy. Že pro nás vytvořili (anebo naopak nevytvořili) nějaký výchozí startovní bod do života. Že po nich zdědíme dluhy, o které jsme vůbec nestáli - a s námi už se to táhne dál... Copak my za to můžeme?

 A stejně tak v životě společnosti. Neseme a ještě naše děti ponesou na sobě důsledky komunismu, války, vyhnání sudetských Němců, zábor církevního majetku, zpackaná privatizace. Půjdeme-li dál do historie – Bílá hora, křižácké války. Jedno provinění za druhým – za žádné nemůžeme, ale všechna se nás čas od času dotýkají, všechna nás více či méně ovlivňují a zatěžují - táhneme si je dál. Copak my za to můžeme? Tohle jsme si přece nezasloužili! Co je to za spravedlnost? A tak takováhle je Boží spravedlnost?

I když doba a situace byla jiná - podobně si otázku kladli Izraelci v babylonském zajetí. Do zaslíbené země vtrhli vojáci - zemi zpustošili, vysídlili, Izraelskou elitu odvlekli. Desítky let uběhly, ale vyhlídky na návrat žádné. Zpočátku Izraelci celkem přijímali vysvětlení, že to vyhnanství je zasloužený trest za jejich nevěru (to znamená za konkrétní provinění, křivdy, lhostejnosti vůči zločinům a sociální nespravedlnosti, za nemravnosti všeho druhu) - a je to dodnes něco výjimečného, když jednotlivec či národ dovede říct - "ano, za to můžu já". Jenže jak tak čas plynul, z těch, co si to opravdu zasloužili, už mnoho nežilo. „Co je nám do toho, jak se provinili ti před námi?“ ozývali se mladí, kteří se v zajetí už narodili. „To že je nějaká Boží spravedlnost?“ Vždyť mi přeci za nic nemůžeme, tak jakýpak trest?

Staří písmáci jim ovšem hnedka předhodili nějaký biblický veršíček – jako třeba ten z desatera: „já jsem Bůh žárlivě milující, který stíhá vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení.“ Tady to máte černé na bílém, tak nereptejte – to je neměnná Boží spravedlnost. Otcové hold jedli nezralé hrozny a vám teď trnou zuby. Tak to prostě je, smiřte se s tím...

Proti takové spravedlnosti (všemohoucího Boha) nelze než sklapnout podpatky a s hrůzou čekat, kde na mě dopadne nějaký Boží trest – ať už jsem něco udělal já nebo někdo jiný. Anebo na všechno rezignovat, vždyť přeci vždycky se nějaký ten hříšek najde.

A máme tu úděsný obraz boha mstitele – jak nás pečlivě sleduje, zaznamenává hříchy a hříšky a pak jednou sešle nějakou ránu za trest – a to nejen na provinilce, ale i na ty úplně nevinné, nic netušící. A ty člověče hledej, co ti Bůh přichystal za překvapení a zkoumej ve svědomí proč asi. Bůh nevyzpytatelný, Bůh vzdálený. Bůh, ve kterého je těžko věřit. - Naštěstí je to jenom obraz, který si o Bohu lidé udělali. Obraz zkreslený a lživý. Díkybohu je Bůh jiný než ten obraz, který si o něm uděláme. Než jakýkoli obraz, který si o něm uděláme.

A i tenhle obraz Boha mstitele hodlá prorok Ezechiel podstatně přemalovat. „Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, tohle přísloví se už mezi vámi říkat nebude“. Ne že by nebyla pravda, že děti často odnesou hříchy rodičů. Jistěže každé vaše jednání má své důsledky (dobré i zlé). Když někdo zaseje zlo, tak jeho následky budou sklízet ještě synové a vnuci. Do třetího a čtvrtého pokolení, někdy i dál. Tak to na světě funguje. A mají to slyšet hlavně otcové a matky, aby si dávali pozor, co všechno svým potomkům nadělí do vínku. A platí to pro politiky, vědce, manažery, učitele... vlastně pro každého, protože každý svým jednáním či nejednáním ovlivňuje, co jednou budou sklízet druzí. Ale nesnažte se to házet na Hospodina a říkat, že je to jeho vůle, že to tak chtěl nebo dopustil, že tak někoho potrestal. Že to byl on, kdo vám působí bolest zubů, když vás rodiče nenaučili, jak si je čistit. Otrávili jste si potoky a vzduch, dusíte se a máte z toho rakovinu – ale neříkejte, že to způsobil Bůh a že vás tím trestá. Na trestání si koneckonců vystačíte sami – to umíte velmi dobře. A nepodsouvejte mu ani to, čemu někdy nerozumíte. Nemoci, neštěstí a katastrofy. Vždyť přeci váš Bůh není strojník, který jednotlivé človíčky zapíná a vypíná, jak se mu zachce a když ho někdo neposlechne, tak mu do cesty nestrčí klacek, aby si zlomil nohu.

Ono to tak možná člověku vyhovuje (a stejně tak to vyhovovalo tenkrát Izraelcům) – zbavit se vlastní odpovědnosti, přehodit ji na někoho jiného – na rodiče, na společnost (kapitalisty, komunisty, tuneláře, politiky, církev), či dokonce na Pána Boha. Vznikne taková směska okolností propletená s domnělou Boží vůlí, že se tam jednotlivý lidský život ztrácí. Smývá se odpovědnost jednoho každého, mizí odvaha vystoupit ze začarovaného kruhu, nebo se o to alespoň pokusit. Navíc, čím víc je člověk sebelítostivější, tím víc si o sobě myslí, že on je ten dobrý. Objevuje se falešný pocit neviny – já za to koneckonců až tolik nemohu – to všichni ti druzí se tu nějak provinili, já to jenom za ně odnáším...

Ale právě proti tomu všemu Ezechiel prorokuje. Neřešte, kdo co zavinil. Nestěžujte si na osud ani se nechlácholte tím, že to tak Pán Bůh chtěl. Nevymlouvejte se na otce. A nenamlouvejte si, že vy sami jste běloskvoucí. Teď jde o vás, o vaši cestu. "Duše, která zhřeší, ta zemře." Starejte se o to, aby ta vaše vlastní cesta nevedla ke smrti. K nesmyslnosti a nicotě. I v tom všem, co na vás přichází (a s čím někdy nemáte možnost hnout) máte vy sami možnost vybrat si správnou cestu, žít pravdivě a spravedlivě. Máte život ve svých rukou. Dal jsem vám ho a vy mi z něj budete skládat účty. Ne vaši otcové ani nikdo jiný. A tak se obraťte a vstupte na dobrou cestu. Rozhodnutí je na vás.

Do toho nového vykročení smíte slyšet, že vám Bůh nebude připomínat staré nevěrnosti. Že netrestá jako neúprosný automat, naopak – že vám svým odpouštějícím a povzbuzujícím slovem otevírá novou možnost jít životem dál. O to, abyste žili, mu přeci jde. Je to Bůh života, ne Bůh trestu a smrti.

Ezechiel mluví hodně o smrti a o životě. Ta smrt ale zase není ten automatický trest, který by na někoho Bůh sesílal. Smrt – to je slepá cesta – život ve kterém se uzavírám vůči Bohu, vůči možnosti zaslechnout jeho hlas a nechat se jím proměnit, povzbudit. Třeba právě proto, že jsem si vytvořil o Bohu mylný obraz, skrze který ke mně nemůže jeho oslovení proniknout.

Člověk může být mrtvý, i když si spokojeně a vesele užívá a naopak. Z toho, kdo umírá, může vyzařovat síla života. Ježíš i v poslední chvílích na kříži rozdává život (mimochodem ve chvíli, kdy jako nevinný nese důsledky lidského zla). Lotr i po svém zpackaném životě (kdo všechno mu ho zpackal?), ve chvíli smrti, smí přijmout možnost nového života. „Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“

Je to pozvání. Ne Bůh, který trestá vinu otců na synech, ale Bůh, který zve syny i otce. Stále znovu. Prorok Ezechiel tlumočí to Boží pozvání do své i naší doby: Lide izraelský, váš život je cesta. Podle ní vás bude Bůh soudit a ta cesta přece ještě neskončila. Vždyť já si nelibuji ve smrti toho, kdo umírá. Tak se obraťte od zla zpátky a budete žít. Amen

(inspirováno kázáním Jana Keřkovského z knihy Pozvánka pro nezasloužilé)

Kategorie: