Čím se plýtvat nemá (Pomazání v Betánii) - J 12,1-8

Bratři a sestry spolu s Ježíšem se ocitáme v Betanii. Vesnice kousek od Jeruzaléma, tři kilometry. Co by kamenem dohodil a přece - jakoby v závětří událostí, které jsou už už na spadnutí a ke kterým Ježíš směřuje. Oáza klidu. Ježíš je obklopen svými učedníky, milovaným přítelem Lazarem - tím kterého tu nedávno vzkřísil z mrtvých. Servíruje se večeře (ještě ne večeře Páně, ale večeře pro Pána) - neobsluhuje nikdo jiný než Marta, která ovšem pro tentokrát nemusí poslouchat vyčítavé: „Marto, Marto pečlivá, jsi...“ Oáza klidu. Ticho před bouří.

Velikonoce se blíží. Evangelista Jan zmiňuje, že zbývá již jen šest dní. Proč zrovna šest? A proč vůbec evangelista Jan považuje za nutné zmínit počet dní? Určitě ne proto, abychom si mohli sestavit přesný kalendář velikonočních událostí, tak jak šly přesně za sebou a natočit podle toho poutavý kasovní trhák nebo dokument. (ostatně druzí evangelisté tento příběh situují až do období po vjezdu do Jeruzaléma a vystupují v něm úplně jiné osoby). Čísla u Jana, a v bibli vůbec nemívají vždycky význam historický, ale především význam symbolický, či přesněji zvěstný. I čísla o něčem vypovídají.

Šest dní před velikonocemi. Šest dní před Velkým pátkem - to je přece neděle. Neděle večer. Tehdy se scházela první církev k bohoslužbám. Po práci a denním shonu se večer sešla k bohoslužbám: k setkání se Vzkříšeným, ke stolování se Vzkříšeným, k naslouchání Vzkříšenému. Jakobychom tady v Betanii měli jakousi předjímku bohoslužeb. Je tu Kristus, večeře, vzkříšený (sice jenom Lazar), učedníci. Nedělní bohoslužby. Oáza klidu ve světě bouří. Mnoho se toho během týdne stane - ale za týden, za týden tu budeme zase spolu s bratry a sestrami a Vzkříšený bude mezi námi. Netřeba se bát.

Šest dní před velikonocemi se podle židovských zvyklostí vybírá beránek určený k zabití a snědení při sváteční velikonoční chrámové oběti. Ježíš jakoby byl v tomto příběhu slavnostně vybrán a oddělen oním Mariiným pomazáním... To je on. Ten pravý Beránek vedený k zabití, ten kdo zachrání z otroctví hříchu a smrti. To je Pomazaný - Mesiáš. Slavnostní pomazání se zde odehrává ovšem trochu zvláštně. Mesiáš není pomazán v chrámu, jak by se slušelo. Nejsou přítomny davy provolávající slávu. Naopak, děje se tak v ústraní, mezi obyčejnými lidmi, pomaže ho žena - ne velekněz. Nepomaže mu hlavu, ale nohy. Ne hlavu, na které by měla být královská koruna, ale nohy, které šlapaly naše lidské cesty plné prachu a bláta a které před sebou mají dlouhou křížovou cestu.

6 dní. 5 dní. 4 dny... Teď už se děj nezastaví. Pojede se podle předem stanoveného plánu, který už nic nemůže zvrátit. Blíží se hodina obětování. Už to pojede kvapem. Vjezd do Jeruzaléma, Getsemane, zatčení, soud, bičování, kříž, smrt. V tom příběhu je zvláštní naléhavost. Už běží poslední hodiny pobytu pozemského Ženicha - Krista se svou nevěstou - církví. Marie jediná tady ale poznává naléhavost chvíle. Jediná ji umí vyjádřit. Stejně jako kdysi věděla, že je potřeba naslouchat a ne se shánět po tom, co dát vzácné návštěvě k snděku, tak také nyní ví, co je potřeba udělat právě teď. Nebo možná ani neví, ale udělá to.

Vezme vzácný olej z pravého nardu, pomaže Ježíšovy nohy a svými vlasy je otře. Žádnou lacinou šminkou, ale pravým nardem za tři sta denárů. Takový olej byla vzácnost (tři sta denárů byl roční příjem zemědělského dělníka). Uchovával se jen na ty nejvzácnější okamžiky. Patřil prý ke svatební výbavě bohatších nevěst. Možná, že tímto plýtváním přišla Marie o možnost slušně se vdát. To ji v tu chvíli ale nepálí. Jsou přece důležitější věci. Když ten olej tak marnotratně vyplýtvá na Ježíšovy nohy, tak tím vlastně vyznává: Ty jsi můj pravý Král a pravý ženich mé duše, jen pro tebe zde chci být, jen pro tebe mám všechny poklady svého domu i své bytosti. Bylo to sebeodevzdání beze slov. Ne nějaká zbrklost, přecitlivělost (hysterické) ženy, ale vyznání. Zviditelnění toho, co její oči víry v Ježíšovi spatřily. Zapomněla na sebe, aby byl vyzdvižen Ježíš. V jejím vidění a prožívání tři sta denárů vlastně nebylo zas až tak mnoho.

Za co nám stojí Ježíš? Za co mě osobně stojí Ježíš?

Ježíš je pomazán jako Mesiáš. Neděje se tak v slavnostním liturgickém obřadu, ale tehdy, když jej jeho učedníci a učednice jako Mesiáše přijímají a odevzdávají se mu. Tak je dáváno světu najevo, že Ježíš je Mesiáš - když mu jeho učedníci odevzdávají svůj život. Marie se sklonila k jeho nohám. Je v tom výraz pokory, láskyplné úcty, radosti z přebývání v Boží blízkosti. Chvíle, která nepotřebuje slov. I beze slov je (doslova) cítit sílu okamžiku.

A dům se naplnil vůní té masti. Nebylo to jen slabé ukápnutí, aby se neřeklo, ale je to všude cítit. Mariina odevzdanost naplní svou vůní celý dům. A je to krásný obraz – víra, která naplňuje svou vůní celý dům (ne jenom jeden pokoj, ale celý dům a zasahuje všechny v něm).

Marie je marnotratná, nešetří, protože nějak vnímá, že teď se šetřit nemá. Je tak marnotratná, až to některým není příjemné. Ozve se Jidáš (v jiných evangeliích nejen on). Sváteční okamžik rozbije čistě praktickou výtkou: K čemu takové plýtvání? Vždyť se to mohlo prodat! Tři sta denárů - s tím by se dalo udělat dobrých věcí! Jidáš nevidí jinou hodnotu toho činu, vidí jen tu hodnotu finanční. Nemusíme to asi učedníkům nutně zazlívat, jistě si dobře zvykli na to, že jejich Pán nechtěl nic pro sebe. Naučil je, že s tím co máme, máme sloužit druhým. Kolik hladových by se nasytilo, kdyby se ta přepychová hloupost prodala? Jistě chvályhodné sociální cítění (sice trochu zpochybněné Jidášovými úmysly), víra se bez něj neobejde. Ale v tu chvíli není na místě. Ježíš se Marie zastane.

Chyba je v tom, že učedníci v čele s Jidášem nedovedou vidět víc, než čísla. Že nedovedou prohlédnout k výjimečnosti chvíle. K výjimečnosti okamžiku Ježíšovy přítomnosti. Neumí opustit zákon všedního dne. Nevšimli si, že je neděle. Že teď je tu Kristus. Chudé máte vždycky mezi sebou, ale mne nemáte! O chudé se máte a budete starat stále. Ale jsou tu vzácné chvíle, kdy prožíváme Kristovu blízkost, proč je neprožít naplno. Šest dní pracovati budeš - ale sedmý je den odpočinku. Šest dní tu máte chudé a dělejte pro ně, co můžete, sedmého dne je tu Kristus.

Jsme na bohoslužbách. Není to zbytečný luxus? Neměli bychom být raději někde na brigádě, abychom víc vydělali a víc mohli sloužit? Postavit víc hospiců, azylových domů, více středisek diakonie? Nebyla by právě toto naše pravá křesťanská služba? Nedělní a sváteční scházení se k bohoslužbám, k oslavě Kristova vzkříšení, k modlitbám a zpěvům. Vždyť to je přece něco tak neužitečného. Zbytečného. Nebylo by lepší místo bohoslužeb zajít za někým do nemocnice na návštěvu (nebo na dvě)? Odpočinout si doma k další službě? „Víra musí být přeci hlavně užitečná - na vnějších projevech a obřadech nezáleží.“ Něco takového tu Jidáš vlastně říká. Kam až ho to dovede?

Jsme střízliví a spořiví reformovaní evangelíci (prý díky kalvínské etice se kdysi rozvinul kapitalismus) a je to ještě mnohdy vidět i na našich bohoslužbách a bohoslužebných prostorách - co nejprostší, žádné okázalé formy, klekání, křižování, kostely jednobarevné, bez obrazů, vůně kadidla je nám cizí. Talár černý. Symbolů co nejméně... Nebýváme v podobném pokušením, že se nám za tou strohostí, odměřenou užitkovostí a racionalitou ztratí vřelost Mariiny lásky a víry?

Častěji si přece jen připomínáme příběh Marie, jak sedí u Ježíšových nohou a pozorně naslouchá - to chceme být my. Ne tento příběh, ve kterém ji vidíme v jakémsi citově vyznavačském výjevu (navrch beze slov). Rádi o lásce ke Kristu mluvíme, ale tato bezprostřednost vyznání lásky či víry je na nás trochu moc silná káva. To přenecháváme jiným. My přece „chvály“ nezpíváme... Možná škoda.

Proč skrývat to, že Ježíš z Nazarétu je pro nás Boží Syn korunovaný ctí a slávou? Proč se nevzdat lpění na nějaké své uměřenosti a odměřenosti, užitkovosti. Proč se nevzdat toho nejvzácnějšího? Snad že bychom si zadali? Že bychom ztratili svou důstojnost, čest? Záleží na tom? Na čem záleží, když ženich je tu a my můžeme dát najevo, že nám není lhostejný? Anebo pro nás prostě Ježíš zas až tak moc neznamená? Nestojí nám za tu drahocennou mast z pravého nardu, která by provoněla celým dům?

Není to návod k nějakému bezhlavému nadšení. K nějaké křeči, každý víru prožíváme jinak. Můžeme klidně začít tím, že pořádně od srdce zazpíváme píseň, bez ohledu na souseda, který rozezná falešné tóny. Bez ohledu na to, že zpívat vůbec neumíme, nebo nás to prostě normálně nebaví. Vložit se do toho, co už tak děláme, nebát se to prožít od srdce. Nebát se prožít a přijmout pro sebe to, co právě v Betánii začalo: Kristovu cestu plnou utrpení, našeho utrpení a námi způsobeného utrpení. Zápas Božího syna pro nás a pro naši záchranu, pro to, aby se nám otevřeli oči a zahlédli jsme svou naději. Cestu pomazaného Božího beránka, Krále a Pána světa, cestu která nevede přes královský palác, ale přes zatčení, ponížení, odsouzení, zabití a pohřbení. A nakonec i pravý nedělní úžas a radost z prázdného hrobu. Amen

Kategorie

Přidat komentář

Plain text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Web page addresses and email addresses turn into links automatically.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.